Na začátku dvacátého století přišel za panovníkem poradce s plánem na rozsáhlou výstavbu silniční sítě. A kolik máme aut? A kolik máme koní? zeptal se král a poznamenal si, že si musí najít nového poradce.
Podobná scéna na konci dvacátého století: za premiérem přijde ambiciózní poradce s plánem na masivní investice do podpory teleworkingu. Kolik máme teleworkerů a kolik regulérních zaměstnanců? zeptá se premiér...
Takto začíná obsáhlá analýza teleworkingu, kterou pro Mezinárodní organizaci práce (ILO) zpracoval Vittorio Di Martino. Samozřejmě, že premiér z efektního úvodu vychází jako stejný krátkozraký hlupák jako král.
Již ve třicátých letech dvacátého století bylo na světě přes třicet milionů aut, takže u krále je vše jasné.
Ale u teleworkingu? V porovnání se stamiliony pracovních pozic, vhodných pro teleworking, je počet těch, kdo tuto možnost využívají, jako kapka v moři.
V USA je to podle tamního Nejvyššího kontrolního úřadu (GAO) zhruba padesát milionů lidí. V EU to bylo v roce 2002 15 milionů lidí a do roku 2007 by měl jejich počet vzrůst k padesáti milionům.
A v Česku vychází počet teleworkerů podle Statistického úřadu (na základě šetření z loňského roku) na zhruba 90 tisíc.
Ale proč už dávno nepracují z domova všichni, kdo můžou? Nad stokrát vyčíslenými teoretickými přínosy teleworkingu (také Di Martino cituje desítky dílčích analýz) se přece tají dech!
Jako hlavní trumf všichni autoři pojednání o teleworkingu uvádějí, že podle amerických zdrojů lze na každého vzdáleného zaměstnance ušetřit zhruba tři tisíce dolarů ročně. Průměrný nárůst produktivity práce těchto zaměstnanců oproti těm, kdo zůstávají v kancelářích, je údajně 12 procent.
Samozřejmě, vynásobit americkou úsporu kurzem dolaru je nesmysl, i těch 12 procent možná bude po očištění méně - ale beztak: proč nejsou tato čísla dostatečně lákavá?

ČEKÁNÍ NA IMPULS. Překážkou je setrvačnost v myšlení lidí - zaměstnavatelů i zaměstnanců. Ale teleworking, jako každá progresivní změna, se nezadržitelně prosadí. Potřebuje jen větší impuls, než se původně zdálo. Jisté je, že nestačí samotná vidina nákladů na straně zaměstnavatele. Ani peníze, které zaměstnanec ušetří na cestování, nejsou rozhodující.
Teleworking se prosadí, až se ukáže, že jde o důležitou součást nové disciplíny Business Continuity Planning. Ta je reakcí na rostoucí rizika pro podnikání a pokusem nějak je uchopit a zvládnout.
Teleworking se stane hitem, až se tento předpoklad naplní. Až se naplní nějaké riziko a ukáže se, že firma, která podporuje teleworking, z průšvihu vyvázla lépe.
Jen je otázka, jestli jako dostačující impuls poslouží lokální katastrofy, jako jsou povodně nebo teroristické útoky. Pokud ne, myšlení zaměstnavatelů, a to jak v soukromé, tak ve státní sféře nepochybně změní očekávaná chřipková pandemie. Ta totiž roztřídí firmy na ty, které měly připraven havarijní plán, a na ty ostatní. A rozdíly nebudou mikroskopické: kdo nebude připraven, hrozí mu nebezpečí, že zmizí v propadlišti dějin.
Business Continuity Planning, a ne úspory, je pro firmy klíčovým argumentem k zavádění teleworkingu.

