Západ se stal rukojmím toho, co ho donedávna hnalo kupředu. Vědy, svých vynálezů i dobře míněných politických rozhodnutí. Obavy se ozývají i ze světa byznysu. Například šéf správní rady švýcarského potravinářského koncernu Nestlé Peter Brabeck varuje před výrobou biopaliv, protože pak chybí půda na pěstování potravin (viz Ekonom č. 34/2012). Problémem je i závislost Západu na ropě, která, jak připomíná historik Petr Prokš, začala s vynálezem spalovacího motoru. Současné napětí na Blízkém východě totiž může vést k prudkému zvýšení cen benzinu a nafty, krve, která oživuje nejen dopravu, ale doslova pohání celosvětovou ekonomiku.

Lidé spojení se zeleným hnutím zase varují před bezbřehou chemizací či megalomanií stavitelů. Pochybnosti existují dokonce i o kladných přínosech antikoncepce. „Nic není černobílé, obyčejným nožem můžete nejen ukrojit chleba, ale i zabít,“ brání vědu a techniku někdejší šéf České akademie věd Václav Pačes, který za skutečný „vynález zkázy“ považuje pouze jaderné zbraně.

Nejde ale jen o techniku a aplikovanou vědu. Týdeník Ekonom ve spolupráci s experty přezkoumal i hříchy ekonomů a politiků, ať jde o nebezpečné rozšíření finančních derivátů či pochybné spoléhání Evropy na zemědělské dotace, nebo dokonce o samotný projekt eura, který se už delší dobu otřásá v základech.

1. Deriváty utržené ze řetězu

Páteří současného světa je z ekonomického pohledu finanční systém. Ten je přitom v posledních desetiletích díky informačním technologiím natolik propojený a globalizovaný, že se problémy na jednom kontinentu mohou s obrovskou rychlostí rozšířit na další světadíly. Dokazuje to současná ekonomická krize, která propukla ve Spojených státech pádem banky Lehman Brothers na podzim roku 2008, a poté se jako virus přes finanční trhy rozšířila během několika týdnů do celého světa. Příčin krize je pochopitelně více. Finančníci k rozsahu a šíření problémů přispěli zejména prostřednictvím dnes již legendárních finančních derivátů CDO (collateralized debt obligation neboli zajištěné dluhové obligace). Ty pocházejí z dílny až příliš kreativních bankéřů některých amerických bankovních domů.

Deriváty se dělí na dva typy: burzovní a mimoburzovní (over the counter, OTC). Zatímco ty první jsou přísně regulované a takříkajíc pod dohledem, ty druhé dosud větší regulaci nepodléhají. Tvoří přitom zhruba 90 procent všech derivátů a obchody s nimi díky jejich rostoucí popularitě dosahují závratných objemů. Podle Banky pro mezinárodní platby ještě v roce 1998 tvořil měsíční objem obchodovaných OTC derivátů zhruba 70 bilionů dolarů. V prosinci 2011 pak dosáhl téměř 650 bilionů. Právě ve faktu, že na deriváty, které si mezi sebou vytvářejí a obchodují banky, pojišťovny a běžné firmy, nikdo nedohlíží, se ukázal být největší zádrhel. „Tato sekuritizovaná aktiva se prodávala neznámo kam a ani regulátoři nevěděli, kde se toto riziko koncentruje,“ konstatuje pro Ekonom šéf České spořitelny Pavel Kysilka.

Typickým příkladem překomplikovaných derivátů byly zmiňované instrumenty CDO. Jejich podstata spočívá v tom, že banka „zabalí“ do jednoho balíku hromadu pohledávek, a ty pak pod hlavičkou obligace dále prodává svým klientům. Zbavuje se tak částečně rizika. Ve Spojených státech se staly výjimečně oblíbené balíky hypoték. Těch měly banky kvůli politice administrativy Billa Clintona „dům pro každého“ obrovské množství. Jelikož se díky politickým tlakům prodávalo bydlení i lidem, kteří na ně evidentně neměli, stala se z derivátů časovaná bomba. Vybouchla poté, co stále více lidí nebylo schopno hypotéky splácet, a ze složitých derivátů se rázem staly bezcenné papíry.

