Neměli bychom zrušit horní komoru parlamentu? Nejde o žádnou svatokrádežnou otázku a pohrdání ústavou, ale o pouhou reakci na skutečnost. Pohled na volební statistiku za celých čtrnáct let, které uplynuly od zřízení Senátu, je tristní. Lidí, kteří cítí potřebu podílet se na výběru jeho členů, je stále zoufale málo.

Mnoho na tom nemění ani letošní rekordní účast, kdy k urnám v prvním kole senátních voleb dorazilo téměř 45 procent občanů. Důvod byl prostý - zároveň se konaly volby do obcí. V klíčovém druhém kole se opět nepřehoupla ani přes jednu čtvrtinu oprávněných voličů (24,6 procent).

Jakou vážnost může pak mít taková instituce? Když vezmeme v potaz, že od svého vzniku, tedy od roku 1996, spolkl Senát ze státního rozpočtu na devět miliard korun. V dobách ekonomického růstu je nad půlmiliardou ročně možné mávnout rukou, co ale v době bolestivých škrtů?

Bezzubá instituce

Senát prosadila pravice jako záruku vlastní převahy a levice ho opakovaně chtěla zlikvidovat. Teď to začíná být obráceně: sociální demokracie v něm získala nadpoloviční většinu a může přibrzďovat vládní reformy. Proto šéf ČSSD Bohuslav Sobotka o horní komoře parlamentu hovoří s uznáním.

Pravdou ale je, že Senát chod státu nikdy moc neovlivňoval.

Ačkoli se najdou i výjimky: letos se senátorům alespoň na pět let podařilo uložit k ledu projekt elektronických vinět pro výběr mýtného u osobních automobilů. To by jinak z kapes daňových poplatníků vytáhlo osm miliard korun. To ovšem neznamená, že podobný nápad neprojde napříště bez ohledu na názor senátorů.

Příklad z minulosti? V roce 2005 zablokovala horní komora zákon o výstavbě vybraných dálnic, který měl státu usnadnit vyvlastňování. Jenže v tomto případě vláda a poslanci stejně nalezli nové cestičky a pomocí jiných zákonů prosadili svou.

Existuje nějaký nezpochybnitelný úspěch? Jsou-li měřítkem peníze, tak jde o léto roku 2002. Tehdy se Senát stojící proti vládě Miloše Zemana postavil nákupu 24 nadzvukových stíhaček Gripen za 60 miliard korun. Odmítl schválit zákon o přijetí nezbytných úvěrů a poslanci jeho odpor nedokázali přehlasovat.

Nemastný a neslaný

Čistě ve finančním vyjádření se tak půlmiliarda ročně jdoucí na provoz horní komory několikanásobně vrátila. Jenže původní velká očekávání Senát nenaplnil. V jeho případě mělo jít o jakýsi sbor moudrých, který zkultivuje domácí politiku. O konkrétní podobě se od počátku vedly spory a to je bohužel znát dodnes.

Padaly i kuriózní nápady. Monarchisté navrhovali, aby doživotní senátory z poloviny jmenoval prezident a také sněmovna. Z jiného soudku byl námět, aby se senátorem mohl stát jen člověk, kterému naměří IQ vyšší než 140.

Hovořilo se o zbytečné stafáži pro zahraniční návštěvy či odkladišti pro přestárlé politiky. Podle jednoho z otců privatizace Tomáše Ježka se Senát měl zabývat výlučně soukromým právem. A část levice v něm viděla zástupce regionů.

Posléze Senát vznikl v kompromisní podobě. Je volen většinovým způsobem v jednomandátových obvodech, projednává všechny zákony s výjimkou státního rozpočtu a nemá vliv na vládu. Převážily argumenty, že se stane pojistkou režimu před návratem kryptokomunismu a že se v něm budou opravovat chyby v zákonech.

Omezené pravomoci a jasná převaha jednoho politického tábora dlouho oslabovaly politické konflikty, takže se naoko mohl tvářit jako protiklad rozhádané a plebejské sněmovny. Což po těchto volbách, až se v něm vyrovnají síly mezi pravicí a levicí, s určitostí přestane platit.