NAPŘED VIZIONÁŘI... S teleworkingem je to jako s každou novinkou. Napřed se uchytí coby výjimka, jako řešení pro výjimečné situace nebo pro úzkou skupinu špičkových pracovníků. Tato fáze rozvoje teleworkingu proběhla v osmdesátých letech minulého století. Pak se rozšíří masově, ale jen pro úzké skupiny dalších pracovníků: příkladem jsou call centra nebo helpdesky. Vlna zájmu o takovýto teleworking se zvedla koncem devadesátých let a ještě trvá. Souběžně práce z domova prosakuje do nižších manažerských funkcí, ale stále ještě zůstává spíš nástrojem k řešení nouzových situací než nástrojem k standardní práci.
A až nakonec se teleworking rozšíří i na "obyčejné" zaměstnance.
Tato fáze, navzdory očekáváním optimistů, dosud nenastala. Ani v Americe. Přitom až v tomto stadiu se z teleworkingu stane makroekonomicky a sociologicky významný fenomén.

PROBLÉMY TEPRVE PŘIJDOU. Ačkoli se teleworking plíživě rozlézá byznysem již třicet let, nebyly slyšet žádné větší stížnosti na podmínky. Není to divné, když jde o takovou změnu v pracovněprávním vztahu?
Vysvětlení spočívá v okruhu pracovníků, jimž byla dosud tato forma práce nabízena. K zaměstnávání top manažerů není třeba žádný zákoník práce - ten nahrazují podrobné smlouvy. A také důvěra. Kromě toho to, z čeho by okolo teleworkingu případně mohl být problém, u vyšších manažerů problémem není. Například koupit tisíci zaměstnanců notebook za dvojnásobek jejich platu je něco jiného, než koupit padesát notebooků manažerům za polovinu jejich platu. Nebo obávané spory okolo pracovních úrazů: u špičkových manažerů nehrozí, že by začali masově simulovat uklouznutí v koupelně a požadovat odškodné za pracovní úraz...
A v případě desítek zaměstnanců call centra, kteří mají pracovat z domova, zase není problém zaplatit právníky, kteří případně absentující legislativu jednorázově vyřeší odpovídajícím zněním pracovní smlouvy.
Dá se však čekat, že s rozšířením teleworkingu i na řadové bílé límečky vzroste poptávka po větší právní jistotě okolo tohoto druhu práce. Nemusí jít nutně o legislativu, ale také třeba o praxi v řešení soudních sporů.

ROZDĚLÍTE SE? Představme si, že se zaměstnavatel rozhodl, že se chce se zaměstnancem rozdělit o jeho ušetřené cestovné. Jinými slovy: co kdyby dal teleworkerovi za stejnou práci méně peněz než tomu, kdo nad stejnou prací dřepí v kanceláři? Samozřejmě za předpokladu, že se najde dost těch, kdo si budou svého času vážit natolik, že na snížení platu přistoupí.
Formálně by to zaměstnavatel mohl zdůvodnit třeba tak, že teleworkera je náročnější řídit a kontrolovat, takže ten si bude na řízení a kontrolování sebe sama přispívat.
Že to je neprůchodné?
A co takhle: místo příštího zvyšování platu zaměstnavatel dramaticky zvedne příspěvky na dopravu do zaměstnání (mohl by třeba začít odškodňovat zaměstnance za strávený čas, třeba paušálem). Výsledek bude tentýž: teleworker ostrouhá.
To už by šlo?
Nezapomeňme, že řeč není o špičkových manažerech, ale o mase bílých límečků, kde nelze dělat individuální smlouvy.
Možná, že toto řešení není průchodné. Pak je ovšem možné, že zaměstnavatelé přijdou o jednu z pobídek k podpoře teleworkingu - a třeba budou nejvíc postiženi ti, kdo by rádi na snížení platu přistoupili, aby mohli využít výhod práce z domova.

OPRAVDU CHCEME, ALE... Převládající názor, že neexistence speciální právní úpravy teleworkingu nevadí, opravdu platí jen pro stávající stupeň rozvoje práce z domova.
Pokud ten zázračný teleworking, co má být lékem na všechny neduhy, počínaje zaměstnáváním invalidů a konče migrací obyvatelstva, opravdu tak moc chceme, budeme muset pro jeho rozvoj něco udělat. Ale nejen v teoretické rovině, jak donedávna předváděla Evropská komise. Ta s teleworkingem počítá jako s jedním z pilířů lisabonské agendy. (Přeloženo: teleworking má být jedním z nástrojů ke zvyšování efektivnosti evropské ekonomiky.) Ale zatím největším počinem na podporu teleworkingu bylo vypracování rámcové dohody, kdy se odbory a zaměstnavatelé shodli na banálních principech typu "zaměstnavatel informuje zaměstnance o veškerých relevantních zákonech a firemních pravidlech ohledně ochrany dat; soulad s těmito pravidly je odpovědností zaměstnance."
Jinými slovy, všichni se tváří, že rozdíl mezi člověkem pracujícím v kanceláři a jeho kolegou pracujícím doma je pouze ten, že prvního z nich je prostě víc vidět v kanceláři.