Banka Lehman Brothers zkrachovala právě kvůli sázce na CDO a následovaly i další banky, ale také pojišťovny, u nichž se investoři kupující CDO pojišťovali pomocí dalšího derivátového vynálezu. Obří krize, jejíž následky pociťuje celý svět dodnes, propukla s obrovskou intenzitou. Předpovědět ji přitom téměř nikdo nedokázal právě kvůli tomu, že některé komplikované deriváty hrozící rizika dokázaly zakrýt.

2. Euro: Past jednotné měny

Zřejmě jen velmi těžko by se v současné době hledal ekonom, který by tvrdil, že společná evropská měna je úspěšným projektem. Přestože má euro, jímž v současnosti platí 17 členů eurozóny, mnoho výhod – například zjednodušení obchodu v rámci eurozóny –, má podíl také na současné krizi. Ta by sice do Evropy dorazila bezpochyby i při neexistenci společné měny, její dopady by ale zřejmě nebyly tak hluboké. Kromě toho, že tato příliš silná měna dusí ekonomicky slabé země z jihu Evropy, její udržování je velmi nákladné. Dosud stála záchrana „europrojektu“ jen na půjčkách pro kolabující jihoevropské země a Irsko přes 400 miliard eur. Pokud připočteme plánovanou pomoc španělským bankám, dostáváme se k půl bilionu eur. A může být hůř.

Zřejmě hlavním problémem společné evropské měny je fakt, že vznikla pod politickými tlaky, přestože jde o ryze ekonomickou záležitost. Varovné hlasy mnoha ekonomů před potenciálními riziky ale byly překřičeny politickými proklamacemi. „Federalisté ve své naivitě propagovali společnou měnu, i když se zapomínalo na unii hospodářskou, sociální a politickou,“ tvrdí pracovník v oblasti finančních trhů bruselského think tanku Centre for European Policy Studies Aleš Chmelař. Jeho slova potvrzuje současný vývoj: evropské špičky v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou stále více tlačí na to, aby se evropská měnová unie přeměnila také na unii fiskální.

Dochází na slova ekonomů, kteří už při „spouštění“ eura tvrdili – pouze měnová unie sama o sobě nemůže fungovat. Zřejmě nejznámějším kritikem eura byl legendární ekonom Milton Friedman. Jeho slova pronesená dávno před krizí znějí jako proroctví. „Hospodářské a kulturní rozdíly mezi zeměmi eurozóny povedou k dezintegraci měnového bloku,“ tvrdil před více než 10 lety Friedman.

Pro evropské politiky, kteří svoji kariéru spojili s projektem společné měny, je ve hře mnoho. Tlaky na udržení eura za každou cenu ale vedou v Německu, Nizozemsku nebo Finsku k protievropským náladám. Lidem dochází trpělivost se zachraňováním jihoevropských zemí a posíláním miliard do černých děr. Důsledkem tlaku na udržení politického projektu eura tak může nakonec být přesný opak – rozpad na národní ekonomiky. Škody, které by takový vývoj přinesl, jsou prakticky nevyčíslitelné. Ekonomové je odhadují na několik bilionů eur.

3. Poručíme větru dešti

Představy o pokroku byly spojovány se stavbami průplavů, přehrad a hrází, které nejenže měly prospět dopravě a zemědělství, ale také zlepšit klima. Rusové v sovětských dobách přeměňovali středoasijské pouště na bavlníkové plantáže rozsáhlým zavlažováním. Vedlo to k vyschnutí Aralského jezera. Mezi ekology dodnes vyvolávají hrůzu projekty přivést do těchto končin vodu sibiřských veletoků Obu a Jeniseje. Takovými plány se už stačili inspirovat vodohospodáři v Číně. Zvažují, zda by nebylo možné odklonit toky dravých tibetských řek na suchý sever.

