Rozhovor týdne: Za komunistů se tolik nekradlo jako dnes

Praha mu takřka leží u nohou. Obrazně při výhledu ze střešní terasy jeho kanceláře pod Petřínem a možná i doslova díky tomu, jak obratně se už přes dvacet let pohybuje mezi špičkami českého byznysu a politiky.

Karel Muzikář je stále čilý sedmdesátník. Bývalý komunista a voják z povolání, jenž působil i v podnicích zahraničního obchodu, si vydobyl také přístup do nejvyšších pater polistopadového establishmentu.

Má velmi blízko k prezidentu Václavu Klausovi, jehož chválí za kontakty s Ruskem. Premiéra Petra Nečase zase tlačí k mnohem větší spolupráci s Čínou. Ministři levicových i pravicových vlád ho pověřují sestavením podnikatelských misí, když vyjíždějí propagovat český byznys do zahraničí.

V exkluzivním rozhovoru pro týdeník Ekonom mluví Muzikář nejen o názorech na lobbing, korupci či významu vzdělání, ale poodkrývá také něco ze svých životních příběhů.

Česko je závislé na exportu. Vy se podílíte se na řadě podnikatelských misí do zahraničí. Má současná vláda nějakou smysluplnou zahraniční obchodní politiku?

Tahle vláda se bohužel dostala k moci v situaci, kdy byla přinucena k velice nesourodé koalici. Pan premiér má jiné starosti než koncepční politiku s prioritami i pro zahraničí.

Ale vždy jsem byl velice naladěn pro prezidenta Klause. Za komunistů bylo všechno na západě špatné a na východě geniální. Pak se kyvadlo zhouplo na druhou stranu, a zase bylo vše geniální na západě a východ byl k ničemu. Klaus je jedním z mála, kdo si za těch dvacet let zachoval chladnou hlavu - zejména ve vztahu k Rusku. Rusové si pořád pamatují, že lokomotivy a další výrobky přišly z Československa.

Podceňujeme tedy země, kde máme historické kontakty - ať už vznikly jakkoli?

Už to teoreticky uznáváme, ale v praxi to není moc znát. Jako když se třeba skrečoval nákup ČSA ruskou leteckou společností Aeroflot. Nejsem bezpečnostní expert, ale neumím si představit, jaká rizika měli ti naši bezpečnostní odborníci na mysli.

Byl už prodej ČSA Aeroflotu v roce 2009 na spadnutí?

Tady to v kuloárech vypadalo jako jasná věc, ale možná právě v tu chvíli měl Aeroflot své vlastní problémy. Nebyl to ten pravý partner. Já bych si představoval dobrého čínského partnera.

Směr pro premiéra Nečase: Čína

I proto teď radíte premiéru Petru Nečasovi, aby byl k Číně vstřícný?

Nejsem od toho, abych radil premiérovi. Ale když člen čínského politbyra vidí v nějaké svodce, že v Česku byl na pozvání dalajlama, což je u nich takový nepřítel číslo jedna... Já s dalajlamou nikdy nemluvil, je mi sympatický , ale byznys je jiná věc.

Jak tedy lobbujete za podle vás prospěšné vztahy s Čínou?

Mám u premiéra osobní prosbu, aby mě přijal s čínským velvyslancem. Je to první bod, od něhož by se odvíjela cesta premiéra do Číny. Až se pan premiér uvolní z vnitřních útrap a bude mít chvíli pozvat lidi, kteří koukají dopředu, určitě se pro Čínu rozhodne.

Co je vlastně vaším cílem při zahraničních misích?

Mise s těmi nejvyššími státníky mají udělat ten nejlepší možný dojem. Aby si v Africe nebo Číně řekli, že Češi jsou perfektní a měli o nás zájem. Nejde o to, jestli nabízená lokomotiva jede 140 nebo 130 kilometrů za hodinu. Mise musí být jaksi lidsko-politická.

Na kterou nejvíce vzpomínáte?

Nechtěl bych, aby se to bralo jako pochlebování. Ale pamatuji, když jsme letěli s tehdejším premiérem Klausem do Japonska.

Státní letadlo bylo sovětské výroby a žralo hodně paliva. Museli jsme zastavit kdesi v kazašské Astaně. A když se to tamní prezident Nazarbajev dozvěděl, tak Klause vyzvedl a dvě hodiny mu ukazoval, jak to tam u nich jde všechno kupředu...

A já viděl, jak náš premiér má k hlavě tohoto mocného státu vyloženě přátelský poměr. To považuji u každé mise za hlavní.

Pokud kazašský Nazarbajev vidí přes našeho prezidenta Česko jako potenciálního obchodního partnera, tak je to pak cítit v celé tamní administrativě.

Jak kontrakt s Kazachstánem konkrétně dopadl?

Přesně už nevím, ale pravidelně od té doby jezdí na bankovní fóra pořádaná společností Comenius kazašský šéf centrální banky. Prezident Nazarbajev tu byl taky.

Musím si dovolit být neobjektivní

Proč myslíte, že jste o sestavování misí žádán právě vy?

