Rezignace řeckého premiéra Jorgose Papandrea a italského Silvia Berlusconiho výrazně upozornily na to, jak Řecko, Itálie a mnohé další země příliš dlouho zastíraly dlouhotrvající problémy svých přebujelých veřejných sektorů s neudržitelnými dávkami sociálního zabezpečení. Smysluplná reforma je už dnes pro řadu těchto zemí skutečně nevyhnutelná.

Systémy sociálního zabezpečení v Evropě, stejně jako ve Spojených státech, Japonsku a jinde, byly oproti dnes převažujícím podmínkám nastaveny za značně odlišných ekonomických a demografických okolností - za svižnějšího hospodářského růstu, rostoucího počtu obyvatel a nižší naděje dožití. Vlády slibovaly příliš mnoho příliš dlouho.

Jediným permanentním řešením evropské krize je reforma dávek sociálního zabezpečení. Nezbývá než doufat, že za pomoci národních vlád, Evropské centrální banky, MMF a Evropského mechanismu finanční stability se díry v hrázi financování suverénního dluhu podaří dočasně zalepit a že evropské banky budou rekapitalizovány. Zabere to však, jen pokud strukturální reformy zajistí mnohem silnější konkurenceschopnost těchto ekonomik. Musejí snížit daňové zatížení a také srazit přebujelé transferové platby. Až příliš mnoho lidí čerpá dávky v poměru k počtu těch, kteří pracují a platí daně.

Obavy trhu s dluhopisy z fiskálních deficitů a dluhové dynamiky prozatím těmto zemím zvyšují výpůjční náklady. Krátkodobé a dlouhodobé politiky jsou tudíž úzce provázané; pokud se přechodná nouzová řešení nespojí se zásadními dlouhodobými strukturálními reformami, nevyhnutelně přijde další krize, jako je ta dnešní - anebo ještě horší.

Vývoj svrchovaného dluhu země určují tři základní faktory: tempo hospodářského růstu, výpůjční náklady a primární rozpočtová pozice (bilance rozpočtu bez započtení splátek úroků). Země s vyváženým primárním rozpočtem vybírá dostatečný příjem, aby hradila své běžné výdaje, ale ne už úroky z nesplaceného dluhu. Vyšší úrokové sazby, pomalejší růst a slabší pozice primárního rozpočtu, to vše zvedá trajektorii zadluženosti.

Itálie dnes ze svého suverénního dluhu platí sedmiprocentní roční úrok, zatímco její ekonomika roste o pouhé jedno procento. Aby se Itálie vyhnula restrukturalizaci svého dluhu, potřebuje trvalé rozsáhlé primární přebytky, mnohem rychlejší růst a/nebo výrazně nižší úrokové sazby.

Čím štědřejší a rozsáhlejší jsou vládní dávky, tím vyšší je nezbytná míra zdanění. Tento stěžejní problém bude čím dál silněji postihovat severoevropské země, nehledě na současné zdání jejich ekonomické síly a fiskálního zdraví.

Ve vysoce zdaněných ekonomikách Evropy mohou lepší daňová kázeň či selektivní příjmová opatření přinést jen malé množství dodatečných daňových příjmů, aniž by podkopaly růst. Jediným způsobem, jak výrazně zlepšit rozpočtovou pozici, jsou výdajové škrty. To však bude těžké. V mnoha evropských zemích vláda vyplácí dávky většině populace.

Klíčová otázka tkví v tom, zda nastupující řecký premiér Lukas Papademos a jeho nový italský protějšek Mario Monti, oba vysoce uznávaní ekonomové, budou mít dostatek vůdčích schopností, aby těmito zrádnými vodami propluli.

Na jejich příkladech se ukáže, zda další evropské demokracie s obyvateli silně závislými na dávkách dokážou excesy sociálního státu zkrotit.

Není to nemožný úkol. Kanada podstatný ústup od nejhorších excesů sociálního státu zvládla, neboť tamní středolevé i středopravé vlády v posledních letech snížily podíl vládních výdajů vůči HDP o osm procentních bodů. Některé evropské země zvažují zvýšení svého pozoruhodně nízkého důchodového věku, nebo tak už učinily. Vzhledem k demografickým trendům se dost dobře může jednat o poslední možnost Evropy vybudovat si pevnější základy pro budoucí prosperitu.

Winston Churchill kdysi proslul výrokem, že na Ameriku se můžete spolehnout, že udělá správnou věc, jakmile vyčerpá všechny ostatní možnosti. Doufejme, že se tento bonmot ukáže jako přiléhavý i pro Evropu.

Michael Boskin
profesor ekonomie na Stanfordově univerzitě

© Project Syndicate 2011
www.project-syndicate.org

 

Jediným trvalým řešením evropské krize je reforma dávek sociálního zabezpečení.

Příliš mnoho lidí čerpá dávky v poměru k počtu těch, kteří pracují a platí daně.

Související