Je léto 1991 a na zahradě svého venkovského domu na Hrádečku sedí pětapadesátiletý Václav Havel. A píše. Ne další z řady svých prezidentských projevů, ale útlou knihu Letní přemítání. Sérii spontánně psaných poznámek o tom, jak dnes vidí Českou republiku, tehdy ještě Československo, a jak vidí budoucnost „za deset, patnáct, či více let“.

„Občané nabudou opět sebedůvěry a sebeúcty, získají pocit spoluodpovědnosti za stav věcí obecných a pocit, že v této zemi má smysl žít. (…) Zákonodárné sbory budou pracovat v klidu, s nadhledem, bez nervozity a spěchu; výkonná moc a vůbec celá státní správa bude nenápadná a odbyrokratizovaná. Soudy budou plně nezávislé a budou se těšit obecné důvěře,“ odhadoval z dnešního pohledu poněkud utopicky Václav Havel.

I když byl v tomto svém přemítání příliš velkým optimistou, v lecčems odhadl vývoj správně. Vstup země do evropských společenství, privatizaci, rozvoj podnikání, zlepšení životního prostředí, a načrtl třeba i to, jak asi bude jednou vypadat jeho nástupce v prezidentském úřadě: „V čele státu bude nějaký šedovlasý moudrý profesor se šarmem Richarda von Weizsäckera.“

Mnohem více se však sám v budoucích letech přesvědčil, že změny, v které doufal – ať již v politice, společnosti i ekonomice – nepřicházejí tak rychle, jak si představoval. Mimochodem právě o ekonomice, ideji trvalého růstu, globalizaci či korupci a rozporu mezi ekonomikou a právním rámcem Václav Havel ve svých projevech, rozhovorech a veřejných vystoupeních hovořil velmi často.

Naše země vzkvétá divně

Ve své první novoroční řeči po zvolení československým prezidentem, v lednu 1990, sdělil národu, že „naše země nevzkvétá“. O 20 let později při oslavách výročí 17. listopadu svá slova připomněl. „Před 20 lety jsem řekl, že naše země nevzkvétá. To bych dnes už říct nemohl. Naše země vzkvétá. Ale občas dost divně. Chceme hrát hru, ale bojíme se jí dát pravidla. Slušnosti ubývá, krade se. A když někdo řekne, že krást se nemá, sklidí posměch,“ řekl Havel takřka Masarykovsky s tím, že „v roce 2029 budeme dál“.

To, že svoji představu lepší společnosti, politiky i ekonomiky odsunul o další dvě desítky let, dokazuje, že počáteční optimismus udělal místo realistickému pohledu na věc, opřenému o zkušenosti z vrcholné politické funkce, vlastní pozorování, ale třeba i zprávy Bezpečnostní informační služby.

Už v únoru 1993 Havel ve svém projevu na půdě parlamentu mluvil o „nezdravém politickém ovzduší, v němž se rychle šíří korupce, zlatokopecká horečka a názor, že život je džungle a člověk člověku vlkem“. V podobném kritickém duchu pak vystoupil ještě mnohokrát. A zpětně si vyčítal i to, že se v ekonomických otázkách, které dostaly přednost před právním rámcem, držel zpočátku až příliš zpátky.

Mafiánský kapitalismus

Jako třeba na Hrádečku v Podkrkonoší, kam se Václav Havel často a rád uchyloval a kde také v neděli 18. prosince zemřel. Mimo jiné se tam konala i jedna z nejdůležitějších porad o charakteru a tempu ekonomické reformy postkomunistického Československa.

„Kdysi jsem sice studoval dva roky na ekonomické fakultě, ale za ekonoma jsem se nikdy nepovažoval, proto jsem se snažil do odbornějších debat příliš nezaplétat a spíš být vnímavým posluchačem. Hlavní dojem, který z toho po mnoha letech mám, bych shrnul takto: měl jsem daleko víc spoléhat na svůj zdravý neodborný rozum a méně na to, že odborníci vědí, co činí,“ zavzpomínal Havel v knize Prosím stručně.

Coby mistr slova obohatil češtinu i o řadu ustálených obratů: v souvislosti s rozmachem korupce a tunelování i o slovní spojení „mafiánský kapitalismus“. „Od samého počátku jsem razil a zdůrazňoval důležitost silného a fungujiciho právního systému a on byl jedním z mála lidí, kteří to přijímali. Když si přečtete tehdejší takzvané erudované ekonomy, tak ti kladli důraz na primát trhu a právní rámec, který by určoval ekonomické chování, hodně podceňovali,“ vzpomíná ekonom Jan Švejnar, který byl Havlovým ekonomickým poradcem v letech 1994 až 2002.

V novém vydání týdeníku Ekonom se dočtete, proč Jan Švejnar v rozhovoru připustil, že Havel měl intuici moderního ekonoma. Z jaké rodiny Havel pocházel, jaký odkaz zde zanechal, proč jako jediný disident uspěl v politice? Speciální dvojčíslo týdeníku Ekonom vyšlo ve čtvrtek 22. prosince.

Související