Nejzásadnější chyby při změně kariéry

Přílišný důraz na peníze
- Často lidé chtějí změnit náplň práce jenom z toho důvodu, že jim nevyhovuje jejich finanční situace. Následně se ocitají v zaměstnáních, která je nebaví a jsou pro ně zdrojem stresu.

Zbrklé jednání
- Někdy bývají lidé se svým dosavadním povoláním tak nespokojeni, že chtějí změnu za každou cenu. Představu o tom, co dělat dále, mají jen vágní.
- Je nutné si vše pořádně promyslet a o vysněné profesi si zjistit potřebné informace.

Velký spoleh na pomoc zvenčí
- Někdy se lidé toužící po změně zaregistrují do personálních agentur a pak čekají, až jim někdo nabídne práci. Agentury pomoci mohou, ale důležité je být sám aktivní.
- Nejlepší je oslovit lidi, kteří už pracují v oboru, o který dotyčný stojí. Nejenže si udělají lepší obrázek o tom, co je a co není pro ně, ale vytvoří si i důležitou síť kontaktů.

Zdroj: www.acareerchange.co.uk

Českou republikou se šíří zvěsti o bývalých vrcholových manažerech sekajících dříví na Šumavě, dělajících horské vůdce anebo provozujících farmu na samotě u lesa.

Zdá se, že hektická doba, stres, ale třeba i příliš rychlý postup přispívají k tomu, že lidé začínají přemýšlet nad smyslem své dosavadní kariéry a následně se ve svém profesním životě rozhodnou pro radikální změny.

Nicméně i tak Češi zatím patří spíše mezi »držáky«, kteří jedné profesi obětují celý život.

»Praktická stránka dosavadní kariéry, jako je stálý příjem, benefity, prostor pro volný čas, dostává mnohdy přednost před vlastní pracovní seberealizací,« vysvětluje Marta Boučková, psycholožka a členka Evropského kariérního institutu.

Když už k ní někdo přijde s tím, že by chtěl zcela změnit své povolání, v první řadě jde o jedince, kteří intenzivně pracují s lidmi. Druhou skupinou jsou pak schopní odborníci, kteří se dostali na pozici, odkud již není možno posunout se výše.

Druhý případ si ze své dlouholeté praxe pamatuje i Marcela Vacková, ředitelka české pobočky poradenské společnosti Right Management. Šlo o muže, který pro jednu firmu pracoval osm let. Prošel s ní řadou změn a dostalo se mu možnosti rychlého rozvoje.

»Poté už nevěděl kam dál: práce ho nenaplňovala, nic ho nemotivovalo k dalším výkonům. Nakonec se rozhodl, že potřebuje odpočinek, a začal sám podnikat,« vypráví Vacková.

Nebát se ozvat se

Když už se někdo rozhodne, že potřebuje změnu, nemusí nutně odcházet od svého dosavadního zaměstnavatele.

V tomto směru se například snaží pomáhat svým zaměstnancům Skupina ČEZ. Pokud za nadřízeným někdo přijde s tím, že ho už práce netěší, snaží se najít řešení společně.

»Obecně zaměstnanci umožníme hledat jiné uplatnění v rámci interního trhu práce. Kariérní posun podporujeme například vyhlašováním výběrových řízení, poradenstvím ze strany konzultantů lidských zdrojů či řízeným nástupnictvím,« vysvětluje Hana Krbcová, ředitelka divize personalistiky Skupiny ČEZ.

Také ona si však pamatuje případy, kdy i přes společnou snahu z firmy odešel kvalitní a těžko nahraditelný zaměstnanec, protože už v ní neviděl možnost jiného uplatnění.

I Marcela Vacková z Right Managementu připomíná, že je potřeba se zaměstnanci neustále pracovat. Podle ní je důležité se pravidelně, jednou nebo dvakrát do roka, s podřízenými sejít a bavit se s nimi o jejich budoucnosti ve firmě.

Diskuse by se měla týkat jejich motivace k práci a jejich potřeb, aby ve společnosti mohli fungovat a plnit své cíle.

»Proces sice řídí manažer, ale zaměstnanec má sám za sebe také zodpovědnost. Pokud neřekne, co od své práce a firmy očekává, jen těžko to manažer pozná,« doplňuje.