PILOTNÍ PROJEKT. Kromě diskusí nad obecnými dokumenty probíhají v Evropě zajímavé konkrétní projekty, podporované z bruselských zdrojů. Jedním z nich je projekt, který má za cíl otestovat reálné možnosti podpory teleworkingu v Západočeském kraji. Probíhá pod názvem Podpora práce z domova s využitím informačních technologií a účastní se na něm řada firem pod vedením společnosti LANGMaster group. Je částečně financován z prostředků Evropského společenství v rámci programu Equal - Podpora adaptability podniků a zaměstnanců na strukturální změny a na využívání informačních technologií. Cílem tohoto projektu je zřízení teleworkingových a vzdělávacích center pro ohrožené skupiny na trhu práce, pořádání seminářů pro zaměstnavatele, zjištění poptávky po teleworkingu a zmapování možností jeho uplatnění. První výsledky tohoto pilotního projektu budou k dispozici začátkem příštího roku.

RÁJ NA ZEMI? Do teleworkingu jsou vkládány velké naděje. Má například snížit dopravní nároky: v britském městě Cambridge vypracovali studii, podle níž má práce z domova potenciál snížit celkové dopravní zatížení o 4-8 % a v dopravních špičkách až o 30 procent. Americká vláda zase nechala vypracovat rozsáhlou studii, z níž vyplynulo, že díky teleworkingu bude možné nepostavit 4,5 až 7 tisíc kilometrů nových dálničních pruhů a 7-10 tisíc kilometrů nových jízdních pruhů na městských okruzích.
Prostou aritmetikou vypočtené úspory pohonných hmot a související omezení emisí jsou také impozantní.
Sečteno: teleworking má zvrátit negativní civilizační jevy. Včetně demografických.

CESTA Z MĚSTA... Teleworking může podle prognostiků ukončit přelévání obyvatelstva z venkova do měst, protože padne důvod, proč vůbec ve městě být. Z makroekonomického pohledu by to mohlo znamenat i možnost omezit zemědělské dotace, kterými se vlády v Evropě snaží zpříjemnit zemědělcům život a udržet je tak za městskými branami.
První vlna změn v životním způsobu lidstva, zemědělská revoluce, vedla k ustavení vesnic jako center života. Druhá vlna, průmyslová revoluce, vesnice vylidnila a málem zničila. A třetí vlna, technologická revoluce, je možná zase pomůže obnovit. Počet příležitostí k teleworkigu nezadržitelně roste, životní podmínky ve městech se zhoršují (přinejmenším život tam je čím dál dražší) - a bydlení mimo velká centra je neporovnatelně levnější a život tam je zdravější...

