Sonja Ingrid Baťová (86)

Vzdělání:
Vystudovala architekturu na Spolkové vysoké škole technické v Curychu.

Kariéra:
Po roce 1946 působila jako návrhářka v Bata Shoe Organization.
Roku 1979 založila nadaci Bata Shoe Foundation.
V roce 1995 stála u vzniku Bata Shoe Museum.
Vedle Bati zasedala v představenstvech firem Alcan Aluminium, Canada Trust a Canadian Commercial Corporation.
Je členkou správních rad hned několika podniků a vzdělávacích nebo obecně prospěšných institucí, jako například Junior Achievement nebo Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Soukromí:
Rozená Wettsteinová, pochází ze Švýcarska a je dcerou bývalého právního zástupce firmy Baťa. Její manžel Tomáš Baťa junior zemřel 1. září 2008 ve svých nedožitých 94 letech a je pochován v kanadském Torontu.
Má tři dcery a jednoho syna.

Ekonom v iPadu

Týdeník Ekonom (včetně tohoto článku) si můžete přečíst i na vašem iPadu.

APLIKACI STAHUJTE ZDE.

Sonja Baťová není "jen" vdova po podnikatelské legendě Tomáši Janu Baťovi. Sonja Baťová je pozoruhodně energická dáma s jasnými názory. Plynně hovoří pěti jazyky, cestuje po světě, pečuje o odkaz svého muže, podporuje rodinný byznys a zároveň usiluje - a v jejím případě nejde o prázdnou frázi - o lepší svět. Pořádá diskusní fóra a setkání se zajímavými osobnostmi na téma odpovědný kapitalismus, podporuje etiku podnikání.

Žije v Kanadě a raduje se mimo jiné i z toho, že její vnuk Tomáš Baťa nejmladší se vrátil k rodinným kořenům a převzal vedení pobočky prodejny Baťa na pražském Václavském náměstí. V souladu s baťovskou tradicí je přesvědčena o tom, že "obchod je služba lidem" a smysl má jen taková práce, která slouží veřejnosti.

"Je příjemné mít dost peněz na to, abyste si mohli zařídit pohodlný život. Ale skutečně potřebujete pět aut? K obědu si obvykle nedáte víc než jedno jídlo, ale můžete vedle sebe pomoci nakrmit i hladové. Pomáhat jiným je poměrně uspokojivá věc," říká Sonja Baťová v rozhovoru pro týdeník Ekonom.

Společnost Baťa nyní řídí váš syn, Thomas George. Jak si vede, zejména s ohledem na finanční krizi?

Má samozřejmě své problémy. Ale je to různorodé. Třeba v Indii nebo v Číně, Indonésii či Malajsii jsme zaznamenali rekordní výsledky. Růst za poslední dva roky je naprosto neuvěřitelný. Donedávna jsme v Číně prakticky nebyli a nyní tam máme velké obchodní výsledky. A naopak třeba předvánoční prodeje v Evropě byly doslova strašidelné. Zejména ve Španělsku nebo v Portugalsku máme velké problémy. Prodej tam kolabuje.

Je to tím, že lidé nemají peníze, že šetří?

Před Vánocemi jsem byla na víkend v Itálii, ve Veroně a Padově. A sledovala jsem celé rodiny, jak se procházejí na nákupech, ale nákupní tašky měly prázdné. Všichni se dívali, ale nenakupovali. V Itálii je zakázáno nabízet slevy a výprodeje v době před Vánocemi a bylo evidentní, že lidé s nákupy čekají na leden...

Společnost Baťa je jedním z největších a nejúspěšnějších rodinných podniků na světě. Dokážete si představit, že jednou vaši potomci, či jejich potomci, tento letitý rodinný byznys prodají?

Těžko předjímat, co se stane v budoucnosti. Život s sebou přináší změny. Ale nyní platí to, že stále máme vlastní vize a že nám vyhovuje rodinný podnik. Znamená to mimo jiné i to, že si můžeme dovolit držet svoji pobočku v africkém Zimbabwe, která už 10 let prodělává. Zní to šíleně, ale věříme, že tam dojde ke změně režimu. Kdybychom byli veřejná společnost, museli bychom pobočku dávno zavřít. Takže to přináší výhody, ale i problémy. A v každém rodinném podnikání narazíte i na problém nástupnictví.

Mám ale radost z toho, že jeden z mých vnuků, Tomáš Baťa nejmladší, nyní vede pobočku v Praze na Václavském náměstí.

Takže Češi mají opět svého Tomáše Baťu...

Rozhodl se tak sám, je to trochu návrat ke kořenům. I jeho čeština je poměrně dobrá. Předtím studoval na univerzitě i ruštinu, má na jazyky ohromný talent. A Českou republiku si velmi oblíbil.

Pokud jde o kořeny, v prosinci roku 1989 se váš muž Tomáš Jan Baťa, s vámi po svém boku, triumfálně vrátil do Zlína, kde ho vítaly ohromné davy lidí...

Vybavuji si každičký detail.

A vybavíte si, co si tehdy váš manžel myslel, respektive jaký vývoj postkomunistického Československa očekával?

Manžel měl tehdy velké obavy z toho, že očekávání lidí jsou příliš veliká. Davy, které nás ve Zlíně přišly přivítat, byly ohromné, všichni křičeli, mávali. Mimochodem jistě víte, že majetek rodiny byl v Československu znárodněn a majetkové spory dosud běží a nebyly zatím vyřešeny. Ale nešlo jen o finanční aspekty. Bylo jasné, že země musí projít ohromnou změnou. Můj muž tehdy říkal, že "vajíčka z omelety neuděláte, a tohle je omeleta".

Bylo nám jasné, že i kdybychom se do Zlína vrátili, nic by nebylo jako kdysi. Vše se změnilo, věci, i lidská mentalita. Nefungovalo by to.

Ale do České republiky jste jezdili a jezdíte pravidelně. Jak na vás ty postupné změny působí?

Jezdívám několikrát do roka, jsem například ve správní radě Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, pořádáme tu nejrůznější fóra a diskuse, jezdíme za byznysem... A pokud jde o změny, podle mne máte stálý problém se svými vládami. Příliš mnoho času se tu vyplýtvá na zbytečné spory, na hádky a rozepře mezi stranami, a práce stojí.


Pokračování rozhovoru se Sonjou Baťovou si můžete přečíst v posledním vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 23. února, nebo pod odkazem níže:

banner 2

Související