Evropu děsí strašidlo dlouhověkých starců. Vlády horečně vymýšlejí, jak tuto stále větší část populace uživí. Důchodové reformy se staly zaklínadlem, které by mělo zabránit mezigenerační válce. Některé vlády riskovaly oblibu u voličů a udělaly radikální změny. Teď se ukazuje, že musejí své reformy "reformovat" a jejich voliči ztrácejí důvěru, že budou mít na stáří aspoň nějakou sociální jistotu. Jiné státy přešlapují na místě a zvažují každý krůček vpřed. Patří k nim i Česko. Bude jeho cesta pomalých změn geniální? Nebo jí padne za oběť i generace dnešních třicátníků?

ZATÍM OPATRNĚ. Trojkoalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených se v programovém prohlášení zavázala, že udělá důchodovou reformu. Podle plánu, který zveřejnil potenciální ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, nepůjde o žádnou revoluci, ale spíše o opatrné dávkování. Nejdříve máme dostat hořké kapky v podobě parametrických úprav státního důchodového systému (takzvaného prvního pilíře). Pak se bude měnit penzijní připojištění se státním příspěvkem (viz box Česká důchodová reforma). Žádným dalším pilířem vláda důchody podepřít nehodlá.

Česká republika má co nejdříve předložit plán důchodové reformy v Bruselu. Evropská komise ji spolu s reformou zdravotnictví považuje za podmínku stabilizace veřejných financí a za otevření cesty k euru. Za opatrný přístup si asi Česko pochvalu nevyslouží. Ale možná získá touto cestou čas, aby se vyvarovalo problémů, které se objevují v reformovaných důchodových systémech jiných států (viz Důchodoví skokani).

TROJÍ ALE. To, že důchodová reforma může bolet, je slyšet ze všech stran. Ví se, že občané půjdou později do důchodu, musejí si dlouhá léta spořit a budou brát od státu menší penze. Jenže co když to nepomůže? Ukazuje se, že i ten, kdo už reformoval, nemá zdaleka po starostech.

Více či méně radikální změnu důchodového systému má za sebou šest nových států EU - Maďarsko, Polsko, Lotyšsko, Estonsko, Litva a Slovensko. Ve všech přistoupily vlády na parametrické změny a vedle státního důchodového systému zavedly ještě fondový. Je povinný buď pro ty, kteří měli v okamžiku startu reformy 19 a méně let (Estonsko), 30 a méně (Polsko, Lotyšsko), nebo pro ty, kdo poprvé vstupují na trh práce (Maďarsko, Slovensko). V Litvě se mohou rozhodnout pro vstup do fondů všichni dobrovolně. Ale všude platí, že kdo jednou vstoupí, už nemá návratu.

V některých zemích, které už reformovaly svůj důchodový systém, se nyní vyskytují problémy. Ty vyvolávají pochyby politiků i veřejnosti, zda se nové modely ubírají skutečně správným směrem.

Hlavní svízel spočívá v opětovném prohlubování deficitu státního důchodového účtu. Reformy nenalily do systému více peněz, pouze rozdělují vybrané prostředky mezi státní důchodový účet a fondy. Může za to takzvaný opt-out. Reformní státy totiž povolily snížení odvodů z hrubé mzdy do státního důchodového systému, a to za cenu nižšího důchodu v budoucnosti. To je ale nezbavuje odpovědnosti živit z menšího krajíce současné důchodce a jejich následovníky, kterých rok od roku přibývá.

Prostředky, které občané neodvedou státu, musejí ukládat do fondů. Ty by jim měly teoreticky zaručit vyšší penze, než jim může nabídnout průběžné financování. Jenže výnosy soukromých fondů jsou zatím v průměru nižší než inflace a nemohou kompenzovat pokles státem vyplácených důchodů z průběžného pilíře. To znepokojuje jak vlády reformních států, tak veřejnost.