Výstrahou je i Asuánská přehrada v Egyptě. Přinesla mohutnou hydroelektrárnu, značná část jejího výkonu ale slouží k výrobě umělých hnojiv. Chemie přitom jen nahrazuje osvědčené úrodné bahno, které pravidelně stoupající hladina Nilu přinášela po tisíce let na egyptská pole. Záplavám ale brání přehradní hráz.

V roce 1957 v Československu oprášili 50 let starý rakouský projekt na vybudování dopravního průplavu
Labe–Odra–Dunaj, kterému se marně snažili vdechnout život zejména lidé z velkodružstva ve Slušovicích. Vše zůstalo na papíře. Stejně jako doporučení CIA, aby americká vláda nabídla Káhiře projekt na napuštění ohromné Kattárské prolákliny vodou ze Středozemního moře, která by při cestě do vnitrozemí roztáčela obří elektrické turbíny. Cestu k zavlažení pouště mělo otevřít 200 jaderných výbuchů.

4. Benzin místo elektřiny

Některé vynálezy se nyní zdají být sporné, ve své době však znamenaly krok kupředu. Později ale překročily rozumné meze a ohromná setrvačnost na ně navázaného byznysu brání hledat alternativu. To je příběh spalovacího motoru a masového automobilismu.

Mobilita je krásná věc, když se ale v moderních městech počítá se 70 procenty plochy na komunikace a parkoviště, je zřejmé, že něco není v pořádku. Úsměv vyvolává názor renomovaného magazínu Scientific American líčícího na počátku 20. století pozitivní dopady automobilismu. „Čisté ulice bez prachu a zápachu, po nichž se rychle a bezhlučně prohánějí lehká a nablýskaná vozidla. Zmizí tak převážná část nervozity a napětí života v moderním velkoměstě,“ psal časopis.

Akademik Václav Pačes ale tvrdí, že přes veškerou kritiku přinesly benzin a spalovací motor ohromné zlepšení dopravy i celého života. V každém případě vítězství špinavých a hlučných spalovacích motorů před 100 lety nikdo nečekal. Více se počítalo s elektromobily. Sázel na ně vynálezce Thomas Edison i budoucí automobilový král Henry Ford.

Jenomže krátce na to v Texasu objevili ropu. Vyráběl se z ní zprvu petrolej na svícení a ještě tak nafta pro válečné lodě. „Benzin byl odpadem a zoufale se pro něj hledalo uplatnění,“ připomíná historik Prokš. Zlom přišel v roce 1908, když se Ford rozhodl pro benzin. Zatímco jeho model T stál 850 dolarů, vůz s elektrickým motorem byl třikrát dražší.

Hlavní slabinou elektrického pohonu zůstávají akumulátory. Ekvivalentem 40litrové nádrže jsou i dnes 500kilogramové baterie. Navíc jsou patřičně drahé. Spalovací motory proto ještě mají pár let před sebou. Podle odborníků do doby, než budou běžně dostupné akumulátory pětkrát účinnější než nyní. Nebo do chvíle, kdy v úvodu článku zmíněný konflikt na Blízkém východě natrvalo vyžene cenu ropy na několikanásobek.

5. SZP: Bruselská dojná kráva

Společná zemědělská politika (SZP), založená na masivních dotacích, regulaci vnitřního agrárního trhu a jeho ochraně před dovozy, měla obyvatelům Evropské unie zajistit dostatek potravin a farmářům příjmy. Dnes je z celé SZP byrokratický moloch kritizovaný i samotnými zemědělci a ubírající rozpočtu EU přes 50 miliard eur ročně.

