Jsou nadnárodní koncerny opravdu tak nadnárodní?

Před více než deseti lety americký politolog Robert Reich vehementně tvrdil, že velké multinacionální firmy se stávají globální a že národ či stát, ke kterým se korporace formálně hlásí, přestávají být relevantní. V posledních letech byl tento názor posilován takovými trendy jako je outsourcing nebo offshoring (viz též článek v MŘ č. 5/2005, s. 15 - 16). Autor tohoto článku však zastává opačný názor: "Národní příslušnost globálních firem se v posledních dekádách stala jasnější a důležitější než dříve," říká.

Neexistuje však žádný jednoduchý způsob, jak měřit národní příslušnost podniků. Na úrovni individuálního produktu je národnost často zřejmá. Nálepky typu "Made in America" však jsou zavádějící, protože produkty mohou být vyrobeny z částí pocházejících z různých zemí. Proto se často považuje za rozhodující zápis v obchodním rejstříku. V mnoha zemích kontinentální Evropy i v dalších zemích se národnost určuje podle sídla podnikového vedení. Rozhodující může být i národní příslušnost vedení nebo akcionářů, kteří řídí operace, popřípadě země, kde se většina podnikání odehrává.

V první vlně globalizace (před první světovou válkou) byla národnost často velmi nejednoznačná. Nesčetné obchodní a finanční podniky vlastněné rozsáhlými sítěmi Číňanů, Řeků, Židů a dalších překračovaly národní hranice. Podnikatelé se pohybovali po světě bez víz a pasů s pozoruhodnou snadností. Světové války však situaci změnily. Začalo být nerozumné nemít jednoznačnou národní příslušnost. Přesto i v té době fungovaly dceřiné společnosti velkých nadnárodních korporací často spíš autonomně.

Když v osmdesátých letech znovu přišly ke slovu globalizace, liberalizace a deregulace, otázka "cizích" a "domácích" firem už nebyla tak citlivá, i když úplně nezmizela. Když americké korporace začaly zvyšovat výkonnost integrováním geograficky disperzních podniků, autonomie národních dceřiných společností ustoupila do pozadí a s nimi i neprůhlednost nadnárodních firem. Nově globálně integrované korporace se snaží rozmístit funkce tak, aby mohly naplnit celkovou firemní strategii. Rozhodnutí jsou přijímána i nadále vrcholovým managementem, který (s relativně málo výjimkami) zůstává doménou původního národa.

Vliv národnosti na nadnárodní korporace je silný i dnes. Složení správních rad obvykle i personálně vychází z "domácího" národa a to navzdory faktu, že vlastníci akcií jsou už rozloženi v různých zemích. V některých případech tlak na průhlednost v podnikové politice vedl ke snížení nejasností v bodě národní příslušnosti firmy. Například Shell Group, kerý byl vlastněn britsko-dánským holdingem, se od roku 2005 představuje už jen jako britská společnost. A navzdory úzkosti z outsourcingu znalostní práce, globalizace klíčových funkcí (například výzkumu a vývoje) zůstává omezená.

V dnešní době, kdy technologický pokrok umožnil provozovat různé části hodnotového řetězce v různých místech světa, mohou mít podniky portfolia značek s různými národními odkazy, přičemž manažeři, akcionáři a zákazníci mohou být rozptýlení. A přece je národnost firem jen málokdy nejasná. Národnost má silný vliv na podnikovou strategii a zdá se, že roste i její politický význam.

Jones, G. G.: The Rise of Corporate Nationality. Harvard Business Review 10/2006, s. 20 - 22; výtah

- pap -