A CO DOMA? Jiří Král, ředitel odboru sociálního pojištění Ministerstva práce a sociálních věcí, který je považován za předního odborníka na důchodové systémy a podílí se dlouhou dobu na přípravě důchodové reformy, nevidí osud tuzemských důchodů nijak tragicky. Upozorňuje, že i v českém systému stále probíhají dílčí změny, i když to není nazýváno reformou. Připravované parametrické změny jsou v podstatě minimální nutnou reakcí na stárnutí populace, takže by neměl být problém je prosadit.

Když zpracovávala návrhy důchodových reforem jednotlivých politických stran skupina odborníků pod vedením Vladimíra Bezděka (Bezděkova komise), počítali všichni kromě KSČM se zvyšováním věkové hranice pro odchod do důchodu.

Stejně tak nebude asi problém prosadit omezení, resp. zrušení takzvaných náhradních dob (například studium), které se do nároků na důchod započítávaly, stejně jako prodloužení povinné doby setrvání v systému důchodového pojištění z 25 na 35 let. Tato doba je v Česku jednou z nejkratších v Evropě.

S pomocí parametrických změn je podle Krále možné stabilizovat průběžný důchodový systém až na 20 let. Během této doby bude nutné zvažovat další korekce a doplňovat je opatřeními, která by měla udržet seniory co nejdéle na trhu práce. Podobnými projekty se zabývá většina států EU. Evropané ve věku 55 až 65 let jsou mnohem méně zaměstnaní (40 %) než třeba stejně staří Japonci (62 %) nebo Američané (60 %).

PARAMETRICKÉ ZMĚNY nezaručí, že stát bude vyplácet stále stejně štědré penze. Ministerstvo práce a sociálních věcí odhaduje, že do roku 2050 klesne současný náhradový poměr 41 % (průměrný důchod k průměrné hrubé mzdě) minimálně o desetinu. Jiné odhady hovoří až o pětinovém poklesu.
Jinými slovy, aby z dnešních třicátníků nebyli za 35 let žebráci, musejí si začít spořit. Ale jak?

Zkušenosti jsou krátkodobé. Je zřejmé, že fondové systémy vykazují značné nedostatky. "Nově vznikající modely s využitím opt-outu neumožňují podrobnější analýzu všech potenciálních rizik. Jisté je, že nepřinášejí do systému podstatně víc peněz. Jen je přelévají z jednoho pilíře do druhého," připomíná Král.

Nejdéle funguje plně fondový důchodový systém v Chile, které bývá často uváděno za vzor úspěšné reformy. Je však nutné zdůraznit, že se týká pouze zaměstnanců. "Zapojeno je 60 % práceschopného obyvatelstva," upozorňuje Král. Chilská vláda proto připravuje opětovné zavedení prvního pilíře - tedy státního důchodového systému, který by měl zabezpečit především nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, které z fondového systému vypadly (viz I model se mění).

ČESKÁ POMALOST nemusí být marná. Pokud by se podařilo reformovat systém penzijního připojištění se státním příspěvkem tak, jak to přepokládá návrh ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase, na důchod by si spořilo více lidí a nebylo by nutné zakládat další pilíř.
Jinak řečeno, podle Krále by nebylo třeba urychleně vymýšlet další kroky důchodové reformy. Získaný čas by se dal využít k diskusi a intenzivnější osvětě veřejnosti.

Dále k tématu viz "Připraveny ke skoku".

Světlana Rysková


Česká důchodová reforma
(návrh ministra Petra Nečase)
1. fáze - Stabilizace průběžného systému pomocí parametrických změn
- odchod do důchodu se bude postupně prodlužovat tak, že v roce 2030 dosáhne pro ženy i muže 65 let
- pojištěná doba se prodlouží z 25 na 35 let
- budou omezeny, případně zrušeny náhradní doby
Zákony má připravit MPSV do Sněmovny do poloviny roku 2007, platnost zákonů od roku 2008.

2. fáze - Změny v penzijním připojištění
- oddělení majetku penzijních fondů od vkladů klientů
- zrušení garance nulového výnosu
- motivace mladých, aby více spořili
- podpora zaměstnavatelům, aby více přispívali zaměstnancům
Příprava novely zákona se plánuje na rok 2007.

3. fáze - Diskuse o možnostech rozvoje doplňkových systémů a o případném opt-outu

RYS
Související