Drahá kontrola

Politici, zejména ti, kteří Senát ovládají, vždy nacházejí argumenty, proč je druhá komora nezbytná. Přesto by se při připravovaných jednáních o změnách ústavy měla zvážit možnost, zda jej nezrušit. Musí skutečně existovat Senát za situace, kdy nově máme mít prezidenta voleného už nikoli zákonodárci, ale všemi občany? Takový je slib koalice. Nebude pak voleb už příliš mnoho?

Legislativním zmetkům podle exposlance ČSSD Zdeňka Jičínského může předcházet pečlivější přístup sněmovních výborů a poslaneckých klubů a jejich odborných aparátů. Současně by pomohlo, pokud by pozměňovací návrhy nemohli předkládat jednotliví poslanci, ale jen jejich skupiny. Alespoň desetičlenné.

V každém případě by se politický systém stal o něco úspornější, vždyť letos Senát pracuje s 551 miliony korun.

Švédský vzor

Inspirativní pohled do sousedství není jednoznačný. Druhou parlamentní komoru mají v Polsku. I tam se po pádu komunismu inspirovali meziválečnou minulostí. Obdoby našeho senátu existují v Německu a v Rakousku, jenomže obě země jsou spolkovými státy. Zato v Maďarsku a na Slovensku se bez horní sněmovny obejdou.

Pokud jde o zrušení takové instituce, není nutné vymýšlet nic nového. Příkladem může být Švédsko, které má zhruba stejný počet obyvatel jako Česko. Tam v roce 1971 horní komoru po dvacetileté debatě rozpustili. Následovali příkladu Nového Zélandu (1951) a Dánska (1953). Ve všech případech nešlo o požadavky levice, ale o tlak pravicových stran.

Deset důvodů pro zrušení Senátu

1. Malý stát senát nepotřebuje.

Řada srovnatelných zemí v EU senát nemá - například Švédsko, Maďarsko. Některé stejně velké země sice jsou dvoukomorové, ale většinou jde o spolkové státy či federace, jako je například Belgie.

2. Zpomaluje legislativní proces.
Vládnutí se stává těžkopádným. O podobě zákonů postupně rozhoduje vláda, poslanecká sněmovna, senát, prezident a často ještě Ústavní soud. Přijetí důležitých norem může trvat léta.

3. Silný prezident stačí.
V případě přímé volby prezidenta republiky všemi občany se horní komora s omezenými pravomocemi stane nadbytečnou.

4. Špatným zákonům stejně nezabrání.
Nakonec i v senátu se o důležitých věcech rozhoduje především podle direktiv stranických vedení. Naprostá většina senátorů je začleněna ve stranických klubech.

5. Rada moudrých se nekoná.
Vážených osobností z řad vědců, filozofů, respektovaných právníků, umělců, ale i zástupců minorit je v něm pomálu. Převažují ryzí pragmatici z komunální sféry, případně politici na vejminku.

6. Reforma senátu zamrzla.
Nepodařilo se prosadit představy o zvýraznění rozdílů oproti poslanecké sněmovně či těsnějším sepětí senátu s regiony. Nenaplnily se ani představy o tom, že přispěje k hledání politického konsenzu.

7. Pozůstatek aristokratického principu.
Ten je českému politickému prostředí od roku 1918 cizí. Horní komory se původně zřizovaly jako protiváha orgánů volených na základě všeobecného volebního práva, často v nich zasedali velmoži a panovníkem jmenované veličiny. Dobový důvod pro existenci horní komory zformuloval americký politik John Adams před dvěma stoletími: »Přenecháme-li zákonodárnou moc chudé většině, využije ji k vlastnímu obohacení okradením bohatých.«

8. Není zárukou demokracie.
Tou je začlenění České republiky do mezinárodních struktur, zejména do EU a do NATO. Dvoukomorové meziválečné parlamenty nezabránily nástupu pravicových diktatur a fašismu. Stejné šance uspět by asi měly i v případě hypotetických levicových revolucí.

9. Rozhoduje se v Bruselu.
Všechny skutečně důležité normy dnes vznikají na základě mezivládních dohod či na základě rozhodnutí Evropské komise.

10. Senát je drahý.
Roční rozpočet 81členné horní komory pravidelně překračuje 500 milionů korun. Jeden senátor tak vyjde zhruba na šest milionů korun. Další milion dostává za každého z nich politická strana jako součást státního příspěvku na svou činnost.

Související
Zobrazit