Dnešní kmotři měli v dobách první republiky více než zdatné předchůdce

V lednu a v únoru roku 1930 se na Pražském hradě přetřásaly zvěsti, že při příští prezidentské volbě se proti Tomáši Masarykovi postaví bankéř Jaroslav Preiss. Jeden z hradních informátorů dokonce dodával, že finančník pevně věří v úspěch při vědomí síly, která za ním v podobě Živnostenské banky stojí. Historik Antonín Klimek s odstupem sedmi desetiletí tuto epizodu zlehčil tvrzením, že šlo o pouhé zvěsti, faktem nicméně bylo, že tyto fámy lidé kolem Masaryka brali zcela vážně a prezident sám Preisse, do té doby svého ekonomického poradce a osobního bankéře, přestal považovat za přítele.

Spekulace potvrzovaly vliv, jaký si "žralok od Prašné brány", faktický vládce československé ekonomiky, za prvních 10 let existence republiky vydobyl. Stejně jako fakt, že mu peníze přestávají stačit a začíná uvažovat o přesunu do politických sfér. Politici s mocným bankéřem museli počítat už od chvíle, kdy se ve svých 47 letech posadil do křesla vrchního ředitele Živnostenské banky.

Hned po vzniku republiky si zvykl dosazovat své lidi za ministry. Na financích se jich vystřídala celá řada, vesměs šlo o kmenové zaměstnance Živnostenské banky, například o Augustina Nováka nebo Bohdana Bečku. Podobně na tom byli ministři obchodu Ladislav Novák či Jan Dvořáček.

Což ukazuje, že dnešní kmotři, kteří se snaží v zákulisí manipulovat českou politikou, měli v dobách první republiky více než zdatné předchůdce. Možná dokonce mají co dohánět, protože vlivu nejmocnějších bossů meziválečného Československa se tu zatím nikdo (naštěstí) ani nepřiblížil.

Zároveň platí, že prvorepublikové veřejné mínění bylo k prorůstání byznysu do politiky tolerantnější a vycházelo z jednoduché premisy, že bohatí přirozeně mají velký podíl na moci. Je to vcelku přirozené: od pádu feudálních pořádků, kdy to platilo automaticky a téměř bez výjimek, nebylo tak daleko jako dnes.

Tandem s Rašínem

Hlavní oporou Preissovi při budování bankovního impéria (v jehož čele stál 21 let) byl Alois Rašín. Finančník po vyhlášení samostatného státu o ministerské křeslo nestál a přehrál je na svého přítele Rašína. Získal tak energického vykonavatele svých plánů. Zejména o měnové reformě a nostrifikaci. Díky nim bylo možné na víděňské a pražské burze levně koupit akcie mnoha průmyslových podniků.

Banka se přeměnila v mohutný koncern, podle hesla "co je dobré pro nás, je dobré pro stát" ovládla více než sto velkých domácích podniků. Včetně bankovní dvojky, České eskomptní banky, a strojírenského kolosu ČKD. Podobně rozhodovala v Báňské a hutní společnosti, Poldině huti, Spolku pro chemickou a hutní výrobu, chemičkách Explosii a Synthesii i v řadě potravinářských závodů včetně České společnosti pro průmysl cukerní a cukrovarů značky Schoeller.

Dělový král z Plzně

Dalším z významných hráčů byl uznávaný meziválečný národohospodář Karel Engliš. Jinak také exponent konkurenční ekonomické skupiny, jejímž centrem byly Škodovy závody, největší strojírenský podnik v zemi. Byl hlavním protivníkem deflačních teorií Rašína a Preisse a zastáncem expanze na zahraniční trhy. Býval buď ministrem financí, či guvernérem Národní banky, nebo alespoň seděl ve vedení plzeňského koncernu. A co víc: představoval vysunuté tykadlo jejich generálního ředitele Karla Loevensteina, s nímž se dávno znal. Chudý vysokoškolák Engliš kdysi mladého Loevensteina, příslušníka pražské smetánky, trpělivě doučoval.

Asi úspěšně, protože Loevenstein již ve 38 letech převzal Škodovku, a ta pod jeho energickým vedením zaujala vedoucí postavení v československém strojírenství, elektrotechnice i zbrojní výrobě. Až do roku 1937 ji kapitálově ovládal francouzský koncern Schneider, ten ale přenechal řízení domácímu manažerovi a spokojil se s kontrolou.

