Miroslav Švarc: Ten, který rozjel švarcsystém a skončil na dlažbě

Sedí u stolu v restauraci poblíž pražské Sparty a nikdo z hostů kolem netuší, že je to ten, o jehož slavném systému zaměstnávání se již patnáct let učí studenti na vysokých školách. A že jeho jméno dokonce obohatilo češtinu.

Pak se zvedne a z úst mu vyklouzne teskný povzdech: »Chybí mi práce, to je vám najednou takové smutné prázdno.«

Třiašedesátiletý Miroslav Švarc, bývalý stavební podnikatel a duchovní otec švarcsystému, je totiž už třetím rokem penzistou.

»Byl jsem celý život zvyklý od rána do večera pracovat, a teď nic,« svěřuje se týdeníku Ekonom. Jeho unavené rysy mimoděk potvrzují, že ještě před penzí pracoval v montérkách přímo na stavbách a že jeho hvězdná podnikatelská dráha je už dávno minulostí.

Bývalý multimilionář prý nyní bere důchod ve výši 4300 korun a žije s přítelkyní v jejím domku u Říčan.

Přesto mu však zasvítí oči, když dostane otázku, jestli by chtěl svůj příběh opojně strmého vzletu a bolestně střemhlavého pádu prožít znovu. »Určitě ano, to podnikání bylo skvělé,« zasní se.

Dědictví socialismu

Za svůj výrazný zápis do historie českého polistopadového kapitalismu vděčí Miroslav Švarc paradoxně bídě podnikání za socialismu.

Když se totiž pražský rodák, vyučený tesař a bývalý zaměstnanec stavební firmy, rozhodl na začátku roku 1989 postavit na vlastní nohy, a založil si u příslušného národního výboru živnost, nesměl nikoho zaměstnávat.

To by bylo podle tehdy vládnoucí rudé ideologie považováno za vykořisťování člověka člověkem.

»Ano, já vlastně systém zaměstnávání na smlouvu o dílo nevymyslel. To nebyl žádný můj vynález, jen jsem po revoluci stále pokračoval v tom, k čemu jsem byl nucen ještě za předchozího režimu,« přiznává Švarc, že ve stejných kolejích jel od začátku až do zákazu švarcsystému v roce 1992.

»Mělo to výhody, nepotřeboval jsem třeba žádné administrativní síly,« argumentuje.

Záhy se však ukázalo, že právě tím jeho tehdejší firma Švarc, s. r. o., získala náskok a úspěch. Díky nulovým odvodům na pojištění mohla totiž pracovníkům dávat vyšší odměny a zároveň v soutěžích předkládat i nejvýhodnější cenové nabídky. Přetáhla tak dělníky i zakázky z širokého okolí.

Klausovi už nevěřím ani slovo

Dalším tradovaným omylem je spojování Švarcova jména jen se středočeským městem Benešov. To byla sice vrcholná, ale jen krátká epizoda, protože podnikatel žil vždycky především v Praze.

»Benešov jsem vůbec neznal až do doby, než za mnou zkraje devadesátých let přišel jako za majitelem firmy funkcionář tamního fotbalového klubu, jestli bych jim neuvolnil svého zaměstnance, zedníka a fotbalistu Petra Čermáka,« popisuje.

Švarc se tehdy spřátelil s šéfem klubu Františkem Fulínem, propadl kouzlu sponzoringu a nakonec svými penězi a nákupem hráčů vytáhl Benešov až do první ligy. Celkem ve fotbalovém dobrodružství utopil na 60 milionů korun a bylo to vlastně poprvé, kdy někdo majetný něco takového v Česku zkusil.

Zároveň Švarc v Benešově postavil na podporu fotbalového »provozu« Motorest Švarc.

Psal se rok 1992, firma Švarc měla miliardový obrat, slovo švarcsystém znal snad každý Čech a budoucnost Miroslava Švarce se zdála být zlatá.

Úspěšný podnikatel se začal stýkat s politickou elitou země.

»Tehdejší ministr financí Václav Klaus mi tenkrát řekl, že nevidí důvod, proč by švarcsystém nemohl dál fungovat. Jenže to slovo nedodržel,« vzpomíná Švarc na začátek konce svého úspěchu.

A ten přišel záhy. Politici pochopili, že švarcsystémem způsobený výpadek příjmů do státního rozpočtu by mohl skončit fatálně, a přitvrdili. Ještě roku 1992 byl švarcsystém zakázán novelou zákona o zaměstnanosti.