Původní idea SZP zněla svůdně. Po druhé světové válce bylo zabezpečení vlastního obilí, masa či mléka prvořadou otázkou a také v dalších letech studené války mělo zemědělství EU silný strategický význam. I později, kdy už bylo jasné, že kapitalistická část Evropy hlad mít nebude, se zvýšená podpora a ochrana farmářů jevila jako smysluplná. Konkurovala levná produkce z USA a Austrálie.

Jenže problémy začaly Bruselu přerůstat přes hlavu. Dotace a regulace trhu způsobily obrovské přebytky agrárních komodit. Unie musela vydávat desítky miliard eur na export nadbytečného másla, cukru, obilí, jen aby uměle udržela ceny dost vysoké. Přesto tisíce a tisíce farmářů svá malá hospodářství opustily, nemohly konkurovat ani světu, ani velkopodnikům uvnitř společenství.

„SZP je cesta do pekel, brzdí nás,“ tvrdí například i miliardář Andrej Babiš, majitel skupiny Agrofert, největšího zemědělsko-potravinářského uskupení v Česku. Stejně hovoří šéfové profesních organizací: Agrární komory a Asociace soukromého zemědělství. Ale nakolik se dají brát ta slova vážně – když jen samotní čeští zemědělci dostali díky SZP na dotacích hodně přes 160 miliard korun?

6. Biolíh „krade“ jídlo

Biopaliva měla zbavit svět závislosti na fosilních palivech. Konkrétněji na producentech ropy, kterými jsou leckdy nepříjemní či přinejmenším nevyzpytatelní obchodní partneři (Írán, Rusko, Libye). Navíc měla zlepšit klima. Jenže spasitelská teze se nenaplňuje. Biopaliva požírají dotace, jsou totiž většinou dražší než benzin či motorová nafta. Ani idea o ekologickém přínosu není bez trhlin. Při pěstování cukrové třtiny, olejných palem, kukuřice či řepky se spotřebuje příliš vody a energie. V Brazílii a Indonésii kvůli nim kácejí deštné lesy. Vyloženě zločineckou nálepku získávají z úst kritiků, kteří poukazují na jejich vliv při rostoucích cenách potravin.

Ale při pověstném vylévání vaničky by nebylo rozumné zbavit se jich do poslední kapky. Důvody jsou dva. Samotná kritika biopaliv je často přehnaná. Je pravdou, že existuje „biolobby“, ale ještě mocnější je stále lobby petrolejářská, a v jejich vzájemném souboji jde o každé procento podílu biopaliv znamenající v globálním měřítku miliardy dolarů. Kritika je neobjektivní například v tom, že jednostranně zpochybňuje pozitivní přínos biopaliv k ekologii. Přehání se i vliv na růst cen potravin.

Druhý důvod, proč biopaliva úplně nezatracovat, je předpokládaná změna technologie. Až se budou vyrábět z celulózových odpadů či řas, mohou být mnohem levnější a ekologicky šetrnější.

7. Hamburgery na čpavku

Všichni chtějí jídlo jako od maminky, to je však při průmyslové přípravě potravin nesnadná věc. Vše je nutné přibarvovat a dochucovat. Kdysi šlo o dnes již zakázané dehtové barvy, nyní o různá aditiva, takzvaná éčka. Některá jsou neškodná, třeba chlorofyl z kopřiv, řada jiných, zvláště ve větších koncentracích a různých kombinacích, ale nevinná není. Třeba bifenyl, kyselina proprionová či chuť výrazně zlepšující kyselina glutaminová. Problémem se ukázalo být i umělé sladidlo aspartam, může totiž oslabit ledviny a zhoršit sluch.

Některé praktiky zase jsou za hranicí vkusu. V USA vyvolalo pobouření, když potravinářské firmy přidávaly do hamburgerů „růžový sliz“, výsledek zpracování odpadu z jatek ve čpavkovém roztoku. Tamní ministerstvo zemědělství to povolilo přes nesouhlas vlastních konzultantů, lobby potravinářských firem usilujících o snížení nákladů byla silnější.