Loevenstein neměl jen Engliše. Okruh politiků, které nechával platit jako občasné zaměstnance a akcionáře, byl velice široký. Namátkou: ministři obrany a vnitra Karel Vyškovský a Juraj Slávik. Nebo ministr zemědělství František Staněk a zdravotnictví Vavro Šrobár. Kdykoli bylo třeba, mohli ve vládě škodovce pomoci. Tím spíše, že šlo o politiky nejmocnější prvorepublikové strany, o agrárníky. S jejich předválečným předsedou Rudolfem Beranem udržoval škodovácký ředitel zvlášť úzké kontakty. Těsné bylo také propojení s Anglo-československou bankou, v jejímž čele seděl místopředseda strany Kuneš Sonntag.

Zlínské dominium

Mezi podnikatele, kteří se v prvorepublikovém Československu těšili ohromné moci, patřil také Tomáš Baťa. Celostátní politika ho na rozdíl od Preisse a Loevensteina tolik nezajímala. O to více času věnoval vybudování domény kolem svých obuvnických závodů ve Zlíně. Není se co divit, město zprvu mělo pět tisíc obyvatel, díky Baťovi vyrostlo na 30 tisíc a existovaly plány na jeho další zdvojnásobení.

Podnikatel, který i svůj podpis stylizoval do podoby boty, chtěl mít Zlín pod naprostou kontrolou. V roce 1924, kdy zničil obuvnickou konkurenci snížením cen na polovinu, se na kandidátce "baťovců" nechal zvolit starostou. Podle vlastních slov ale udělal chybu, když post náměstka přenechal opozici. O čtyři roky později to napravil: ve 130členném zastupitelstvu bylo z jiných stran jen pět lidí.

Topolánkovi kmotři

Pokud bychom hledali současné paralely s první republikou, za typický svorník mezi politikou a byznysem by byl nejspíše označen Martin Roman. Platilo to do poloviny letošního září, dokdy Roman zastával funkci šéfa gigantu ČEZ. Muži s přezdívkou "Energetik" se přisuzovaly až nadpřirozené schopnosti: ovlivňování složení vlády, obsazování postů v dalších státem ovládaných firmách, silný vliv na jednání parlamentu. Ukázalo se to například v červnu 2009, kdy tři poslanci blízcí ČEZ - Martin Říman, Oldřich Vojíř a Milan Urban - propašovali do novely zákona o spotřebních daních "přílepek", který upravuje nakládání s emisními povolenkami. A to takovým způsobem, že by na tom ČEZ podle propočtů vydělal 68 miliard korun.

Další uváděný příklad Romanových "dlouhých prstů" je z března 1999, kdy se jeho podřízený, šéf majetkové sekce ČEZ Tomáš Dzik, stal správním ředitelem Lesů ČR. Bylo to přitom v době, kdy lidé velmi blízcí Martinu Romanovi se připravovali na vstup do lesnické firmy CE Wood.

Výraz kmotr v novodobé české politice rychle rozšířil Mirek Topolánek před kongresem ODS na konci roku 2009, kdy z pozice tehdejšího partajního šéfa začal hovořit o "kmotrovských praktikách" a "kmotrovském sytému", který v některých regionech panuje. Nikoho sice veřejně nejmenoval, ale vzhledem k tehdejší situaci ve straně bylo všem jasné, že prioritně má na mysli tři odbojné regiony (toužící po velké koalici s ČSSD), v nichž hráli klíčovou roli někteří místní byznysmeni - v Praze Tomáš Hrdlička, Roman Janoušek a Ivo Rittig, v jižních Čechách Pavel Dlouhý, v severních Patrik Oulický a Alexandr Novák. K těmto byl pak přiřazen třeba i plzeňský Roman Jurečko. Dál už příběh o kmotrech žil svým vlastním životem a skončil úsměvně tím, že sám Topolánek nedávno na kongresu ODS vyzval stranu, aby přestala hledat vnitřního nepřítele a dělit se na "čisté a nečisté".

Více se dočtete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 22. prosince, nebo pod odkazem níže: