Věci veřejné se propadají do nicoty, lidovci znovu chytají dech. Nový předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek má důvod se usmívat. Nejen že se právě oženil, po půl roce ve funkci se mu podařilo stranu vytáhnout v průzkumech veřejného mínění nad hranici pěti procent. Alespoň podle dubnových a květnových průzkumů agentur Factum Invenio a SC&C.

Politolog Daniel Kunštát z Centra pro výzkum veřejného mínění je opatrnější, protože se lidovcům zatím nedaří oslovovat jiné skupiny než bývalé voliče. »Možná jim to ale nakonec bude stačit,« připouští.

A tak se s lidovci asi opravdu musí počítat.

Zachráněný palác

Barometrem postavení strany se stoletou tradicí je její centrála, palác Charitas na pražském Karlově náměstí.

Ještě na konci loňského roku před posledním sjezdem strany ve Ždáru nad Sázavou se nad ním vznášel Damoklův meč prodeje.

»Ustoupili jsme od toho ze tří důvodů. Palác si ceníme na nějakých 150 milionů korun a v době krize bychom za něj utržili o třetinu méně. Přitom pronájem většiny z jeho šesti pater nám znovu každoročně vynáší nejméně 4,5 milionu korun čistého,« řekl Pavel Bělobrádek týdeníku Ekonom.

Strana si raději zvolila cestu drastických úspor. Propustila dvě třetiny pracovníků v Praze i v krajích, někdy jen částečně placený aparát má nyní jen 35 lidí.

Lidovci dokonce odmítli refinanční úvěr a hodlají 45milionový dluh - zbytek peněz za opravu paláce a dosud nesplacené půjčky na volební kampaně - uhradit do poloviny roku 2014.

»Podaří se nám to bez sponzorů, bez peněz od velkých firem, jako jsou ČEZ nebo Lesy České republiky,« tvrdí Bělobrádek.

Letošní rozpočet strany je vyrovnaný ve výši téměř 38 milionů korun, v příjmech je rozhodující 27milionová dotace státu.

Peníze na provoz organizací před volbami do krajů a do senátu (kde nyní sedí šest zástupců) v příštím roce podle generálního sekretáře Pavla Hořavy přinesou mimořádné členské příspěvky.

Raději volby

O tom, že strana jde vzhůru, neklamně svědčí obnovený zájem lobbistů. »Setkávám se s nimi skoro každý den, ale touto cestou rozhodně nepůjdeme, ačkoli tu jsou skupiny, pro něž není žádný problém převést na účet nějaké strany třeba 20 milionů korun,« říká Bělobrádek.

Za podstatnou věc nepovažuje ani tak plnou stranickou pokladnu jako fakt, aby se ke KDU-ČSL opravdu vrátili někdejší voliči.

Minimálně je už neodpuzují aféry, kterými proslul zejména někdejší stranický šéf Jiří Čunek.

K návratu ztracených synů a dcer pomáhá i strach části populace z dopadů vládních reforem. Vlajkovou lodí programu KDU-ČSL se stala právě ostrá kritika plánů na změnu penzí.

V jejich odmítání jdou daleko. Otevřeně mluví o možnosti zrušit vládou prosazované změny. I když by se k tomu jednou museli spojit s levicí.

Nejvíce jim leží v žaludku proklamovaný nástup penzijních fondů spojený s vyvedením části peněz z průběžného důchodového systému a citelným zvýšením daně z přidané hodnoty.

»To je vcelku logická taktika. Už vzhledem k tomu, že dvě třetiny jejich sympatizantů jsou stejně jako přívrženci komunistů lidé starší šedesáti let,« připomíná Daniel Kunštát.

Lidovci se už nyní nebrání úvahám o budoucí vládě. Z příští spolupráce vylučují jen komunisty. Jinak jsou ochotni vyjednávat jak napravo, tak s ČSSD.

Nemá však již platit proslulé heslo prvorepublikového předsedy Jana Šrámka »být u toho«. O ministerská křesla by měli zájem jen v případě, že reálně prosadí část svého programu.

Posun se nekoná

Bělobrádkův nástup do čela křesťanské strany doprovázely úvahy, zda se lidovci pod jeho vedením neposunou doprava - ve snaze získat hlasy odpůrců evropské integrace a přívrženců xenofobních proudů pohybujících se na okraji domácí politiky.

K ničemu takovému však nedochází. »Pro většinu lidoveckých voličů je takový krok nepřijatelný,« soudí politolog Milan Znoj z Univerzity Karlovy.

Podle Kunštáta se tímto směrem - ze zoufalství a ve snaze zachránit, co se dá - mohou vydat spíše Věci veřejné.

Lidovci se omezují jen na výzvy, aby v českých rodinách bylo více dětí. Pak se není nutné bát ani islámu ani přistěhovalců.

Rovněž jejich kritika Evropy zůstává krotká. Nejvíce je zlobí zásahy Bruselu do náboženských tradic členských zemí. Třeba pokyny, zda v italských třídách mají, či nemají viset křesťanské kříže.

Kde zůstali populisté?

Na rozdíl od jiných evropských zemí, třeba sousedního Rakouska či naposledy Finska, kde Praví Finové získali 19 procent hlasů, nedošlo v České republice k vzestupu pravicového populismu.

»Voliči, kteří na něj slyší, dali přednost státotvorným stranám. Otázkou zůstává, jak dlouho jim to vydrží,« říká Milan Znoj.

Dodává, že mnoho lidí tíhnoucích ke xenofobii také volí komunisty a část podporuje i těžko zařaditelnou Suverenitu Jany Bobošíkové.

Daniel Kunštát nicméně soudí, že v Česku stále existuje prostor pro umírněnou populistickou stranu, která by zkombinovala nacionalismus a sociální sliby. »Pokud by tu po finském vzoru vznikli nějací Praví Češi, tak by mohli mít docela velké problémy v Lidovém domě. Část sociálních demokratů by na takové výzvy mohla slyšet,« soudí Kunštát.

Josef Pravec

27 milionů korun
Tolik lidovci ročně dostávají ze státní pokladny.

Lidovci uvažují už i o účasti ve vládě. Oproti minulosti však o ministerská křesla nebudou usilovat za každou cenu.

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek zatím táhne stranu nahoru. Skutečným testem ale budou až volby do krajů a do senátu v roce 2012. Foto: ČTK

Související
Zobrazit