Jiným problémem jsou umělá hnojiva. Na jedné straně existují studie, že svět by se bez nich neuživil. Lidé z Greenpeace to vidí jinak. Krátkodobě podle nich sice umožnila zvýšení výnosů a zelenou revoluci, avšak zamořila spodní vody, jejich výroba spotřebovává ohromné množství energie a navíc z půdy mizí humus, a ta je náchylná k erozi. Není to jen problém třetího světa. I polovina českých potoků a řek je zasažena dusičnany (a fosforem z pracích prášků a tablet do myček nádobí) a jejich vodu už nelze upravit pro pití. Navíc jsou obě tyto látky potravou pro řasy a sinice, které periodicky zamořují domácí toky a nádrže.

8. Prokletý sáček

V roce 1956 se v Československu, po vzoru vyspělejších západních států, objevily v obchodech plastové sáčky. Publicista Václav Pavlík připomíná krásná slova, která jejich příchod doprovázela. Tehdejší noviny tvrdily, že jsou na rozdíl od papíru stoprocentně hygienické, představují dokonalou ochranu před vodou a prachem a že je do nich možné balit stejně dobře maso jako košile. Dobové reklamy vyzdvihovaly i jejich praktickou nezničitelnost.

„Během desetiletí se silonové sáčky nebo balení do silonové fólie stalo samozřejmostí. Ale právě ona nezničitelnost dělá vrásky těm, kteří mají na starost ochranu životního prostředí,“ připomíná Pavlík. Spolu s plastovými taškami, igelitkami jde skutečně o vážný ekologický problém. Fakt, že si na poletující sáčky stěžují turisté obdivující Čínskou zeď, je možná úsměvný, úplný zákaz igelitek v Bangladéši nikoli. Ucpávaly tam kanály. Také na ostrově Zanzibar se rozhodli pro zákaz, jejich pláže byly plastovými taškami a sáčky vyplavovanými mořem doslova zavaleny. A turisté na plážích ostrov doslova živí.

Přes velká slova o recyklaci plastové obaly všeho druhu končí většinou v přírodě a tvoří 90 procent odpadu v mořích. Šéf českého Greenpeace Čestmír Hrdinka připomíná, že plasty zamořená enkláva v Tichém oceánu má stejnou rozlohu jako USA.

9. DDT: Rakovina, nebo malárie?

Někde však je chemie méně, než by bylo třeba. Ještě před 50 lety si DDT, jed hubící hmyz, mohl každý koupit v drogerii. V Československu i po celém světě. Jenomže pak v USA vyšla kniha Rachel Cursonové se sugestivním, ale přehnaným tvrzením, že hromadění nejlevnějšího pesticidu v tělech ptáků vede k zeslabení skořápek vajec a nemožnosti vyvést potomstvo. Rychle se také přidala zjištění o rakovinotvorných účincích. Ve Spojených státech proto v roce 1970 DDT zakázali a postupně se přidal celý svět.

Pro rozvojové země to znamenalo ránu, DDT tam používali k likvidaci komárů šířících malárii. Zkušenost byla dobrá, v Indii, kde počet nemocných dosahoval 75 milionů ročně, se jejich množství snížilo na 50 tisíc ročně. Ještě větší přínos pesticid znamenal pro Afriku. S tím byl konec, jakýkoli produkt z rozvojových zemí, který by obsahoval stopu DDT, se stal na západních trzích neprodejný.

Přesto se nakonec řada zemí v čele s Tanzanií a Jihoafrickou republikou diktátu bohatých vzepřela a DDT se nenápadně vrací. Lékaři třetího světa mají argument. Pokud se porovná počet lidí, u nichž DDT vyvolá nádorové onemocnění, a počet těch, kteří umírají kvůli zákazu jeho použití na malárii, není o čem mluvit. Malárie totiž každoročně zabíjí milion lidí, většinou malých dětí a těhotných žen. Odborníci v USA ale zase tvrdí, že pesticidy mají negativní vliv na vývoj mozku a snižují inteligenci dětí.