...ANEBO HORA K MOHAMEDOVI. Technologická revoluce může smazat rozdíly mezi městy a vesnicemi i jinak. Firmy, kde to povaha práce umožňuje, mohou vytvářet pobočky mimo centra.
Například velká pražská softwarová firma by mohla vytvořit někde v okruhu půlhodiny až hodiny jízdy autem vývojářskou základnu a postavit tam kromě kancelářských prostor startovací byty pro své zaměstnance. Za pomoci obce (která je na usídlení nových daňových poplatníků zainteresována), s využitím státních dotací a bezpochyby s šancí získat na bohulibý projekt evropské fondy.
Pro ty, kdo potřebují do pražské centrály, by nebyl problém zřídit kyvadlovou dopravu firemním mikrobusem.
Z města až na pláž. Ale pojďme ve spekulacích o migraci pracujících u měst ještě dál. Oni se přece při cestě z města nemusejí rozptýlit po okolních vesnicích.
Populárně naučné články na téma Teleworking je, když... jsou plné případů, jak jeden autorův známý testuje software pro velkou americkou firmu, leže na pláži (obyčejně v Karibiku).
A proč by český teleworker nemohl pracovat leže na pláži někde v Řecku? Samozřejmě, týká se to pouze těch, kdo vydrží pracovat dostatečně dlouho bez návštěvy centrály. Ale i počet takových prací poroste. A jedinou podmínkou pro takové pracovníky je rozumné internetové připojení.
Tyto úvahy mají zajímavé souvislosti. Například daňové: jak to bude se zdaněním pracovníka, který si nechá posílat plat do Řecka? A co když to bude mimo Evropskou unii? (Třeba v Bulharsku je příjemně a levně...)
Anebo co když české bílé límečky budou naopak pracovat sice doma, ale pro firmy usídlené v daňových rájích? Budou platit daně? Teoreticky je to jasné, ale jak berňák zjistí, že vůbec pracují? Možná největší ambicí státu tady nebude vybrat od těchto lidí daně, ale aspoň jim zabránit v předstírání nezaměstnanosti a pobírání podpory...
Zatím to v Česku s teleworkingem není žhavé. Podle šetření Statistického úřadu pracuje z domova asi 90 tisíc lidí.
Ministerstvo informatiky, kde tvrdí, že na teleworking připadá odhadem desetina veškeré práce vykonané jejich zaměstnanci, v roce 2003 nechalo vypracovat dokument Národní podpora teleworkingu. První věta dokumentu zní:
"Cílem tohoto materiálu je představit teleworking jako novou koncepci metody práce pro 21. století a zhodnotit jeho přínos pro Českou republiku."
Poslední větou je poslední bod výčtu žádoucích kroků: "Plošné zavedení teleworkingu."
Dokument také stanoví cíl mít v Česku do roku 2005 dvacet procent pracujících, kteří by využívali teleworking.
"Analýzu jsme poskytli Ministerstvu práce a sociálních věcí," krčí rameny tisková mluvčí Ministerstva informatiky na otázku ohledně další podpory teleworkingu.
Jak si na MPSV představují další rozvoj teleworkingu a podmínek pro něj, se nám zjistit nepodařilo, stejně jako na otázky v termínu neodpověděli z dalších institucí.
O teleworking se vůbec nezajímá ani Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.
Z toho všeho je vidět, jak žhavé téma teleworking pro vládu ve skutečnosti je...
Ve firemním sektoru je to jinak. Například v Českém Telecomu berou teleworking jako využívaný způsob práce: podíl zaměstnanců, kteří vykonávají práci z domova, je téměř 16 procent. Kromě toho je teleworking pro Telecom také obchodní příležitostí: jeho obchodníci dokonce připravili nabídku Telekonto, což je způsob, jak může firma hradit zaměstnancům služební telefonické hovory a internetové připojení.
Vize ano, praxe ne. Celospolečenské přínosy, jaké by masové rozšíření teleworkingu mohlo mít, provokuje vlády ke smělým vizím. Ale realita výrazně pokulhává, zvláště ve vládním sektoru. A to i v USA, kde státní úředníci zatím pozoruhodným způsobem odolávají neméně pozoruhodnému tlaku zanícených legislativců. Výsledky snahy přimět americkou federální administrativu k zavádění teleworkingu jsou dosud tristní. Odpor úředníků k novinkám nezlomily ani teroristické útoky z 11. září 2001.
