Jednejte s nadřízeným jako s klientem

Ať mluvíte se svou asistentkou, s kolegy nebo spolupracovníky, s přímým nadřízeným nebo s generálním ředitelem firmy, vždy jde o stále stejnou komunikaci, kdy váš komunikační partner je pro vás váš klient. Ve všech komunikačních situacích je nutno uplatňovat stejný stupeň profesionality.

A Jodi Glickman pokračuje: "Začnete-li se svým šéfem i s kolegy jednat tak, jako by to byli klienti, získáte dvě výhody:

- Svým komunikačním partnerům dáváte najevo, že si jich vážíte, že je respektujete, že o ně máte zájem.

- Veškerá komunikace se pro vás stane užitečným nácvikem skutečné komunikace se zákazníky.

Pozorná a soustředěná komunikace se stane vašim standardním komunikačním stylem. Bude z vás vyzařovat kompetentnost a zájem o partnera. Tím dojde k tomu, že vaši partneři v komunikaci vám budou oplácet stejnou mincí. Stanou se vůči vám takovými, za jaké je považujete. Jednáte-li s někým jako s člověkem hodným důvěry, stane se ve vztahu k vám takovým. Vaše komunikační dovednosti se začnou zlepšovat; svým komunikačním chováním budete dávat najevo, že jste připraveni kdykoli na potřebné úrovni jednat se skutečnými klienty." Tolik Jodi Glickman.

SNADNÉ TO NENÍ, ALE...

Teď si možná v duchu říkáte: "Zní to hezky, ale chovat se takto v reálné praxi přece vůbec není jednoduché a snadné." Snadné to skutečně není. Nebude jistě na škodu uvést ve stručnosti tři hlavní překážky, které stojí v cestě, a jak je překonat.

Hierarchické myšlení. To je na jedné straně přílišný respekt a někdy až strach z nadřízených a na druhé straně přezíravost vůči spolupracovníkům a lidem níže postaveným. Projeví se to například tím, že neinformujeme v případech, kdybychom informovat mohli a měli. Nadřízení ani podřízení od nás pak nedostávají tolik potřebnou zpětnou vazbu.

Podléhání emocím a předsudkům, ať pozitivním nebo negativním. Kdo je nám osobně nesympatický nebo s ním jsme v nějaké rozepři, toho budeme těžko považovat za klienta. Ke komu máme odpor, tomu budeme odpírat pomoc. Naopak sympatické jedince máme sklon lépe hodnotit a upřednostňovat.

Sebestřednost. Jsme příliš soustředěni sami na sebe a na svoje zájmy, nejsme zvyklí zajímat se o druhé lidi, nevidíme důvod, proč bychom to měli dělat.

Komunikační profesionalita velí dělat to, co je třeba, bez ohledu na to, zda se nám to dělat chce nebo nechce, zda dotyčný je nám sympatický či ne. Taková profesionalita musí být podložena určitou vnitřní vyrovnaností a třemi pozitivními postoji: k sobě, k druhým lidem a k firmě. Především postoj k sobě (sebedůvěra spolu s optimismem) je důležitý, protože bez něj se v komunikaci daleko nedostaneme.

První krok k profesionální komunikaci je uvědomit si uvedené tři překážky a přijmout úmysl postupně se jich zbavit. Už to samo o sobě je cenné. Je to pokrok zatím jen na mentální úrovni, ale právě od něj a jen od něj můžeme postupovat dál.

Druhým krokem je otázka: "Za co všechno vděčíme druhým lidem?" Tato otázka se někdy používá při koučování. Jejím účelem je uvědomit si, že jsme od druhých lidí po celý dosavadní život přijímali určitou pomoc a podporu, že jsme tedy dlužníky a máme co vracet. A krom toho nevíme, jakou pomoc budeme potřebovat v nejbližší budoucnosti a kdo nám ji poskytne. Je celkem jedno, zda nejprve přijímáme podporu a pak ji vracíme nebo obráceně, zda ji vracíme tomu, od koho jsme ji přijali. Rozhodující je postoj k druhým lidem, stav mysli. Skutečná profesionalita v komunikaci i v jednání v sobě zahrnuje princip nezištnosti a morální odpovědnosti.

KOMUNIKACE JE PŘEDOBRAZ KONÁNÍ

Mezilidskou komunikaci nelze odbýt rčením, že to jsou jen slova a slova, nikoli činy. Je zde totiž zásadní námitka: bez komunikace k činům zpravidla nedochází. Lidé se musí nejprve domluvit, vytvořit vzájemný vztah, na něčem se dohodnout a pak dohodnuté naplní pozitivní aktivitou. Komunikovat s každým tak, jako by to byl náš klient, jak to doporučuje Jodi Glickman, znamená komunikovat s upřímným zájmem o partnera, s respektem a vážností, se snahou porozumět, povzbudit, pomoci. Po takové komunikaci bezprostředně následují pozitivní činy a produktivní konání, které konec konců rozhodují o efektivnosti a úspěšnosti organizace.