10. Antikoncepce: Svět bez dětí

Děti v rozvojovém světě možná budou o něco hloupější, v tom vyspělém jich bude zase čím dál tím méně. Česko-francouzský spisovatel Patrik Ouředník připomíná sociologické průzkumy, podle nichž je největším vynálezem 20. století antikoncepce. Na jedné straně přispěla k emancipaci žen, jejich sexuální a postupně i ekonomické nezávislosti. To zcela změnilo celou západní společnost. Antikoncepce ale ve vyspělém světě přispěla k poklesu porodnosti, který v Evropě hrozí demografickou katastrofou. Populační propad je sice dán celou řadou příčin, děti především už nejsou považovány za základ blahobytu, antikoncepce ale kontrolu porodnosti „technicky“ umožňuje.

Na starém kontinentě se jedné ženě v průměru rodí 1,4 dítěte, přičemž k udržení populace na současných 730 milionech by bylo nutné dosáhnout koeficientu 2,1. Podle demografů OSN čeká Evropu do roku 2050 snížení počtu obyvatel možná až na 550 milionů. Pak v ní nebude žít o mnoho více lidí než v Nigérii. I v Číně státem prosazovaná politika jednoho dítěte, která se zdála tak rozumná, vede k prudkému stárnutí populace, což nakonec může zastavit tamní hospodářský zázrak. A docela dobře se může stát, že Čína už bude stará, ale ještě nebude bohatá.

Možná je ale antikoncepce ještě tím příjemnějším, co nás mohlo postihnout. Kdyby šel vývoj jinudy, mohla se prosadit vize italského myslitele a nonkonformního teologa Tommase Campanelly. Ten v roce 1602 požadoval, aby se plození dětí stalo státní záležitostí. Zamilovaní by se mohli krášlit věnci a skládat si básně, avšak sex by zůstal dovolen pouze ve veřejném zájmu.

„Dohlížející úředníci vědí, kdo je způsobilý k pohlavnímu styku a kdo ne a kteří muži a ženy se podle tělesné stavby k sobě hodí. Urostlé a krásné ženy se sdružují jen s muži urostlými a chytrými, tělnaté s hubenými, hubené s tělnatými, aby se účelně zmírnily odchylky. Hodina soulože je určena astrologem a lékařem, kteří ji volí vždy tak, aby Merkur a Venuše byly východně od Slunce v příznivém domě i v příznivém aspektu s Jupiterem, Saturnem a Marsem,“ napsal Campanella v utopii Sluneční stát.

11. Jádro: Zaručené sebezničení

Ekonomem oslovení vědci – Pačes, Prokš i astronom Jiří Grygar – se shodli, že skutečným ďáblovým vynálezem se snadno mohl stát geniální objev švýcarského fyzika Alberta Einsteina o energii obsažené ve hmotě. Ten stál na prahu atomového věku, tedy štěpení uranu či termonukleárních reakcí. A i jaderného zbrojení. To bylo nejen nebezpečné, ale navíc spolklo ohromné sumy peněz. Jen v USA, kde během studené války vyrobili na 70 tisíc jaderných bomb a hlavic, přišlo podle propočtů amerického Brookingova institutu na astronomických 5,5 bilionu dolarů. Skoro se chce říci, že nebýt jaderného zbrojení, byl by dnes americký státní dluh o třetinu menší. Sovětský svaz se rovnou uzbrojil.

