Zbytečná hysterie jménem ACTA, smlouva nepřináší nic nového

Málokterá mezinárodní smlouva týkající se soukromého práva vyvolala takovou kontroverzi jako Obchodní dohoda proti padělatelství (anglicky Anti-Counterfeiting Trade Agreement) neboli ACTA. Míra kontroverze je přímo úměrná tomu, jak málo lidí tuto dohodu četlo a ví, co vlastně upravuje. V první řadě je třeba zdůraznit, že tato dohoda neukládá fyzickým ani právnickým osobám žádné povinnosti, ale zavazuje pouze Českou republiku, aby dodržela určité minimální standardy pro ochranu autorských práv.

Pokud si však rozebereme jednotlivé články této dohody, musíme nevyhnutelně dospět k závěru, že tyto standardy, tedy tato míra regulace, v našem právním řádu již dávno zakotvena je, a to zejména v autorském zákoně. Ratifikace tohoto dokumentu by tedy pro Českou republiku znamenala změnu vnitrostátního práva buď žádnou, nebo zcela nepatrnou.

Právo na hranici

ACTA zakotvuje pro nás naprosto samozřejmé instituty, jako je právo na soudní ochranu, možnost, aby soud zakázal protiprávní jednání či aby měl porušitel práva povinnost nahradit poškozenému škodu.

Často diskutovaný je desátý článek dohody. Ten signatářům ukládá, že musejí soudům zajistit pravomoc, díky níž by mohly nařídit, aby zboží či nástroje (například software), kterými jsou práva porušována, byly bez náhrady zničeny. I tato možnost však v našem právním řádu již zakotvena je (zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží).

Určitou novinkou může být uložení povinnosti porušiteli práva poskytnout informace týkající se osob zúčastněných na protiprávním jednání. Vzhledem ke svědecké a ediční povinnosti, kterou v našem právu máme, se však o tak velké novum nejedná, ale bylo by třeba velmi citlivě je vybalancovat s právem odmítnout výpověď.

ACTA upravuje i opatření na hranicích jednotlivých signatářských států. Odpůrci dohody argumentují tím, že příslušná ustanovení dají právo celním orgánům kontrolovat osobní počítače či telefony, zda neobsahují nelegální software a jiná autorská díla. Tomuto závěru je sice možno přitakat, ale v České republice mají celní orgány tuto pravomoc již dávno. Dává jim ji paragraf 42a autorského zákona.

Kritika do vlastních řad

Kontroverzní dohoda zasahuje i do práva trestního, a to tím, že signatářům ukládá, aby určitá porušení autorských a jiných duševních práv byla trestnými činy. Tato represivní část dohody je rovněž trnem v oku jejím odpůrcům. Ovšem celý 4. díl 6. hlavy českého trestního zákoníku upravuje trestné činy proti průmyslovým právům a proti autorskému právu a ACTA proti stávajícímu stavu žádnou větší represi neobsahuje.

Kritika ACTA je tedy nemístná. Pokud má někdo výhrady proti jejím ustanovením, měl by spíše kritizovat naši vnitrostátní úpravu, zejména autorský zákon a trestní zákoník, než mezinárodní smlouvu, která na stavu regulace autorského práva v České republice v podstatě nic nezmění. Může tedy ratifikace dohody zhoršit postavení uživatelů autorských děl v České republice? Odpověď je ano, i ne. Oproti stávajícímu stavu by ratifikace smlouvy velkou změnu nepřinesla. ACTA by však do určité míry zakonzervovala současnou právní úpravu, která neodpovídá stavu digitálních technologií a do budoucna je zřejmě neudržitelná.

Aleš Rozehnal
Advokátní kancelář Rozehnal & Partneři, autor přednáší mediální právo na Právnické fakultě UK