Státní kasa je prázdná. Zvýšení daní je nevyhnutelné, co lze ještě zdanit?

Uhlí bude už za dva roky o polovinu dražší. Důvod? Vláda premiéra Petra Nečase potřebuje zalátat díry ve státním rozpočtu a chystá kvůli tomu novou daň s přívlastkem uhlíková (více viz Ekonom č. 5/2012). Snaha českých politiků najít nové příjmy není nijak ojedinělá. Odvody do eráru se zvyšují po celé Evropě a kvůli hrozící recesi může být ještě hůře. Ostatně i ministr financí Miroslav Kalousek už dnes přiznává, že v letech 2013 a 2014 se státní rozpočet neobejde bez nových zdrojů.

Kde tedy může stát dále brát? Týdeník Ekonom se porozhlédl v zahraničí i v nedávné minulosti, a našel mnoho absurdních způsobů, jimiž politici léčí či léčili nemocné veřejné finance (viz též Hitparáda nejblbějších daní). Pokud by se jimi řídila česká vláda, mohlo by se snadno stát, že budeme po vzoru Dánska či Maďarska platit více za národní pochoutku vepřoknedlozelo a další tučná či sladká jídla.

Kdyby pak ministerstvo financí chtělo zajít ještě hlouběji do minulosti, nalezlo by spoustu dalších možností, jak vysát z lidí pomocí daní více peněz - třeba platbami za okna v bytě, za krby nebo prostě za to, že máme hlavu na krku.

Borůvková daň? Není problém

Přestože je český daňový systém komplikovaný a nepřehledný, má jednu výhodu: nenajdeme v něm v podstatě žádné vyloženě bizarní daně. Zatím. Při pohledu do zahraničí se totiž nabízí široká škála neotřelých odvodů, kterými by se vláda mohla inspirovat. Jednou z nejžhavějších novinek jsou daně z tučných jídel a sladkostí (viz též komentář). Ty se v různých formách platí prozatím v Maďarsku, Dánsku, Rumunsku nebo Francii.

O jejich zavedení ale uvažují už i Británie či Finsko. Jde přitom o typický příklad politického pokrytectví: vlády se zaštiťují bojem za zdravější populaci, ve skutečnosti ale žádná studie reálné dopady daně na zdraví lidí nepotvrdila. Naopak se ale potvrdil její stabilní a spolehlivý výnos. Labužníci se totiž svých oblíbených pochoutek vzdávají jen neradi.

Když se zdanění přepískne

Daně nebyly a nikdy nebudou oblíbené. Většina lidí se s nimi však nakonec smíří. Pokud to ale vládnoucí "elita" se zdaňováním přežene, výsledkem je nakonec nižší vybraná celková suma. Teoreticky tento fakt popisuje takzvaná Lafferova křivka: pokud sazba daně překročí určitou rozumnou mez, stát na tom prodělá a celkový výběr se sníží. Lidé totiž buď raději část výdělku nepřiznají a nezdaní, anebo jednoduše utečou za nižšími daněmi jinam.

Háček spočívá v tom, že nikdo neví, kde onen "magický" bod zaručující nejvyšší daňové příjmy leží. Kdyby existovala Nobelova cena pro berní úředníky, jistě by ji získal ten, kdo by zlomovou daňovou sazbu dokázal přesně určit.

V praxi ale politici poznají, že to s daněním "přepískli", až když už je pozdě. Nejkřiklavějším případem je v tomto ohledu Švédsko. Země proslulá vysokou mírou přerozdělování v 70. a 80. letech 20. století dospěla do bodu, kdy se staly daně z příjmů pro hodně vydělávající lidi naprosto neúnosnými. Například populární kapela ABBA před obrovskými odvody do státní kasy utekla do Británie. Bývalá světová tenisová jednička Björn Borg zase prchl do Monaka. A v roce 1981 opustil na protest proti vysokým daním zemi i slavný režisér Ingmar Bergman, který se přestěhoval do Německa.

O kolik desítek miliard přichází ročně Česko kvůli daňovým únikům? Jak velká je stínová ekonomika v zemích EU? Více se dočtete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 9. února, nebo pod odkazem níže. Navíc v něm najdete i hitparádu 10 nejblbějších daní.