V roce 2001 se pokusil dát velký impuls teleworkingu v americkém státním sektoru republikánský senátor Frank Wolf. Protlačil legislativním procesem cíl umožnit teleworking do letošního roku postupně všem federálním zaměstnancům, u nichž to z povahy práce připadá v úvahu. Do rozpočtových zákonů v následujících letech se mu navíc dařilo přidávat finanční sankce pro ty vládní úřady, které nebudou schopny doložit, že teleworking v požadovaném rozsahu umožňují. Platí to i o rozpočtu na příští rok. Nůž na krk dostalo sedm vládních úřadů a institucí financovaných z federálních fondů: jsou to ministerstva obchodu, spravedlnosti, zahraničí a pro malé podniky, dále Komise pro cenné papíry, kosmická agentura NASA a Národní nadace pro vědu (NSF). Pro ty platí výhrůžka, že buď doloží pokrok v tom, jak zaměstnancům umožňují práci z domova, nebo jim rozpočet zkrátí financování o pět milionů dolarů.
Realita však za Wolfovými optimistickými vizemi pokulhává. Americká vláda má 751 tisíc potenciálních teleworkerů, ale tuto možnost využívají jen 103 tisíce z nich. Vyplývá to z průzkumu amerického GAO (Government Accountability Office, dříve General accounting Office) z letošního května.
Přestože jiné průzkumy uvádějí, že v americkém federálním sektoru pracuje formou teleworkingu 19 % zaměstnanců, z průzkumu GAO vychází pouhých 13 procent.
Na rozdíl od Evropy mezi nimi převládají ti, kdo skutečně vykonávají svou práci z domova (61 %) nad těmi, kdo doma pouze příležitostně dodělávají svou práci.
Když už nejsou Američané schopni přimět k teleworkingu úředníky, podporují jeho používání alespoň celoplošně. V Senátu leží návrh zákona na podporu teleworkingu. Je jednoduchý: ti, kdo pracují alespoň 75 dnů v roce z domova, by měli dostat daňový kredit ve výši 500 dolarů, který by mohli použít na nákup potřebného vybavení a služeb.
Jiný zákon by zase měl daňově zvýhodnit rodiče malých dětí (do šesti let), kteří pracují alespoň ze 40 procent času z domova.
A Evropa? Průzkum agentury Gartner z října 2004 mezi malými a středními podniky (10 až 750 zaměstnanců) v západní Evropě ukázal, že z domova pracuje 26 procent zaměstnanců těchto podniků (v obdobném průzkumu v roce 2001 to byla pouze tři procenta).
Z pěti zemí, kde průzkum proběhl, je teleworking v malých a středních podnicích (SME) nejrozšířenější ve Velké Británii (32 % zaměstnanců), nejméně rozšířen je v Itálii (18 procent). Ze zmíněných 26 procent teleworkerů připadá největší podíl, 61 procent, na ty, kdo prací doma pouze prodlužují svou pracovaní dobu a po večerech dodělávají práci, kterou nestihli přes den. Specialisty na to jsou Italové, kde tímto způsobem pracuje na 90 % teleworkerů, zatímco "na plný úvazek" (3-5 dnů v týdnu) pouze šest procent.
V rámci celého zkoumaného vzorku vyšlo, že na plný úvazek pracuje větší podíl teleworkerů (26 %), než kolik jich pracuje jen 1-2 dny v týdnu (těch je jen 13 procent). Zajímavé je, že v Německu je podíl full-time teleworkerů téměř stejný jako podíl "prodlužovačů dne" (day-extenders).
Pouze 21 % dotázaných firem uvedlo, že má formulovanou (v písemné podobě) politiku pro teleworking. V Německu to byla třetina firem, v Itálii pouze pět procent.
Co se placení telekomunikačních nákladů teleworkerů týče, politiky zaměstnavatelů se výrazně liší. Zajímavé je, že 16 % z nich uvedlo, že zaměstnancům neplatí vůbec nic; v Británii je to dokonce 36 procent.
Firmy už to vědí. Mezi manažery amerického telekomunikačního operátora AT & T, kde teleworking podporují již deset let, je práce z domova masovou záležitostí. Na 90 % z nich takto pracuje "čas od času" a 30 procent jich z domova pracuje "téměř výhradně". AT & T uvádí, že jen na pronájmech kancelářských prostor díky tomu loni ušetřili na 34 milionů dolarů.
Ještě výraznější je to u společností, které stojí a padají s telemarketingem nebo s telefonickým objednávkovým systémem. Například telefonní operátoři největšího zásilkového květinářství ve Státech, 1-800-FLOWERS.COM, pracují výhradně z domova.



