Extrémní jobbeři

Extremjobbers - tak nazývá newyorské Center for Work-Life Policy v jedné ze svých studií tisíc špičkových manažerů, právníků, poradců a expertů, kteří svým vysokým pracovním nasazením pohánějí globální ekonomiku. Vyznačují se tím, že pracují nejméně 60 hodin týdně, většinou podstatně víc, jsou k zastižení 24 hodin denně, mají velkou odpovědnost, pracují pod enormním časovým tlakem, většinou na mnoha, často předtím nepředvídatelných projektech současně a vydělávají hodně nad průměrem.

Kdo hledá mezi extrémními jobbery vyhořelé, zahořklé bytosti, bude zklamán. Extrémní jobbeři se necítí jako oběti. Naopak, rádi pracují pod časovým tlakem a vysoké otáčky milují.

Lze se tomu naučit? Jak tito lidé zvládají své enormní penzum? Jak reagují na stres, jak to, že zůstávají zdraví?

PRÁCE JAKO PRIVILEGIUM ČI DAR

Lidé jako Jeffrey Immelt, šéf General Electric, který se chlubí, že už 25 let pracuje 100 hodin týdně, tu byli vždy. Ale newyorská studie ukazuje, že jejich počet, a především jejich pracovní penzum, drasticky vzrostly.

Podle jedné ankety Německého svazu manažerů (DMV) mezi vedoucími pracovníky nebyla týdenní pracovní doba 70 hodin žádnou zvláštností. Ale jako "žádoucí změny" uváděli respondenti především "efektivnější komunikaci" a "menší zahlcení informacemi", nikoliv "méně práce".

Extrémní jobbeři jsou v čele trendu směřujícímu ke světu, ve kterém se nikdy nespí: Always on, vždy na telefonu. Biografie normálního zaměstnance a osmihodinový pracovní den - to zdaleka už nejsou aktuální pojmy. Rozšíření zóny práce o bezpočet variant jako projektová práce, Home Office či pracovní doba na bázi důvěry zasáhly všechny oblasti - od manažera až po dělníka. "Od počátku devadesátých let zažíváme plošnou flexibilizaci pracovní doby," říká Thomas Haipeter z německého Institutu pro práci a techniku. Podle jedné studie mají dnes tři ze čtyř německých firem flexibilní modely pracovní doby.

"Hranice mezi zaměstnáním a soukromým životem se očividně stírá," říká průmyslový sociolog Gerd Günter Voss. Tento profesor na Technické univerzitě v Chemnitzu hovoří o "zaměstnanci, který se cítí silnější než podnikatel, přebírá stále víc odpovědnosti, a proto pracuje stále arytmičtěji a více."

V zásadě proniká tento způsob práce na všechny úrovně. Protože ale velké části výroby jsou standardizovány, vlastní hybnou silou úspěchu jsou komplexní interakce vyžadující jednání a analýzy. Důsledek: málo kvalifikovaní pracují méně, vysoce kvalifikovaní stále více.

Ale co to vlastně znamená "pracovat"? Většina extrémních jobberů musí dlouho přemýšlet, když se zeptáte, kolik hodin denně pracují. "Prožívám svou činnost nikoliv jako práci, ale jako dar," říká Eckhard Nagel (46), profesor medicíny na univerzitě v Bayreuthu.

Zdá se tedy, že tajemství extremních jobberů je právě tak jednoduché jako efektivní: práci nepociťují jako námahu, ale jako privilegium. Souvisí to s tím, že si penzum své práce sami rozdělují a pracují, jak si sami určí. "Kdo drží v ruce taktovku, dokáže lépe zacházet s tlakem a udělá víc než ten, kdo jen vykonává příkazy," říká německý guru time managementu Lothar Seifert.

TI, KDO ROZHODUJÍ, ŽIJÍ DÉLE

Studie mezi zaměstnanci veřejných služeb ve Velké Británii ukázaly, že pozice v podnikové hierarchii silně ovlivňuje dokonce zdraví a životní očekávání. Přirozeně se manažeři nepohybují v prostoru bez jakýchkoliv požadavků. Mailem, telefonem a dalšími kanály se na ně řítí denně stovky informací, neustále musejí něco rozhodovat. Ale jak reagují, to záleží jen na nich.

Stresovaný manažer se svou nespavostí a srdečními problémy je už klišé. Nicméně extrémní jobbeři demonstrují něco jiného - a výzkum stresu to potvrzuje: "Zátěžové faktory nepůsobí na všechny stejně," říká expert na stres Ludger Ciré z firmy Prevent v Karlsruhe. "Jednoho nervuje neustálé zvonění mobilního telefonu, pro jiného je to elixír života." Hranice k workaholikovi, který je permanentně ve stresu, ale není jednoznačná: každý musí sám dávat pozor, na které straně se nachází.

Podle jedné ze studií Preventu jsou manažeři v lepší kondici než průměr obyvatelstva. "Potřeba mobility a flexibility přirozeně zvýšila tlak na manažery," říká Ciré, "ti ale současně více pečují o své zdraví a dokážou lépe zacházet se stresem."

Ulricha Holdenrieda (56), německého šéfa Hewlett-Packard, "nic nevyvede z klidu." On sám říká, že krize ho nechávají spíše netečným a nic ho nevyčerpá tak jako monotónnost.

VÝKONNOSTNÍ ELITA

Jako u většiny moderních firem panuje u HP maximální flexibilita. Práce se orientuje na výsledky a je nezávislá na místě, mnozí jsou "v poklusu" a nemají ani vlastní psací stůl, ale zapnou si laptop tam, kde právě jsou. Mezinárodní týmy pořádají své telefonické konference tak, aby jednou museli časně vstát Asiaté a jindy zase Evropané. Wilhelm Bauer, ředitel institutu IAO (Fraunhofer Institut für Arbeitswissenschaft und Organisation), to nazývá "všudypřítomné informace" a domnívá se, že kancelář 21. století je na internetu. To je nejdůležitější příčina, proč extrémní jobbeři už nejsou vzácností. Podle něj komunikační prostředky jako mail a blackberry^*) činí vysoce kvalifikované pracovníky ještě efektivnějšími. S prostorovou expanzí práce roste i její časová expanze. Ze sekvenční práce se stalo paralelní Multi-Tasking, kdy je nutné současně obsluhovat mnoho komunikačních kanálů. I ten, kdo vlastně nechce být rušen, reaguje na "pinknutí" příchozího mailu. Očekávání razantně vzrůstá, všechno musí probíhat rychleji.

Tvrdší konkurence mezi firmami i zaměstnanci se postará o ostatní: místo za dva týdny musí být nyní návrh smlouvy připraven za dva dny. A protože jsou všichni ve spěchu, je knoflík "zavřít dveře" ve výtahu ten nejopotřebovanější. Nová výkonnostní elita už nerozlišuje mezi soukromým životem a prací, protože by to nemělo smysl v době, kdy se v kanceláři nosí neformální oblečení a na večírcích obleky.

Pro tento životní styl uvedl šéf firmy Puma Jochen Zeitz (43) na trh speciální kolekci, která kombinuje oděv pro volný čas s chladnou elegancí. Její název "96 hours" znamená délku mezikontinentální služební cesty a je to uniforma globálního pracovníka, pro něhož práce je domov a domov je práce.

Velká odpovědnost není tedy pro extrémní jobbery žádnou zátěží, ale potěšením. A protože nepociťují svou práci jako zatížení, ale jako privilegium, dokážou zacházet i se svým stresem a ve vypjatých situacích instinktivně udělají přesně to správné.

Ale naučit se to je možné jen do určité míry: lze zlepšit svůj time management, nebo se přinutit zůstávat častěji v klidu. Zbytek je prostě otázkou typu.

Werle, K.: Ausweitung der Arbeitszone. Manager Magazin 2/2007, s.96 - 101; zkráceno

- pe -

^*) Blackberry je technologie pro bezdrátový přenos dat, která dovoluje snadný přístup k e-mailu, údajům z kalendáře nebo datům. Pouze s malým přístrojem velikosti mobilního telefonu tak můžete mít neustále přístup k e-mailu odkudkoliv, kde právě jste.