Česká politika v roce 2012: Nečas bude dál premiérem, Klaus se vrátí do aktivní politiky

Přežije vláda Petra Nečase, nebo půjdeme k předčasným volbám? Zaboduje Jiří Paroubek nebo miliardář Andrej Babiš? Kam zamíří Václav Klaus? To vše jsou otázky, na které odpoví rok 2012. Klíčovým testem pro českou politiku se v něm stanou podzimní volby do krajů a třetiny senátu, které také ukážou, jak si jednotlivé strany stojí před blížící se volbou hlavy státu. 

Jinak politika zůstane ve stínu ekonomiky. Se stejnou pečlivostí, kterou nyní věnují zkoumání preferencí svých stran v průzkumech veřejného mínění, začnou politici s napětím sledovat vývoj hospodářských veličin. Údaje o nezaměstnanosti, rozpočtových příjmech a především odhady ekonomického růstu. 

Nebude to klidné čtení, každé procento dolů znamená nové škrty a další daně. Hospodářské potíže si zřejmě vynutí změny chování. Na snižování daňové zátěže teď pravice, která s ním v uplynulých dvaceti letech pravidelně přicházela, musí zapomenout. Odpovědnost za chod státu ji bude tlačit k pravému opaku.

Opoziční levice, která vždy prosazovala zvýšení daňové kvóty proti tomu bude protestovat z logiky boje o voliče. V Bruselu se navíc začne hrát o to, zda by Evropské unii přeci jen více neslušela dvourychlostní podoba – naznačují to alespoň poslední aktivity německé kancléřky Angely Merkelové. V takovém případě bude hodně záviset na domácích politicích, jaké místo Česká republika v takovém modelu zaujme: zda v centru, na okraji nebo zcela mimo. 

Hodně by to mohlo záviset na Václavu Klausovi, který je rozhodným odpůrcem toho, aby se Česko zapojilo do evropské federace. A jaké šance na uskutečnění mají již zmíněné klíčové události? 

70 % Nečas se udrží 

Předseda vlády Petr Nečas se nachází v nelehké situaci. V očích veřejnosti ponese odpovědnost za všechna případná nepopulární opatření a k přirozené nespokojenosti levice se mohou připojit pochybnosti i na pravici.

Reformní plány vlády berou s vývojem ekonomiky za své. Změny penzí i daňová reforma jsou sice schváleny, ale současně odloženy na lepší časy, které nemusejí jen tak přijít. Co když se tak ze všech slibů vyloupne jen realita vyšších daní? 

Automatický pád to ale neznamená, minimálně do konce roku patrně premiér ve svém úřadě vydrží. Důvody? Co do počtu křesel zůstává koalice silná a zatím se neobjevil nikdo, kdo by Nečase mohl nahradit. Všechny silné osobnosti v ODS se navzájem vyšachovaly. Navíc občanští demokraté, TOP 09 i Věci veřejné vědí, že by svržení premiéra a vládní rozkol znamenaly předčasné volby a ty by otevřely cestu k nástupu levice.

Právě to představuje zřejmě nejsilnější koaliční svorník. Nečas nebude mít šanci stát se silným premiérem. Brněnský politolog Lubomír Kopeček připomíná, že daleko viditelnějšími členy jeho kabinetu jsou ministři zahraničí a financí Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek z konkurenční TOP 09. Pozici předsedy vlády oslabují skandály členů kabinetu, z něhož kvůli podezření z korupce muselo do konce listopadu odejít šest ministrů.

Boj proti korupci je přitom jednou z priorit programového prohlášení vlády. Pomyslný sud prachu představuje blížící se rozhodnutí o dostavbě Jaderné elektrárny Temelín. Manévrovací prostor „proatomového“ kabinetu je úzký: čeští politici mohou jen stěží přehlížet nesouhlas mocného souseda v Berlíně s dalším rozšiřováním jaderné energetiky hned za jeho hranicemi.

Jako by nestačilo, že se naplno rozhoří boj o dodávku nových bloků. Premiér Nečas dává přednost reaktorům z USA, v záloze má Francii, rozhodně ale nechce mít v Temelíně znovu Rusy. Ti naopak vůbec nevadí Václavu Klausovi. A na konflikt je zaděláno. A navíc – kdysi bohatý ČEZ nemusí mít na tak rozsáhlou investici dostatek peněz. 