Práce z domova: Pro a proti

Pro firmy, kde neumějí nebo nemusejí vypracovávat havarijní plány fungování, musejí na misce vah "Pro" stačit dosažitelné úspory. Výpočet, nebo spíš odhad jejich výše je však ošidný. Záleží na tom, zda firma dokáže využít výhod, které teleworking nabízí.

Jak ušetřit. Díky teleworkingu může zaměstnavatel ušetřit na pracovním místu. Není to problém: má-li pracovní skupina dvacet lidí a pracují-li z poloviny doma, dá se ušetřit přinejmenším pět pracovních míst. Metoda, jak na to, se nazývá hot-desking. Každý člen takového týmu má malý kontejner se svými věcmi, ten si přiveze ke svému pracovnímu místu - a po skončení práce vše sklidí.

A které místo je "jeho"? To záleží na pravidlech. Buď má firma pravidelný rozvrh, kdo, kdy a kde pracuje, nebo se zaměstnanci na jednotlivá pracovní místa objednávají.

Alternativou k tomuto modernímu systému je, že každý teleworker má své pracovní místo, svůj počítač, na jehož klávesnici po většinu času tiše usedá prach. Firma mu přitom navíc přispívá na domácí pracovní místo, nebo mu jeho zřízení rovnou zaplatila.

Úspora pracovních míst je viditelná, ale ušetřit se dá například i na licencích k softwaru.

Teleworking ohrožuje nejenom neschopnost firmy vidět či realizovat úspory. Ještě větší škody může způsobit neschopnost teleworkery a jejich práci řídit. Toto riziko vyplývá z opačného extrému v přístupu k teleworkingu, než je klasické "koho nevidím, jak dělá, ten nedělá". Pro teleworking je důležitá důvěra. Ta však nesmí být bezmezná - a hlavně, důvěřovat neznamená nekontrolovat. Bez kontaktu s týmem pracovní elán časem ochabuje, to je jasné. Proto také většina zaměstnavatelů ordinuje svým teleworkerům občasnou povinnou přítomnost "v práci".

Klíčovým prvkem v hlídání produktivity práce je schopnost nadřízených formulovat zadání práce a kontrolovat výsledky. A v málokteré firmě si přiznají, že problémy s kontrolou výsledků práce mají i bez teleworkingu, jen to není tolik vidět.

Rizika. Kromě poklesu produktivity práce je největším rizikem obtížné zabezpečení firemních dat a firemní počítačové sítě. To jsou strategická rizika, kterým však v jen o trochu menší míře čelí všechny firmy.

Vedle nich existují ještě menší, řekněme operační rizika teleworkingu: například závislost práce na funkčním komunikačním kanálu (internet). Toto riziko nelze brát na lehkou váhu, ale rozhodně se lépe plánuje nouzové využití vytáčeného připojení nebo přesun zaměstnance do internetové kavárny, než přesun celého ústředí firmy v případě jejího zaplavení při povodni.

Z pohledu zaměstnance má teleworking řadu evidentních výhod i méně patrných nevýhod. Výhody jsou obecně známé: práce z domova ušetří čas a peníze na cestování do práce, a v některých případech dá člověku časovou flexibilitu. Práci, která není vázána na komunikaci s partnery nebo se zákazníky, lze odložit na večer, a získat tak čas na sport s dětmi hned jak přijdou ze školy.

Tyto výhody jsou individuální. Závisejí například na vzdálenosti dojíždění a na věku dětí. Mění se přitom v čase - a to se týče nejenom věku dětí, ale také třeba cen pohonných hmot. Nevýhody registrují teleworkeři většinou až po delší praxi. Zjišťují, že pro partnery se jejich přítomnost doma stala příležitostí, aby na ně navalili dodatečné domácí povinnosti. (Člověk přece nemůže jen tak zbůhdarma celý den civět do počítače, mohl by také vyluxovat, ne?) Takovými otrokářskými choutkami ostatních členů rodiny trpí podle expertů hlavně ti, kdo se s prací doma nemají kam schovat. Lékem je vytvořit doma regulérní pracoviště, kde člověk prostě "není doma", ale v práci.

Pomáhá také dělit úkoly teleworkerů na menší, jasně definované celky a kontrolovat postupné plnění cílů.
Související