Úspory v Evropě i jinde ve světě přinesou zklamání a novou recesi

Bernard Mandeville, britský filozof a satirik holandského původu, ve svém klasickém díle Bajka o včelách (1724) ve verších popsal prosperující společenství, které se náhle rozhodne učinit ctnost z uskrovňování se a zbavuje se všech nadbytečných výdajů a výstřední spotřeby. Brzy "dům i půda ztrácí cenu" a "stav zednický v suť se mění". Následuje masová nezaměstnanost a životní úroveň je v ohrožení. Nezdá se vám, že to připomíná dění, jímž mnohé vyspělé země procházejí od doby, kdy byly v reakci na finanční krizi zavedeny programy úspor?

Bajka o včelách si získala široký okruh následovníků a vyvolala zásadní polemiku, která přetrvává dodnes. Hrozí, že programy úspor zaváděné vládami ve velké části Evropy i jinde ve světě a taktéž osekávání spotřebních výdajů ze strany jednotlivců vyvolají globální recesi. Jak ale víme, že má Mandeville při výkladu uskrovňování se pravdu?

Statistický problém

Harvardský ekonom Alberto Alesina nedávno shrnul důkazy ohledně toho, zda snižování vládního deficitu - tedy výdajové škrty a/nebo zvyšování daní - vždy přináší takovéto negativní důsledky: "Odpovědí na tuto otázku je hlasité ne." Občas, ba dokonce často ekonomiky po prudkém snížení vládního schodku utěšeně prosperují. Někdy - ale to jen možná - programy úspor posílí důvěru tak, že to podnítí zotavení.

Musíme věc posuzovat obezřetně a pochopit, že problém, který Mandeville nadnesl, je vlastně statistický: výsledek snižování vládního deficitu není nikdy úplně předvídatelný, takže se lze pouze ptát, jak pravděpodobné je, že se takovému plánu podaří obnovit hospodářskou prosperitu. A tady největší problém představuje možnost obrácené kauzality. Pokud například doklady o budoucí hospodářské síle vyvolají ve vládě obavy z přehřátí ekonomiky a z inflace, může se zvýšením daní a snížením vládních výdajů pokusit zchladit domácí poptávku. Podaří-li se vládě předejít přehřívání ekonomiky jen zčásti, může se ovšem náhodným pozorovatelům zdát, že úspory vlastně posílily ekonomiku. Obdobně platí, že vládní schodek se nemusí snížit díky úsporným opatřením, ale proto, že očekávání hospodářského růstu na akciovém trhu přináší vyšší příjmy z daně z kapitálových zisků.

Jaime Guajardo, Daniel Leigh a Andrea Pescatori z MMF nedávno prostudovali úsporné programy zavedené v posledních 30 letech vládami v 17 zemích. Jejich přístup se od postupu dřívějších badatelů lišil. Zaměřili se na úmysl vlády a nevšímali si jen vývoje veřejného dluhu. Zkoumali, co vlastně vládní představitelé říkali. Za programy úspor označili jen ty případy, kdy vlády nezaváděly vyšší daně či nižší výdaje proto, že v reakci na krátkodobé ekonomické vyhlídky chtěly omezit riziko přehřátí, nýbrž proto, že je pokládaly za obezřetnou politiku s potenciálními dlouhodobými přínosy. Jejich analýza odhalila zřetelnou tendenci programů úspor snižovat spotřební výdaje a oslabovat ekonomiku. Je-li tento závěr správný, stává se důrazným varováním pro dnešní tvůrce politik.

Poučení z historie

Kritici jako Valerie Rameyová z Kalifornské univerzity v San Diegu si však myslí, že odborníci MMF svoji argumentaci plně nepodložili. Je možné, tvrdí Rameyová, že jejich výsledky odrážejí jiný druh zpětné kauzality, jestliže vlády na vysoké úrovně veřejného dluhu reagují úspornými programy s větší pravděpodobností tehdy, když mají důvod k přesvědčení, že by hospodářské poměry mohly dluhové břemeno proměnit v obzvlášť znepokojivý problém. Může se to zdát nepravděpodobné - člověk by si myslel, že špatné ekonomické vyhlídky pobídnou vlády spíše k odkladu než k uspíšení úsporných programů. Potíž s posuzováním úsporných programů tkví v posledku v tom, že ekonomové nemohou provádět plně řízené experimenty.

Jsme tedy nuceni problematiku uzavřít tím, že historická analýza nám nepřináší žádné užitečné ponaučení? Musíme se vrátit k abstraktní argumentaci Mandevilla a jeho následovníků, včetně Johna Maynarda Keynese, jenž byl přesvědčen, že je důvodné očekávat, že úsporná opatření vyvolají deprese?

Tvůrci politik si nemohou dovolit čekat desítky let, jestli ekonomové objeví odpověď, která nemusí přijít. Soudě podle důkazů, které máme, se však zdá pravděpodobné, že výsledky programů úspor v Evropě i jinde ve světě přinesou zklamání.

Robert J. Shiller
profesor ekonomie na Yaleově univerzitě

© Project Syndicate 2012
www.project-syndicate.org