Takto se ke své současné práci dostala například paní Kamila, která v jedné bance začínala na pozici administrátora. Po roce zjistila, že ji práce již plně neuspokojuje, zaměstnavatele však měnit nechtěla. Využila příležitosti a svou touhu po tom dělat něco jiného vyjádřila v každoročním hodnocení. Reakce sice nepřišla hned, ale když se za několik měsíců v rámci jejího oddělení vytvořila zcela nová manažerská pozice, která odpovídala jejím schopnostem, nadřízený jí místo nabídl.

Najít správnou cestu

Pokud ani komunikace se zaměstnavatelem nepomůže a člověk se rozhodne pro odchod, je především třeba promyslet si, kterým směrem se vydat.

Pomoci mohou klasické psychodiagnostické metody, jako jsou například různé dotazníky a testy zjišťující preference a předpoklady daného člověka.

Ovšem psycholožka Marta Boučková připomíná, že testy jsou určeny spíše dětem a mladým lidem, kteří se rozhodují, kam dál na střední či vysokou školu.

S výběrem školy například pomohly Kateřině Tschernosterové, dnes analytičce ve společnosti Aon-Benfield.

Na gymnáziu si v maturitním ročníku nebyla vůbec jistá tím, co chce v životě dělat. Tudíž ani nevěděla, jakou vysokou školu si vybrat. Směr našla až v psychologicko-pedagogické poradně.

Poradkyně jí na základě výsledku testu doporučila, aby zkusila obor Krajinné inženýrství na Zemědělské univerzitě v Praze.

»Do té doby jsem o takovém oboru neměla ani ponětí. Ale jak jsem to s poradkyní rozebírala více, cítila jsem, že to je přesně pro mě,« vypráví.

Dnes se díky této radě zabývá v nadnárodní společnosti modelováním přírodních katastrof a s oborem, který si vybrala, je nadmíru spokojena.

Být realistou

Někomu, kdo má už dávno po třicítce, sice mohou dotazníky a testy naznačit směr, ale podle psycholožky Boučkové se v případě dospělých stává důležitým nástrojem kariérního poradenství především rozhovor.

Lidem v jejich rozhodování může nezaujatý pohled hodně pomoci. I z tohoto důvodu vznikl v roce 2002 Evropský kariérní institut, který Marta Boučková spoluzakládala.

Některé jeho projekty jsou financovány také z Evropského sociálního fondu. Nabízejí kariérní poradenství jednotlivcům, osobám pečujícím o závislého člena rodiny nebo i osobám samostatně výdělečně činným.

Důležité podle Boučkové je, aby měl člověk, který chce změnit svůj pracovní život, alespoň nějakou vizi a neztrácel realistický pohled.

»Proto se s takovými lidmi snažím vždy dopodrobna rozebrat, zda si jsou schopni představit, jak jejich vysněná práce vypadá, co obnáší, přemýšlejí-li i nad případnými riziky, která mohou být s novým zaměstnáním spojena,« říká Boučková.

Odborníci tak doporučují zamyslet se nad tím, za jakých okolností je možné vysněnou práci vykonávat.

Zda je třeba ještě studovat, nebo stačí udělat si jen nějaký kurz. Zda je o lidi ve vybraném oboru zájem nebo by bylo možné nějak zúročit zkušenosti z předchozího povolání.

Například Ján Dolejš, řídící partner headhunterské společnosti PP Partners, si všímá toho, že bývalí vrcholoví manažeři často zúročují své zkušenosti jako konzultanti.

On sám si absolutní změnou oboru také prošel. Jako vystudovaný radiotechnik pracoval šestnáct let v různých technologických a telekomunikačních společnostech, a to na technicko-obchodních manažerských pozicích.

Myšlenku změnit kariéru mu vnukli jeho známí, když v roce 2004 hledal kvůli restrukturalizaci bývalé firmy novou práci.

»Moji spolupracovníci mi vždy říkali, že se jako technický manažer na rozdíl od jiných hodně zajímám i o lidi a ne jen o techniku. Nabídka přímo vyhledávat manažerské talenty mě proto velmi zaujala,« vypráví.

Jeho nová kariéra se mu i po sedmi letech praxe stále libí. Komunikace s lidmi je pro něj zajímavá, rychleji vidí výsledky své práce.

V headhunterské profesi nejenže zhodnotil své mnohaleté manažerské zkušenosti, ale po založení PP Partners v roce 2007 se prvně v životě vžil i do role podnikatele.

Zuzana Panczaková

Související
Zobrazit