Klidu Nečasovi nepřidá složitá situace v pohraničních regionech s vysokou koncentrací romského etnika. Pomalu přestává platit, že Česká republika je národnostně homogenním státem, který nemusí čelit rasovým problémům. Pokles ekonomiky může být tou poslední kapkou. Jeho důsledky by byly fatální, přičemž zrcadlovým obrazem romských nepokojů by byl vzestup pravicového extremismu. 

60 % Návrat Klause do politiky 

Příštích dvanáct měsíců také hodně napoví o budoucím směřování prezidenta Václava Klause, jehož čas na Pražském hradě se pomalu krátí. Jednou z příležitostí, jak by z titulu své funkce ještě mohl ovlivnit domácí události, je vstup do temelínské diskuse. Ač mu to nepřísluší, může si to dovolit: o vládu má zásluhy, bez jeho přičinění by už dávno neexistovala. 

Ještě daleko výraznější může být jeho vliv na debatu o evropské budoucnosti České republiky. Bruselské výroky o těsnější integraci pro něho představují nahrávku na smeč. Opačné Klausovo tvrzení, že evropský superstát je omylem, má už teď mnoho posluchačů. 

Rozvolnění vztahu mezi Prahou a Bruselem se mu tak nabízí jako hlavní úkol pro dobu, kdy už prezidentem nebude. Klausův návrat do ODS je ovšem nemyslitelný, proto by základnou pro takovou aktivitu musela být nová strana. Vznikne-li, pak vykrystalizuje již během roku 2012 z tříště pravicových a euroskeptických straniček a organizací. Může jít o volně spojený volební blok. Odhady expertů naznačují, že by měl šanci získat deset či patnáct procent hlasů (protievropští Praví Finové to ve své zemi podle průzkumů dotáhli už na 20 procent). 

Voličská základna této strany by odkrojila hlavně z porce pozvolna erodující ODS. Je ovšem otázkou, zda by se sám Klaus postavil do čela takového národně orientovaného hnutí. Exprezidenti sice přednášejí na univerzitách, není však zvykem, aby objížděli předvolební mítinky. Organizační stránka věci by zřejmě zůstala na někom jiném. Třeba ze suity věrných na Pražském hradě. Předvolebním hitem by mohlo být například referendum o vystoupení České republiky z Evropské unie. Což je ostatně věc živá nejen ve Velké Británii, ale i ve Francii. 

40 % Schwarzenberg na hrad? 

Jistou protiváhu Klausovu případnému novému angažmá by mohl tvořit fakt, že se jím uprázdněný hradní stolec octne v hledáčku proevropského Karla Schwarzenberga. Pikantní, s ohledem fakt, že jde o potomka významného aristokratického rodu, který hrál významnou roli v habsburském mocnářství 19. století.

Jeho výchozí pozice v tomto zápase není beznadějná. Jeho soupeři z ODS, Miroslava Němcová a Přemysl Sobotka, zůstávají nevýrazní, představy Věcí veřejných nikoho nezajímají a sociální demokracie, už tradičně, spí. 

Jeho šanci by zvýšila stále omílaná přímá volba. Pro Schwarzenberga by nákladná kampaň – na rozdíl od některých jiných kandidátů – nemusela být problémem. Díky rodovému jmění i konexím mu peníze nepochybně nescházejí. Přijdou-li jako dosud vždy ke slovu poslanci a senátoři, jeho šance by byly menší, nikoliv však nulové. Čekalo by ho vyjednávání s levicovou, ale rovněž proevropskou ČSSD. Politologové připomínají, že TOP 09 nebyla nikdy tak pravicová, jak se zdálo. V kuloárech se mluví o výměnném obchodu: Schwarzenberg na Hrad, pro ČSSD předčasné volby. Předmětem dalších licitací by se pak stal jejich termín.

Připadá vám to jako fantaskní teorie? Nezapomínejte, že hlavní hybatel TOP 09 Miroslav Kalousek se jako lidovecký šéf dokázal s ČSSD opakovaně dohodnout. Ostatně když Schwarzenberg v politice začínal – ještě v Rakousku – tak si s tamními sociálními demokraty docela rozuměl. Kromě toho by však jeho prezidentské plány mohly zhatit i faktory s politikou nijak nesouvisející – prostořekost, věk a s ním spojený zdravotní stav. 

