Největší atomoví kormidelníci světa: Areva, Westinghouse a Atomstrojexport

Ještě těsně před březnovou katastrofou japonské atomové elektrárny Fukušima hýřili šéfové tří kolosů, vyrábějících jaderné reaktory, optimismem. Trh se přes odstrašující zkušenost s Černobylem před čtvrt stoletím velmi nadějně rozvíjel.

Francouzská Areva, japonsko-americký Westinghouse a ruský Atomstrojexport si v ostrém soupeření dělaly mimo jiné zuby na dostavbu dvou bloků Temelína.

A pak nastal tragický den, 11. březen 2011, kdy živelní pohroma gigantických rozměrů zasáhla jadernou elektrárnu Fukušima. Víra ve schopnost Japonců poradit si úspěšně a relativně pohotově s následky této havárie se bohužel nepotvrdila. Světem se jako zákeřné radioaktivní záření šířil strach z jaderných elektráren a následná takřka masová hysterie.

Jak na to reagovali šéfové tří největších stavitelů jaderných elektráren?

ATOMOVÁ ANNE

Anne Lauvergeonová, šéfka francouzské Arevy, dodavatele palivových článků do Fukušimy, jen několik málo dní po katastrofě kurážně odletěla do Japonska zasaženého radiací. A nabídla tam zařízení na dekontaminaci radioaktivní vody. Zároveň s ní přiletělo na dvacet specialistů, kteří japonským kolegům pomáhají při zdolávání následků pohromy.

Jedenapadesátiletá Lauvergeonová, nazývaná atomovou Anne, si pevně stojí za tím, že i přes Fukušimu se jaderná energetika, byť s jistým zdržením, bude nadále rozvíjet. Jenže se na tom už ona sama nebude podílet. Francouzská vláda jí totiž neprodloužila kvůli potížím při dostavbě elektrárny ve Finsku kontrakt. Ten vyprší s koncem června.

Lauvergeonová přiznala, že Fukušima se odrazí i na výsledcích Arevy, největší světové společnosti v odvětví. Musela posunout některé investice, například při budování uranových dolů v Namibii a Nigeru.

Stavba nových jaderných elektráren se podle ní zdrží o šest až devět měsíců, zejména kvůli prověřování bezpečnosti jaderných reaktorů regulátory ve všech zemích, kde jsou rozmístěny.

Slabší tržby se jistě neblaze projeví na finanční situaci firmy. Zadlužení Arevy činí 3,67 miliardy eur.

Budovatelka podniku

Když v roce 1999 nastoupila Lauvergeonová na místo šéfky státem vlastněné společnosti Cogema zabývající se tehdy zejména těžbou uranu, postavila si před sebe nadmíru ambiciózní plán. Vybudovat podnik, který by se zabýval vším, co s jadernou energetikou souvisí.

To se dalo uskutečnit jen fúzí Cogemy s výrobcem atomových elektráren Framatome. Jenže toto spojení narazilo na značný odpor.

Přátelé ji varovali: Pustit se do něčeho takového je jako spáchat profesní sebevraždu. Raději dbej o kariéru. Jenže Lauvergeonová se nikterak nehodlala vzdát své vize - vybudovat společnost, která by se stala dodavatelem všech složek cyklu jaderné energetiky. A to se jí povedlo.

Věřila ve své vítězství. Vždyť vedle manažerských schopností, které si po vysoké škole ověřila, měla také potřebné politické zkušenosti. V jejích 31 letech si kvalit této pohledné ženy všiml tehdejší francouzský prezident Francois Mitterand, a učinil ji nejprve svojí poradkyní. O rok později již byla zástupkyní ředitele prezidentského úřadu. A Mitterand jí svěřil i tak náročný úkol, jako například organizaci zasedání skupiny nejbohatších zemí G7 ve Francii.

Za pět let v tomto úřadě si nejen získala velmi cenné, vlivné a užitečné kontakty, ale také pověst velmi schopné a nadané ženy. Hlavně však ji účinkování poblíž vrcholu moci obohatilo o důvěrný vhled do toho, jak se dělá velká politika nejen ve Francii, ale i ve světě.

Nebyla to jistě náhoda, že když nastupoval do Elysejského paláce Nicolas Sarkozy, nabídl jí ve své vládě místo ministryně financí. Atomová Anne se však odvážila tuto nabídku samolibého politika odmítnout.

Nechtěla za žádnou cenu vyměnit ministerské křeslo na dobu určitou za pevnější šéfovské křeslo tehdy vzkvétajícího podniku.

