Největší zprávou, která v posledních týdnech hýbe americkým městem Cambridge, je ta o Jeremym Linovi, absolventovi Harvardovy univerzity v oboru ekonomie. Tento mladík šokoval basketbalovou NBA tím, že se přes noc proměnil z "nikoho" v opravdovou hvězdu, která dovedla dosud často prohrávající tým New York Knicks k výjimečné šňůře vítězství.

Linův úspěch je nádherný částečně i proto, že popírá tolik kulturních předsudků o amerických sportovcích asijského původu. Udivení experti, kteří Lina přehlédli, nyní říkají věci jako "on na to prostě nevypadal". Linova zjevná poctivost a otevřenost mu získaly příznivce i mimo oblast sportu. Přiznám se, že i já jsem obrovským Linovým fanouškem. Jako ekonom, který pozoruje planoucí hněv veřejnosti vůči lidem spadajícím do "jednoho procenta" osob s nejvyššími příjmy, však vidím také jinou, dosud přehlíženou stránku tohoto příběhu.

Superhvězdné mzdy

Ohromuje mě, s jakou blazeovaností přijímá veřejnost platy sportovních hvězd v porovnání s malou úctou k superhvězdám v oblasti byznysu a financí. Roční plat poloviny hráčů NBA převyšuje dva miliony dolarů, což je více než pětinásobek prahu nutného k překročení hranice 1 % nejvyšších příjmů domácností v USA. A protože dlouhodobé superhvězdy jako Kobe Bryant vydělávají přes 25 milionů dolarů ročně, je průměrný roční plat v NBA vyšší než pět milionů dolarů. Linových 800 tisíc dolarů za rok je ve skutečnosti "minimální mzda" pro druhou sezonu v NBA. Lze předpokládat, že Lin bude brzy vydělávat mnohem více a fanoušci mu dál budou tleskat.

Přesto by mnozí z těchto fanoušků téměř jistě tvrdili, že ředitelé společností z indexu Fortune 500, jejichž střední příjem činí kolem 10 milionů, jsou absurdně přeplaceni. Pokud hvězdný basketbalista reaguje o zlomek vteřiny rychleji než jeho konkurenti, nikomu nevadí, když za každý zápas inkasuje víc, než kolik vydělá pět továrních dělníků za rok. Když ale třeba finanční obchodník nebo firemní manažer pobírá obrovský plat za to, že je o vlas rychlejší než konkurenti, pak ho veřejnost podezírá, že si svoji odměnu nezaslouží, nebo že je dokonce zloděj.

Opovržení veřejnosti superhvězdnými mzdami mimo oblast profesionálního sportu a zábavy má samozřejmě jistou logiku. Zejména se to týká některých oblastí financí, kde platí "teorie nulového součtu", totiž že zisk jednoho člověka se zákonitě rovná ztrátě druhého. Existují jiné oblasti, například technologie, v nichž lidé jako zesnulý zakladatel firmy Apple Steve Jobs neoddiskutovatelně přinášejí skutečné inovace a kvalitu, místo aby jen zaměstnávali právníky a lobbisty ve snaze udržet si monopolní postavení.

Jako fanoušek basketbalu bych sport neoznačil za "hru s nulovým součtem", přestože v něm jeden tým vítězí a druhý prohrává. Nejlepší hráči totiž mají obrovské tvůrčí schopnosti. Ty ovšem mají i někteří streetballoví hráči, kteří vynikají v efektních smečích do koše; snad proto, že nejsou dost vysocí na profesionální basketbal, však nevydělávají téměř nic.

Sportovci jako lepší vzory?

Tolerují snad fanoušci přemrštěné příjmy ve sportu proto, že hráči jsou vzorem pro ostatní? O mnoha hráčích to zajisté platí, ale ne všechny královsky placené sportovní celebrity jsou příkladnými občany. Například Michael Vick, hvězdný quarterback americké Národní fotbalové ligy (NFL), seděl ve vězení za provozování nezákonných psích zápasů. Zatýkání sportovců za nejrůznější delikty, od nezákonného držení drog a zbraní až po domácí násilí, se stalo pravidelným úkazem.

Sportovní sdružení navíc lobbují u vlád stejně agresivně jako kterýkoli jiný velký byznys. Profesionální sport je ve většině zemí státem posvěceným monopolem a špičkové týmy dostávají od hostitelských měst bezplatný pronájem stadionu a další privilegia. Měli bychom mít na paměti, že Linův příběh vznikl na pozadí obrovského pracovněprávního sporu mezi miliardářskými majiteli klubů a milionářskými hráči NBA o rozdělení ročních příjmů z ligy, které dosahují téměř čtyř miliard dolarů - to je víc, než činí národní důchod mnoha zemí.

Není-li veřejnost spokojena s vysokými příjmy superhvězd, pak se nabízí náprava v podobě zdokonalení daňové soustavy - včetně zdanění mocných majitelů sportovních týmů, z nichž mnozí se ve své práci těší obrovským daňovým úlevám.

Kenneth Rogoff
profesor ekonomie na Harvardově univerzitě

© Project Syndicate 2012
www.project-syndicate.org

Tolerují snad fanoušci přemrštěné příjmy ve sportu proto, že hráči jsou vzorem pro ostatní?

Sportovní sdružení lobbují u vlád stejně jako kterýkoli jiný velký byznys.

Související