20 % Sobotka novým premiérem 

Nová politická krize, či ekonomická katastrofa by mohla vést k předčasným volbám a k vítězství ČSSD. To by znamenalo nástup Bohuslava Sobotky do funce předsedy vlády. Nelze to ovšem považovat (nepřijde-li další velký skandál) za příliš pravděpodobné, a tak se vedení v Lidovém domě může s klidným svědomím věnovat úvahám, jak se vlády chopit v řádném termínu za dva roky. 

Jistý mezikrok by, jak již bylo řečeno, mohla představovat prezidentská volba. Sociální demokraté mají nejvíce volitelů, drží dokonce nadpoloviční většinu hlasů v Senátu. Snad právě proto jejich dříve planoucí nadšení pro přímou volbu poněkud pohaslo. 

Daleko důležitější pro ně ale bude rozhodnutí, s kým se do budoucna dlouhodoběji spojit. Sobotkovi jsou nejbližší zelení a lidovci, ani jedna ze stran navíc není bez šancí v příštích sněmovních volbách. Přesto jde o riskantní sázku. V minulosti se obě orientovaly na spolupráci na pravici a také v nové situaci by ČSSD mohla zůstat na ocet. Není proto vyloučeno, že dojde na preventivní přezkum bohumínského usnesení, kterým si na vládní úrovni zakázala spolupráci s komunisty. 

Tím spíše, že průzkumy věstí spojené levici pohodlnou nadvládu nad sněmovnou. To ovšem vyžaduje zásadní změnu postoje komunistů. Ti politické ambice vyměnili za pohodlný život věčné opozice a nezdá se, že by na tom chtěli něco měnit. 

10 % Paroubek a Babiš vzhůru 

Odepisovat Jiřího Paroubka by bylo předčasné, ale jeho výchozí pozice v podobě strany Národní socialisté – Levice 21. století je slabá. Loví ve stejných vodách jako Zemanovci a do jisté míry Jana Bobošíková či Věci veřejné. Určitou šancí – jak uvádí politolog Jiří Pehe z New York University v Praze – může být pokus o integraci. Reálné je ovšem pouze spojenectví se stranou Miloše Zemana. Otázkou je, nakolik by dvě takto výrazné osobnosti byly schopny soužití na malém prostoru a bez výčitek při vzpomínce na jejich poslední sbližování, které skončilo hádkou a vzájemnými urážkami. 

O mnoho lépe na tom není ani Andrej Babiš a jeho hnutí ANO 2011. Šéf Agrofertu sice může dát dohromady několik desítek milionů na rozjezd nové strany, chybí mu však osobnosti, o něž by se opřel. Ani zaklínání se bojem proti korupci nebude samospasitelné. Lidé navíc budou po zkušenosti s Vítem Bártou a jeho ABL vůči přesahům byznysu do politiky o poznání opatrnější. 

Krize jako katalyzátor 

Jak si jednotlivé strany stojí před blížící se volbou hlavy státu otestují podzimní volby. Tam, kde budou výsledky špatné, přijde patrně obměna vedení. Vyjednávání podpory pro prezidentské kandidáty zase může být příležitostí pro hledání nových vládních koalic. V každém případě bude závěr roku bouřlivý. 

Situace se ale může zdramatizovat už dříve, a to v důsledku roztáčející se recese, která v Evropě zastavuje hospodářský růst. V takovém případě jsou odhady mimořádně obtížné, protože za krize přestávají zaběhnuté vzorce politického chování platit. 

Příkladů je pro to řada. Nečekaný pád italského premiéra Silvia Berlusconiho, jehož smetla nedůvěra bankéřů. Výsledem je přechodná pravo-levá vláda. Společná podpora technokratického kabinetu ze strany pravice i levice v Řecku, přestože jediné, na čem se jinak obě shodnou, je vzájemná nenávist. A není nutné chodit tak daleko – evropské potíže položily i slovenskou pravicovou vládu. 

Dostane-li se Česká republika do problémů, mohla by ožít nějaká podoba velké koalice. ČSSD by v ní měla místo jasné, na pravici je prognóza složitější. Více šancí má TOP 09, která už teď ve vládě drží většinu ekonomických postů a navíc je podstatně soudržnější než konkurenční ODS.

Jaké budou hlavní udlásti příštího roku? Kdo jsou hlavní aktéři? Co se určitě nestane? A jak The Economistu vyšla předpověď na letošní rok? Dočtete se ve speciální příloze týdeníku Ekonom - Svět 2012. Od čtvrtka 8. prosince v prodeji, 116 stran za 129 korun.