»Dnes už Klausovi nevěřím ani slovo,« tvrdí bývalý podnikatel. Zklamala ho prý i ODS, na mnohé její tehdejší ministry má prý dodnes vztek.

Mimochodem, v roce 2006 prý ještě jednou uvěřil úvahám ODS o renesanci modelu »podnikatel zaměstnává podnikatele«, a volil ji. Avšak nic se nezměnilo, a tak už loni Švarc dal svůj hlas TOP 09.

Spálené mosty

Dopátrat se dnes Švarce dá práci. »Spolupracoval jsem s ním kdysi, ale již tak deset let jsem s ním nemluvil,« řekl týdeníku Ekonom šéf dnešních fotbalistů SK Benešov Zdeněk Machač.

V kontaktu s ním není ani jeho bývalý známý Jan Štěpánek, majitel pražské společnosti French-Rest.

Stejně odpovídají i noví majitelé benešovského motorestu Benica, dříve Švarc. A nestýká se s ním ani jeho dávný kolega z dozorčí rady J&T Banky z let 1992 až 1994 Bedřich Danda, který je dnes náměstkem ministra průmyslu a obchodu a řídí sekci podnikání.

Švarc to vysvětluje tím, že za sebou v roce 2001 důkladně spálil všechny mosty. Tehdy totiž skončilo snad jeho nejhorší období v životě, kdy mu v polovině 90. let po roce zkrachovala firma po nepovedené koupi mrakodrapu na pražské Pankráci.

Soud ho v roce 1999 za nezaplacení pojistného ve výši dvou milionů korun odsoudil na tři roky do vězení (odseděl si nakonec jen devět měsíců), zaplatil několik tučných pokut za provozování švarcsystému, rozpadla se mu rodina. A za neplacení alimentů obdržel další, tentokrát podmíněný trest.

»Odešel jsem tehdy bydlet do stanu na pozemek kamaráda u Slapské přehrady,« vzpomíná. Teprve po dvou letech si našel přítelkyni a odstěhoval se do jejího domku.

Dříve novinářům říkal, že zastává post ředitele v nejmenované stavební firmě. Týdeníku Ekonom ovšem prozradil, že to až do odchodu do penze prakticky obnášelo práci mistra na stavbě pobíhajícího celý den v montérkách po staveništi a organizujícího dělníky.

Benešovu se vyhýbám

Takže pád na dno? Pro někoho možná, ale Švarc měl k okázalosti vždy poměrně daleko. I v době největší slávy bydlel v paneláku v pražských Kobylisích.

»Nepostavil jsem si ani domek, dovolil jsem si jen luxusního bavoráka, kterého jsem ale rozbil u Benešova,« líčí.

Benešovu se dnes záměrně vyhýbá. Nesnesl by prý pohled na svůj bývalý hotel.

Jako ředitel-mistr si také ochutnal švarcsystém z druhé strany.

»Vlastně ani nevím, jestli jsem v té stavební firmě, jejíž jméno vám ani teď neřeknu, pracoval na živnostenský list. To bylo spíše z kamarádství, ale nebyl jsem zaměstnanec,« kroutí se, jako by se i po letech bál dalšího postihu.

»Když já nesnesu, aby mi někdo poroučel,« uzavírá tuto kapitolu s tím, že právě relativní svoboda byla pro něho největší hodnotou při poslední kariérní štaci.

Neobvyklou situaci, kdy se jeho příjmení stalo součástí termínu, jímž podnikatelé i běžná veřejnost označují systém zaměstnávání, zatímco jeho tvář už nikdo nepamatuje a nezná, snáší Švarc s úsměvem.

»Když někdy řeknu své jméno, lidé sami řeknou "Á, švarcsystém," jenže nikdo z nich netuší, že jsem to opravdu já. Tak jen odpovím, že švarcsystém je dobrá věc a jdu pryč,« popisuje průkopník zaměstnávání »na černo« a dnešní penzista.

Ostatně na svůj současný nízký důchod si příliš nestěžuje.

Lituje jen toho, že stát počátkem 90. let švarcsystém zakázal. »Tehdy to měli daleko více tolerovat, dnes už tato metoda naopak tolik zapotřebí pro rozvoj podnikání není,« dodává významný průkopník podnikání, z něhož dnes v paměti české veřejnosti zůstalo jen příjmení.

Jan Štětka

Politici pochopili, že výpadek příjmů způsobený švarcsystémem by mohl skončit fatálně, a tak ho zakázali.

Foto: Jan Rasch