Problémy ve Finsku

Již od svých patnácti šestnácti let chtěla být Anne, dcera středoškolského profesora historie z Dijonu, finančně nezávislá. Proto o prázdninách pracovala, což tehdy byla mezi francouzskou mládeží výjimka. Strýc archeolog ji pozval na vykopávky, ale shledala, že je to profese, při níž se musí plazit v hlíně po čtyřech. Místo archeologie ji to táhlo k fyzice a k přírodním vědám obecně.

Proto si také zvolila ke studiu školu technického zaměření, vysokou školu důlního inženýrství, pro mladou ženu obor naprosto netypický.

Po absolutoriu nastoupila do ocelářské firmy Usinor, ale již v roce 1984 přešla do francouzského výzkumného ústavu pro atomovou energii. Za pět let to dotáhla na zástupkyni ředitele.

I když je ve Francii miláčkem veřejnosti i médií, ne vše se jí v manažerské dráze povedlo.

Lidé zvažující účast Arevy v dobudování Temelína by jistě mohli poukázat na potíže, na něž tato společnost narazila při stavbě finské jaderné elektrárny Olkiluoto 3. Práce byly zahájeny v srpnu 2005, hotova měla být v roce 2009. Cena 3,7 miliardy eur. Poprvé se tam měl uplatnit nový typ reaktoru EPR, na jehož vývoji a výrobě se podílel i německý kolos Siemens.

Vznikla ale řada překážek, takže další termín dokončení byl posunut na rok 2013 a náklady stouply o dalších 2,7 miliardy eur. Pro atomovou Anne je ovšem typické, že i na tomto zjevném neúspěchu shledává klady.

»Je pravda, že tento projekt nebude velmi ziskový. Ale pokládám ho za investici do budoucnosti. Bude to naše neuvěřitelná výkladní skříň,« říká.

Jenže francouzská vláda, která je většinovým vlastníkem Arevy, uvádí, že právě »průšvih« s finskou elektrárnou je důvodem jejího odchodu ze slávy. Na její místo nastupuje dosavadní marketingový a projektový ředitel Luc Oursel.

PROFESIONÁLNÍ MANAŽER

Na rozdíl od Anne Lauvergeonové z Arevy se Alexandr Gluchov, šéf konkurenční ruské společnosti Atomstrojexport, domnívá, že po havárii Fukušimy bude situace ohledně výstavby jaderných elektráren jasnější nejdříve za jeden rok.

»A v extrémně konzervativním prostředí to bude možná trvat i déle,« říká. A ne tedy jen šest až devět měsíců, jak útlum jaderné energetiky odhaduje atomová Anne.

»Postfukušimská éra« však podle Gluchova neznamená konec jaderného energetického odvětví nebo výrazné »zmrazení« jeho rozvoje. »Bez atomových elektráren není hospodářský rozvoj možný,« prohlašuje.

Letecký ekonom

Gluchov, který je ve svých 42 letech relativně mladým a dynamickým šéfem Atomstrojexportu, je rozhodnut i v této pro »jádro« nevlídné a tragické době ještě akcelerovat pronikání na světové trhy, včetně toho českého. V případě tendru na dostavbu třetího a čtvrtého bloku Temelína prohlašuje, že jeho společnost má »jisté konkurenční výhody«.

»Na území České republiky máme silné partnery a v nejbližší době se chystáme podniknout určité kroky, které dokážou českým odběratelům a politikům závažnost naší nabídky,« říká Gluchov. Jaké kroky má konkrétně na mysli, však neuvedl.

Zatím buduje bloky v Indii, Íránu, Bulharsku a Číně a expandovat hodlá i v Maďarsku, na Ukrajině, v Bělorusku, Jordánsku a Bangladéši. »Budeme nadále pozorně sledovat všechny konkurenční trhy a zúčastňovat se veškerých výběrových řízení kdekoli na zeměkouli,« ujišťuje Gluchov.

Tento profesionální top manažer nemá na rozdíl od zakladatelky Arevy i Arise Candrise, šéfa konkurenční společnosti Westinghouse, žádné teoretické vzdělání a zkušenosti z jaderné fyziky. Vystudoval Moskevský státní letecký institut ovšem se specializací na ekonomiku a řízení strojírenských podniků.

Manažerské ostruhy získal v různých průmyslových a obchodních firmách, před šesti roky jako výkonný náměstek generálního ředitele podniku Silovyje mašiny.

Na politiku nemyslí

Mohlo by se mu stát to, co jeho francouzské rivalce Lauvergeonové při stavbě jaderné elektrárny ve Finsku?

Gluchov soudí, že pokud jde o projekty, to hlavní je uvědomit si rizika, která provázejí celý proces výstavby.

