Číst vývojové trendy společnosti z jejího dosavadního směřování je ošidné. Mělo by se snad uvádět, co povinně prohlašují inzeráty bankovních produktů: z dosavadního vývoje hodnoty nelze spolehlivě usuzovat na její další vývoj.

Dějiny se nevyvíjejí lineárně a snad poslední, kdo věřil, že mají nějaký cíl, byl v osmnáctém století Hegel. Jistou oporu tvoří lidské zdroje společnosti, tedy to, jak do ní narozením lidí přibývá a na druhé straně přirozeně ubývá, a jak se mění věkové rozložení populace.

Dá se očekávat téměř s jistotou, že v příštím roce se opět narodí o něco méně dětí než letos. Možná se vrátíme pod magických sto tisíc. Silné ročníky matek ze sedmdesátých let vesměs odrodily a teď budou po dlouhých třicet let následovat ročníky slabší a slabší. Malá vlnka poněkud zvýšené porodnosti z druhé půle minulého desetiletí skončila. Strmý pokles z devadesátých let, který vyprazdňoval nejprve školy základní a potom vzdělávání druhého stupně, dorazil k branám univerzit. Během příštích tří let spadne počet jejich osmnáctiletých adeptů o čtvrtinu.

V minulém desetiletí univerzity, motivovány penězi, které „šly za studentem“, mocně zvyšovaly své kapacity. Všude se stavělo, a někde ještě staví. V terciálním vzdělávání vznikl nový sektor, máme už 44 soukromých vysokých škol. Na konci starého režimu nastupovalo na univerzity jedenáct procent z populačního ročníku. Loni to bylo 60 procent.

Už i poslanci seznali, že tak velký systém je daňovými poplatníky neufinancovatelný (tedy kromě těch, kteří jsou pořád přesvědčeni, že „zdroje tu jsou“), a snad už přece jen schválí školné na vysokých školách.

Správný krok v nesprávné době

Přípravy a diskuse trvaly dvacet let. Kdybychom školné zavedli v době prosperity, trh práce by pohodlně absorboval osmnáctileté, kteří měli o studium zájem jen pokud bylo „zadarmo“, i učitele z rušených fakult. Zvýší se tedy počet maturantů, kteří budou obtížně volit mezi studiem, které už nebude bezplatné, a životem na podpoře.

Z hlediska státního rozpočtu i při školném ti na podpoře přijdou erár laciněji. Sociálně ovšem představují u nás dosud nepoznané riziko; ve Španělsku dnes, jako tomu bylo vždycky a všude, tvoří tito mladí muži i ženy jádro davu na náměstích.

Krátkodobě je to pro stát problém finančních toků a u veřejnoprávních škol i problém logistický. Pro společnost to ovšem zakládá neblahý výhled. Ekonomika začíná pociťovat nedostatek odborníků. V soutěži mezi národy o vzácné zdroje dlouhodobě rozhoduje v poslední instanci intelektuální kapacita, kterou mohou nasadit. Z tohoto hlediska na tom nejsme nejlépe.

V mnoha vlnách emigrace odcházeli vždycky ti nejlepší. Už po čtyři generace, tedy od prababiček, mají vysokoškolačky u nás polovinu dětí ve srovnání s ostatními. Dvě pětiny z nich dnes zůstávají celoživotně bezdětné. Už před půl stoletím k tomu poznamenal antropolog Černý: „Budeme-li v této věci jen slabě lehkomyslní, budeme brzy lehce slabomyslní.“

Že rozvoj brzdí chatrná infrastruktura je vidět v dopravních zácpách; toto vidět není. I méně vnímaví pozorovatelé začínají cítit, že je ve vzduchu změna. Znepokojeně se díváme přes hranice, kde ve snaze odvrátit bankrot padají vlády. U nás dobrý! Zatím. Ale má to solidní základ: Češi jsou spořiví, populace není zadlužená, a tato mentalita skýtá oporu i politikům, aby dál nezadlužovali stát.

Je-li cítit změna, souvisí spíše s generační výměnou. Již zmíněná mimořádně silná generace z druhé poloviny sedmdesátých let překročila třicítku a cítí se dost silná, aby nemusela dále snášet to, co jí ve společnosti nevyhovuje. Tlačí na změnu, protože se tím cítí ohrožená, i když za její mluvčí se zatím hlásí nejrůznější lidé.

Hrozivá je především plíživá koroze liberálně demokratického diskursu. To, co ve veřejném prostoru máme za platné pravdy, je přibývajícími incidenty i každodenní zkušeností znejišťováno. Svět soukromých pravd se vzdaluje tomu veřejnému, v němž zní: zákony a vláda jsou spravovány lidmi, které jsme si sami svobodně vybrali, a oni považují za svoje poslání odpovědně zastupovat naše zájmy.

Soudci a policie garantují rovnost všech před zákonem. Úspěch v podnikání je úspěchem v otevřené soutěži. Tento diskurs nejen dodává legitimitu poslancům, vládě a soudcům; drží pohromadě celý společenský řád. Pocit, že se od něj realita příliš odchýlila, je také zdrojem stoupajícího pocitu, že ve vzduchu visí změna. Pokud by nepříznivý ekonomický vývoj dal padnout i ekonomickému diskursu, založenému na utopii „trvale udržitelného růstu“, věci by se mohly začít vyvíjet spíše nepříznivě.

Trendy, které se v poslední době vynořují, ale ukazují, že si to dosti strategicky významných lidí uvědomuje a začínají tlačit na změnu. Otevřenou otázkou i pro sociologa zůstává ona tradiční „mlčící většina“. Snad ale právě v té silné nastupující generaci bude dost zdrojů, aby nám pomohla projít otevírajícím se desetiletím bouřlivých časů. Výchozí pozici máme pořád relativně dobrou.

Jaké budou hlavní udlásti příštího roku? Kdo jsou hlavní aktéři? Co se určitě nestane? A jak The Economistu vyšla předpověď na letošní rok? Dočtete se ve speciální příloze týdeníku Ekonom - Svět 2012. Od čtvrtka 8. prosince v prodeji, 116 stran za 129 korun.


Související