No, musím přiznat, že my se tam »cpeme«.

Jakým způsobem?

Prostě aktivně navrhujeme, co by bylo vhodné na misích dělat. Například bývalému ministrovi vnitra Martinu Pecinovi jsme si dovolili říci, že dělat doprovod k jeho misi do Izraele není žádný med. Pecina souhlasil, abychom do programu přidali určité vlastenecké prvky pro izraelské politiky. A tak nám tamní generál vysvětloval názor na správnost povinné vojenské služby i pro ženy, což je izraelské specifikum. Musíte hostitelům naslouchat, a tím získávat sympatie.

Jak misi sestavujete, aby vám někdo nevyčetl, proč zrovna jeho firma v ní není?

Musím mít právo dovolit si být ne zcela objektivní. Přednost dám těm, o nichž vím, co jsou zač.

Jací to mají být lidé?

Dám příklad. Jeden z nejlepších lidí na tyto mise je pan Petr Kuchár, ředitel dnes tak kritizované firmy Prominecon (někdejší Navatyp - pozn. red.). Je to fantastický člověk, který je schopen během půl hodiny navázat naprosto přátelský vztah s každým. Pokud je mise složena z takových lidí, pak je to ono. Musejí umět prodávat nejen své vlastní zboží, ale i republiku. Třeba na úrovni ministra zemědělství nejde o prodej pár tun obilí, ale o strategii, co můžeme dělat my a co oni.

Protlačovat předražený výrobek? To je korupce

Jak se díváte na problém lobbingu, s nímž máte mnohaleté zkušenosti?

Já si představuji lobbování jako opravdu nepeněžní a neplacenou aktivitu vlastence, který je přesvědčen o něčem, co by se mělo v daném segmentu prosadit.

Například jsem letěl jen jednou vrtulníkem - ale kdosi mě nedávno přesvědčil, že modernizace vrtulníků Mig 17, kterou zvládli v Letňanech velice dobře, je vynikající obchodní záležitostí. Protože na světě létá asi tři tisíce těchto vrtulníků, které jsou třikrát lacinější než nejlevnější americký.

Navíc létají třeba v Afghánistánu, kde se americké vrtulníky nechytly vůbec...

Pardon, že přerušuji, tenhle lobbing vám jde skvěle. Jak jste uspěl u politiků?

Na ruské straně byly s modernizací vrtulníků nějaké problémy. Když jsem se dozvěděl, že český prezident přijme svůj ruský protějšek, poprosil jsem Václava Klause, jestli by tuto záležitost, když nebude mít nic důležitějšího v rozhovoru, nepřednesl Medveděvovi. Samozřejmě to pomohlo.

Já jsem z toho nikdy nedostal ani korunu, ale znám i lidi, kteří v té věci odvedli obrovský kus práce a chtěl jsem jim pomoci. A nikdo mě za to nemůže odsuzovat.

Z něčeho ovšem žít musíte. Jak se lobbing dá dělat poctivě a zároveň z něj vyžít?

Když někdo protlačuje předražený výrobek, to už skutečně není lobbování, to je korupce. Protože samozřejmě z toho předražení mu někdo něco dá.

Je tu řada známých kauz, o kterých se říká, že v tom a v tom mnohamiliardovém obchodu byli zaplaceni všichni. Celé politické spektrum. To mě mrzí, to tedy za komunistů nebylo, to musím říci. A jestli ta komunistická strana stále má takovou popularitu, tak je to snad i tím...

Já jsem přesvědčen, že za celých čtyřicet let komunistického režimu neukradlo československé politbyro dohromady ani miliardu.

Co říkáte výtkám, že i váš syn Karel Muzikář ml., známý právník, má zakázky od státu nebo magistrátu díky vašim kontaktům?

O obchodních aktivitách svého syna vím velice málo. Nemohu říci, že bych některé věci nevěděl - například že teď zastupuje České dráhy proti plzeňské Škodě. Já si obou stran vážím, ale tohle je zrovna kauza, které vůbec nerozumím. A nechci slyšet detaily, prostě on je za to placený.

Když dostanete zakázku jako právník, tak máte logicky snahu to vyhrát. Právníci dokonce nejsou vázání žádnou velkou etikou. Obhajujete vraha, je vám odporný, ale jako správný obhájce musíte, aby měl férové podmínky a dostal nejnižší trest. Takže, syn dostane zakázku a je to jeho věc.

Jistěže někdy já profituji z jeho známých, on profituje z mých, to se ani nedá eliminovat. Je také pravda, že na prezidenta Klause se napojil už na začátku své kariéry, patří k jeho přátelům.

Seznámili se díky vám?

Ne, syn šel vlastní cestou. Já jsem nikdy nevstoupil do ODS, protože jsem byl v komunistické straně. Já se za členství v KSČ dokonce nestydím, stydím se velice za to, co ta strana v některých krizových obdobích udělala. Ale víte, ty principy, myšlenky, byly v padesátých letech velice atraktivní.

Plné znění rozhovoru s Karlem Muzikářem st. si můžete přečíst v novém vydání týdeníku Ekonom, nebo pod odkazem níže: