Evropští důchodoví skokani

SLOVENSKO SKOČILO A TEĎ PŘEŠLAPUJE. Vláda provedla v letech 2004 a 2005 radikální řez: zavedla parametrické změny státního důchodového systému, které spočívají v dávkově definovaném výpočtu penzí s vyšší zásluhovostí. Věk odchodu do důchodu se posunul na 62 let. Kdo chce přestat pracovat dříve, musí se spokojit s nižší penzí od státu.
Založen byl druhý pilíř fondového spoření, který je pro většinu populace dobrovolný. Povinný je pro ty, kteří poprvé vstupují na trh práce, což bylo dosud kolem 15 000 lidí. Fondový pilíř zabezpečuje šest správcovských společností, z nichž každá nabízí tři fondy - konzervativní, vyvážený a růstový. Liší se od sebe skladbou portfolia, a tedy investičním rizikem a výnosovým potenciálem.
Slováci do těchto fondů odvádějí 9 % z hrubého platu, tedy polovinu toho, co jinak platili na důchodové pojištění státu.
Spuštění důchodové reformy na Slovensku provázela obrovská propagační kampaň. Byla financována jednak z peněz Evropské banky pro obnovu a rozvoj, ale hlavně z peněz akcionářů správcovských společností, které získaly licenci na provozování druhého pilíře. Díky tomu se do penzijních fondů přihlásilo 1,47 milionu účastníků, nejvíce (47,5 %) je ve věku 20 až 30 let. Za dva roky a něco uložili Slováci ve fondech přibližně 23 miliard slovenských korun.

Dalo by se tedy říci, že důchodová reforma na Slovensku splnila svůj účel. Proč ji tedy současná vláda kritizuje, a dokonce přemýšlí o změnách?
Důvodem je pokračování růstu schodku státního důchodového systému, které má negativní vliv na stav veřejných financí. Deficit způsobuje odliv peněz ze státního systému do soukromých fondů. Slovenská vláda počítala s tím, že při spuštění reformy bude úbytek sanovat penězi z privatizace. Ty nebudou stačit, a nebude z čeho vyplácet státní důchody.
Na Slovensku se také začíná diskutovat, zda 9 procent odvodu ze mzdy není mnoho a zda by nebylo lepší ukládat jen 6 %. V původním návrhu slovenské důchodové reformy se přitom počítalo s 10 %. Objevují se i názory, že soukromé penzijní fondy by měly ze svých prostředků sanovat propad státního důchodového účtu. To však může celou reformu u veřejnosti zpochybnit.

Maďarští důchodci prodělávají. Maďarsko se pustilo do důchodové reformy jako první z postkomunistických zemí, a to v roce 1998. Zavedlo fondový systém, kam mohou obyvatelé odvádět 8 % ze svých příjmů.
Po devíti letech se ukazuje, že Maďarům nevydělávají tyto úspory ani tolik, aby to pokrylo inflaci, natož aby z toho mohly být vypláceny vyšší než státní penze. Fondy mají vysoké provozní náklady a úspory klientů zhodnotily v průměru jen 2,9 % ročně. Maďaři na reformě tratí.
Jak říká István Hamecz, ředitel odboru ekonomiky a měnové politiky maďarské národní banky: "Důchodci, kteří budou z těchto fondů čerpat penzi, brzy zjistí, že je nižší, než kolik by dostali od státu, kdyby žádná reforma nebyla." Země má dnes tři miliony důchodců, což představuje 40 % oprávněných voličů: podle Hamecze může proto mít nezdařená reforma v budoucnu značné politické dopady. Nevidí však šanci, jak ji bezbolestně "opravit". Vláda by se mohla pokusit regulovat fondy a omezit jejich náklady, ale to může přinést výsledek až za řadu let. Dají se zvýšit odvody na důchody, jenže to by vzhledem k vysokému daňovému zatížení Maďarů (50 %) nebylo příliš šťastné. Také je tu možnost zatroubit na ústup a ohlásit návrat k průběžnému systému a reformovat ho. Ale ani toto řešení nemůže přinést rychlou nápravu.
Maďarsko prezentuje Hamecz jako odstrašující příklad toho, jak se důchodová reforma dělat nemá.

Poláky trápí náklady. Polsko se pustilo do důchodů v roce 1999. Ani tam to nebyl a není jednoznačný úspěch. Všichni narození po roce 1950 si mohli zvolit opt-out a polovinu svých odvodů na penzi svěřit do druhého pilíře. Ten tvoří 15 fondů, spravovaných významnými finančními skupinami. Dnes v nich spoří 12,2 milionu Poláků z necelých 40 milionů, uložili tam 36 miliard eur. Většina prostředků je investována velmi konzervativně (zejména do státních dluhopisů) a přináší malé výnosy, které v průměru za sedm let nepokryly inflaci.
Kromě toho byl zřízen třetí pilíř zaměstnaneckých penzijních plánů, do kterých mohou přispívat zaměstnavatelé. Je dobrovolný a požívá daňových výhod. Příliš se však neprosadil, spoří do něj jenom půl milionu Poláků.
Polská vláda vyvedla na počátku reformy státní důchodový účet z rozpočtu. Založila Podnik státního pojištění, který vybírá všechny peníze na důchody, tedy povinné odvody na státní důchody, na soukromé připojištění do penzijních fondů i případné příspěvky zaměstnavatelů. Pak je přerozděluje.
Antoni Leonik, člen představenstva European Fund and Asset Management Association, tvrdí, že je to efektivní a levný výběr a umožňuje velmi dobrý přehled o nárocích. Každý Polák má osobní důchodový účet, což může na první pohled vypadat skvěle. Mezinárodní organizace práce však spočítala, že administrativní správa osobních důchodových účtů je velmi nákladná a pohlcuje ročně šest až deset procent prostředků odvedených na penze. K tomu je třeba připočíst ještě náklady fondů na správu investic a výsledkem je již zmiňované nízké zhodnocení úspor.
Ani Poláci tedy nemají jistotu, že se jim reformovaný důchodový systém vyplatí. Soukromé úspory nestačí vyrovnat pokles státních penzí a na ty bude státu v příštích 40 letech chybět 1 až 2 % HDP ročně. Polská vláda plánuje, že čtvrtinu z těchto transformačních nákladů zaplatí ze státního rozpočtu, něco bude sanovat ještě z privatizace a dvě třetiny přenese na bedra důchodců tak, že jim postupně sníží státní penze. To u Poláků asi velké nadšení nevyvolá.

RYS