The Economist: USA na rozdíl od Evropy vstávají z popela

Bezmála pět let poté, co v bohatém světě propukla úvěrová krize, jsou její následky stále všude patrné. Skličující svědectví podávají jak údaje o nízkých objemech výroby, tak dlouhé seznamy nezaměstnaných. Ještě bezútěšnější obrázek se však člověku naskytne po přečtení nové zprávy o snižování zadlužení, kterou vydala americká poradenská firma McKinsey Global Institute.

Dokument poukazuje na skutečnost, že mnohé země bohatého světa se snižováním svého zadlužení stále ještě nezačaly. Amerika ze svého dluhu již ukrajovat začala, i když v porovnání s nárůstem zadlužení v letech 2000 až 2008 jde jen o malý pokles. Řada evropských zemí se však utápí v ještě větších dluzích, než jaké měly v roce 2008, a o snižování nemůže být vůbec řeč. Dluhová kocovina by se tak u nich mohla protáhnout na dalších deset nebo i více let.

Problémy v Británii i ve Španělsku

Rozdílná situace na protilehlých březích Atlantského oceánu je důsledkem toho, že zadlužení soukromého sektoru v Evropě a v Americe mělo odlišný vývoj. Po roce 2008 ve všech zemích prudce stouply rozpočtové schodky a následně i míra zadluženosti státu. V Americe byl však nárůst závazků veřejného sektoru provázen poklesem v sektoru soukromém. Od roku 2008 došlo ve všech oblastech tamního soukromého sektoru - u finančních institucí, firem i domácností - k poklesu zadlužení vyjádřeného v procentech hrubého domácího produktu.

Míra zadlužení finančního sektoru je nyní na úrovni roku 2000. Snížila se i zadluženost společností, která vysokých hodnot nedosahovala nikdy. A především se snížilo zadlužení domácností. Poměr závazků amerických domácností vůči jejich příjmům se od roku 2008, kdy dosáhl nejvyšších hodnot, snížil o patnáct procentních bodů. Předtím se za dobu osmi let zvýšil o více než třicet procentních bodů. Společnost McKinsey odhaduje, že americké domácnosti již mají třetinu až polovinu cesty k oddlužení za sebou. Podle její zprávy by se domácnosti mohly dluhové kocoviny zbavit do poloviny roku 2013.

V Evropě se míra zadlužení soukromého sektoru snížila mnohem méně a v některých případech dokonce stoupla. Například zadlužení finančního sektoru ve Velké Británii od roku 2008 vzrostlo. Z místa se prakticky nehnuly ani firemní dluhy ve Španělsku, jejichž podíl na hrubém domácím produktu je daleko vyšší než v ostatních bohatých zemích. Největší rozdíly jsou ovšem patrné u domácností. Dokonce ani země jako Velká Británie a Španělsko, kde došlo v období úvěrové bubliny k nejprudšímu nárůstu zadlužení domácností, nezaznamenaly od roku 2008 téměř vůbec žádný pokles. Podle analytiků společnosti McKinsey bude britským domácnostem trvat až deset let, než se ze svých dluhů vzpamatují.

Americké domácnosti přitom rozhodně nebyly ani šetrnější, ani disciplinovanější. Jejich zadlužení se zmenšilo především díky tomu, že mnohé přestaly být schopny své úvěry, zejména ty hypoteční, splácet. Ve Spojených státech dosáhla krize na trhu s bydlením větších rozměrů a v některých státech je nesplacení dluhu snazší, protože nenásleduje jiný postih než ztráta splácené nemovitosti (to jest lidé se mohou z půjček na bydlení vyvázat, aniž by se museli bát, že přijdou o další majetek). Nesplacené dluhy mají na svědomí přibližně dvě třetiny ze 600 miliard dolarů, o něž celkově pokleslo zadlužení domácností v USA. Nesplacené hypotéky v hodnotě 250 miliard dolarů ještě na zabavení čekají, takže pravděpodobně dojde k dalšímu snížení.

Méně lidí bez střechy nad hlavou

Evropské ekonomiky se naopak po prasknutí úvěrové bubliny vyznačovaly menším propadem cen nemovitostí, nižšími náklady na hypotéky díky hypotékám s proměnlivými úrokovými sazbami a vstřícnějším přístupem bank. Podle zprávy britské centrální banky přistoupily finanční ústavy přibližně u dvanácti procent britských hypoték k určité formě odkladu. O střechu nad hlavou tak přichází méně lidí, o to déle však ponesou tíhu dluhového balvanu.