Atomovou pumu jako první zkonstruovali právě Američané. Útok na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945 ukončil boje v Tichomoří, ovšem za cenu smrti několika set tisíc civilistů. Počty jaderných zbraní dál rostly za studené války, kdy se USA a SSSR vzájemně držely v šachu (viz graf Jaderné nálože). Patová situace mohla přejít ve skutečnou jadernou válku s nedozírnými následky v době karibské krize v roce 1962. Nebezpečných momentů bylo více. Americký generál Douglas MacArthur požadoval jaderné bombardování Číny, Sověti hrozili Francii a Velké Británii, které zaútočily na Egypt. Izraelci byli připraveni atomové zbraně nasadit v roce 1973 v případě, že se jim konvenčními silami nepodaří zastavit arabský útok. Ještě dnes na světě existuje přes 20 tisíc jaderných náloží, většina v Rusku a USA.

Existují ale i obhájci jaderných zbraní. Ti tvrdí, že to byl právě strach z nich, který nedovolil rozpoutat třetí světovou válku bez ohledu na to, že podobné plány existovaly.

O ošidnosti podobných tvrzení vypovídá příběh švédského chemika Alfreda Nobela, který si v roce 1867 nechal patentovat vynález dynamitu. Dosavadní výbušniny, používané například při stavbě železnic, byly buď málo účinné, či při manipulaci příliš nebezpečné. Jako přesvědčený pacifista ujišťoval, že jeho výbušniny provždy zabrání novým válkám.

Ve stejné době už evropské mocnosti zbrojily kvůli boji o světovládu a nové kolonie a generálům se jeho objevy výborně hodily. Odtud vedla přímá cesta k 1. světové válce s 10 miliony mrtvých.

Kapající kohoutek

Sami vědci většinou vynálezy hájí. „S výjimkou jaderných zbraní toho na nich mnoho negativního nenajdete. Každý technický pokrok samozřejmě přináší problémy, ale lidstvo je docela odolné,“ řekl Ekonomu akademik Václav Pačes. Připomíná i fakt, že ani při fukušimské jaderné katastrofě už nikdo nezemřel na nemoc z ozáření. Přimlouvá se nejen za jadernou energetiku, ale i za genetiku, vždyť i občas odsuzovaný výzkum lidského genomu vedl k velkým pokrokům v medicíně. „Zato představa, že někdo začne klonovat Hitlera, je zcela nesmyslná,“ tvrdí.

Nemůže ale lidstvo ohrozit výzkum vesmíru? Astronom Jiří Grygar na rozdíl od řady vědců, kteří varují před cestami do vesmíru v obavě ze zavlečení mimozemských mikroorganismů na Zemi a následných epidemií, v žádné takové nebezpečí nevěří. A to ani s pokračujícím průzkumem Marsu a plány na budoucí automatické mise, které z jeho povrchu dopraví vzorky na Zemi. „Jediný život, pokud tam vůbec nějaký objeví, stejně bude z Floridy,“ míní Grygar v souladu s tím, že jde o významného člena klubu skeptiků Sisyfos.

Ani podle něho není příkré posuzování vědy a techniky na místě. „Problémy spojené s jejich nepříznivými dopady společnost řeší podobně, jako když vám doma kape vodovodní kohoutek. Tak dlouho to přehlížíte, až nakonec vytopíte sousedy. Pak to ale konečně opravíte, a pořádně,“ podotýká Grygar. Jenomže právě i vytopení sousedé mohou být hodně nepříjemní.

Ještě na vás čeká 0 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Víte, že…

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod

  • nezobrazují se jim reklamy
  • mohou odemknout obsah kamarádům
  • mohou prohlížet online archiv
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Nepřeji si dostávat obchodní sdělení týkající se objednaných či obdobných produktů společnosti Economia, a.s. »

Zaškrtnutím políčka přijdete o možnost získávat informace, které přímo souvisí s vámi objednaným produktem. Mezi tyto informace může patřit například: odkaz na stažení mobilní aplikace, aktivační kód pro přístup k audioverzi vybraného obsahu, informace o produktových novinkách a změnách, možnost vyjádřit se ke kvalitě našich produktů a další praktické informace a zajímavé nabídky.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.