»Je nutné přesně předpovídat, jak se ten který faktor projeví na realizaci projektu,« uvádí. A dodává, že hlavní je dodržovat lhůty kontraktu, hlídat rozpočet a kvalitu všech prací.

I když se někdejší šéf Atomstrojexportu před šesti lety stal ministrem energetiky Ruské federace a Gluchovův předchůdce mu letos šel dělat náměstka, nový šéf zatím na politickou kariéru nepomýšlí. Alespoň zatím. Ve své funkci totiž není dlouho, jmenovaný byl teprve koncem dubna.

Ještě musí ukázat, zda a jak »utáhne« takový gigant, jako je Atomstrojexport, ve složitých časech.

VĚDEC Z ŘECKA

Nevypočitatelným důsledkům japonské tragédie na citlivé odvětví jaderné energetiky čelí také Aris Candris, šéf a prezident společnosti Westinghouse Electric Company.

»My, kteří v tomto oboru pracujeme, máme zdravý respekt vůči radiaci a potenciálnímu nebezpečí jaderného materiálu. Ale rovněž známe enormní přednosti jaderné energetiky, a to nejen pokud jde o výrobu elektřiny nezatížené emisemi,« říká Candris.

Šéf Westinghouse odkazuje i na minulost. Podle něho při havárii americké elektrárny Three-Mile Island v roce 1979 nebyl nikdo zraněn, a přesto vypukla masová hysterie. V Černobylu byl instalován reaktor, který byl podle západních standardů »nezákonný«. I reakci řady politiků na Fukušimu považuje za »naprosto přehnanou«.

Ve srovnání s Anne Lauvergeonovou a Alexandrem Gluchovem je u firmy Westinghouse již 35 let a je pokládán za jednu z amerických autorit v jaderné fyzice a technologiích.

Ale na rozdíl od nich má problém s reaktorem třetí generace. Konkrétně s AP1000, který jeho společnost vyvinula.

Regulátor má pochybnosti

Sám Candris prohlašuje, že AP1000 může směle obstát i při zemětřesení a vlně tsunami v síle japonské tragédie, neboť má mimo jiné takzvaný pasivní ochlazovací systém, který není závislý na přerušení dodávek elektřiny.

V případě havárie funguje automaticky tak, že chladicí voda padá na reaktor díky zemské přitažlivosti. Bude instalován do čtyř jaderných elektráren v Číně, ale Westinghouse potřebuje licenci pro elektrárny ve státech Jižní Karolína a Georgia.

Jenže americká Nukleární regulační komise v květnu shledala u nového reaktoru »technické problémy«. První pochybnosti o ochranném štítě AP1000 měla tato nezávislá vládní agentura již v říjnu 2009. Aris Candris ovšem tvrdí, že jde jen o drobné detaily, které lze vyřešit v několika málo týdnech.

Při jeho znalostech a zkušenostech se mu to dá věřit. Ve Westinghouse pracuje už od roku 1975 a není snad jediná divize této společnosti, v níž by nepracoval jako manažer.

Za tu dobu se vyměnilo několik vlastníků firmy založené v roce 1886 Georgem Westinghousem. Nyní ze 77 procent patří japonskému koncernu Toshiba, který má také svými lidmi obsazenu správní radu Westinghouse Electric Company. Candris však má plnou důvěru většinových vlastníků a neotřesitelnou dominující pozici v řízení společnosti.

Z Atén do USA

Rodné Řecko opustil v roce 1970 jako středoškolák, aby studoval ve Spojených státech. V jeho vlasti tehdy bylo dusno, vládla tam vojenská junta.

Dostal stipendium na méně významnou Transylvania University. Naštěstí tam poprvé otevřeli výuku strojírenství, kterou začínající vysokoškolák spojil se studiem fyziky a matematiky. Táhlo ho to k jaderné fyzice, jíž se hodlal věnovat jako vědec. Pro své doktorandské studium tohoto oboru si zvolil proslulou Carnegie Mellon University.

I když se chtěl nadále věnovat teoretickému výzkumu, nakonec nepohrdl nabídkou společnosti Westinghouse, aby k ní šel pracovat jako inženýr. A to v divizi pokročilých reaktorů, kde musel řešit řadu technických problémů, jež ovšem s vědou souvisely.

A nakonec v této společnosti uvízl na celý dosavadní profesní život.

Svoji přirozenou autoritu, rozvážnost i nemalé manažerské zkušenosti úspěšně využívá jako její prezident a generální ředitel. Firma s ním v čele bezesporu přes drsnou konkurenci na trhu přežije i »fukušimskou tragédii«.

Miroslav Prchal
spolupracovník redakce