Snižování zadluženosti soukromého sektoru ve Spojených státech navíc probíhalo v podmínkách uvolněné fiskální politiky. Vlády jednotlivých států a místní samosprávy sice ve výdajích v poslední době škrtaly, nicméně federální vláda až doposud zpřísnění fiskálního režimu odkládala. V Evropě ovšem dluhová krize přinutila vlády drasticky zredukovat výdaje daleko dříve, než stačilo proběhnout oddlužení soukromého sektoru.

Zaostřeno na sever

Takovýto přístup je v příkrém rozporu s tím, jak postupovala většina států, kterým se kdy podařilo výrazněji snížit své zadlužení. Zpráva společnosti McKinsey se podrobně zabývá dvěma příklady, které považuje pro dnešek za nejrelevantnější, totiž zkušenostmi Švédska a Finska. Tyto země se totiž musely vypořádat s následky bankovních krizí z počátku 90. let.

Oddlužování v těchto zemích probíhalo dvoufázově. V té první se snižoval dluh soukromého sektoru, ekonomika byla slabá a prudce rostlo veřejné zadlužení. Ve druhé fázi se obnovil růst a začal dlouhodobý proces snižování státního dluhu. V obou těchto případech se na růstu hospodářství výrazně podílel stoupající objem vývozu, na což ovšem v dnešní situaci příliš spoléhat nelze. Příznačné nicméně je, že Švédsko začalo škrtat v rozpočtu, teprve když se hospodářství vzpamatovalo, a že raný finský pokus o rozpočtovou askezi tamní recesi jen prohloubil.

Analytici společnosti McKinsey jsou ovšem opatrní a rozhodně netvrdí, že současná evropská tendence k askezi je omyl. Dnes, prohlašují, jsou okolnosti jiné - evropské vlády měly na začátku krize vyšší dluhy a deficity, a tudíž i menší prostor k manévrování. I tak je ale vyznění zprávy jasné: Amerika má k úspěšnému švédskému vzoru blíže než Evropa. Snižovat dluh bez hospodářského růstu je velmi obtížné a vzhledem k rozsahu evropských úsporných opatření si lze jen obtížně představit, co bude napříště tento růst stimulovat.

Nepěkná budoucnost

Tento závěr platí tím spíše, že dnešní evropské vlády se zatím na rozdíl od někdejších severských neodhodlaly v zájmu růstu provést výraznější strukturální reformy. Ve zprávě se zdůrazňuje, jak radikálně Švédsko a Finsko po dluhových krizích změnily svoji ekonomiku. Došlo k zestátnění a restrukturalizaci bank a k deregulaci celých odvětví, například maloobchodu. Díky řadě reforem se prudce zvýšila produktivita a rostly investice. V současnosti se ale nikdo o nic podobně odvážného nepokouší. Spojené státy se zatím na výraznější prorůstové strukturální reformy nezmohly, a mají před sebou mnoho dalších úkolů. Patří mezi ně například nutnost zvýšit kvalifikovanost pracovní síly či udržet pod kontrolou rostoucí náklady ve zdravotnictví. Strukturální reformy by ovšem mohly nejvíce prospět Evropě, jejíž státy se paradoxně soustředí takřka výhradně na úsporná opatření.

To se nicméně může změnit. Většina eurozóny prochází recesí a strukturální reformy začínají být v kurzu. Španělská vláda začala pořádnou porcí askeze; teď chce urychlit uvolňování až doposud velmi přísné regulace pracovněprávních vztahů. Italský premiér Mario Monti nejprve zvedl daně a omezil státní výdaje; teď se připravuje na střet s odbory. Podle slov německé kancléřky Angely Merkelové by se evropští státníci měli zaměřit na stimulaci růstu. Jenže i když se těžiště hospodářských kroků posune, roztočenou spirálu to nezastaví a dluhové zatížení mnoha evropských států vystoupá ještě výše. Budoucnost nevypadá vůbec růžově.

© 2012 The Economist Newspaper Limited.
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Strukturální reformy by mohly nejvíce prospět Evropě, jejíž státy se paradoxně soustředí takřka výhradně na úsporná opatření.

Dražba domů v Atlantě. Zadlužení Američanů se snížilo zejména v důsledku toho, že mnozí přestali být schopni splácet své úvěry a byly jim zabaveny domy. Foto: Bloomberg