Pro rozjezd byznysu musíte být alespoň trochu naivní

Kdyby se u lidí měla vybrat jedna vlastnost, jež je pro ně charakteristická, v případě právníka Ondřeje Trubače by to asi byla podnikavost. Nebylo mu ještě 18 let, když se rozhodl, že zkusí do Česka dovézt z Japonska kontejner plný ojetých skútrů. Skutečně se mu to povedlo. Podnikavost ho ostatně vedla i k tomu, že před deseti lety opustil dobrou pozici ve velké advokátní kanceláři a společně s kolegou Petrem Břízou rozjeli vlastní kancelář. Stejná vlastnost ho nakonec vedla i k založení vlastního baru na Malé Straně v Praze či k obnovení ovocného sadu, který před stoletím založil jeho praděd, známý malíř Václav Rabas. S Ondřejem Trubačem jsme si povídali nejen o těchto mimoprávních aktivitách, ale třeba i o tom, jak by změnil výuku mladých právníků, či o problémech spjatých s rozjetím vlastní advokátní kanceláře.

Vzpomenete si ještě, kde se ve vás vzala touha studovat právo?

Asi trochu naplňuji klišé, že na práva jdou lidé, kteří moc nejsou na přírodní vědy. Vždycky jsem spíš tíhl k humanitním oborům, spolu s právy jsem ostatně začal na fakultě sociálních věd studovat i politologii. Což byla mimochodem skvělá zkušenost, protože tehdy v polovině 90. let tam vyučovala spousta skutečných osobností. Často to byli lidé, kteří před rokem 1989 učit nesměli, a navíc tam byla mnohem komornější atmosféra než na právech. Zatímco na právech nás bylo v ročníku přes šest set, na politologii sotva desetina. Na právech mě pak hodně nakoplo, když jsem v rámci Erasmu studoval nějakou dobu v Německu na univerzitě v Kielu. Právě tam jsem přičichl k daňovému právu a zjistil, jak moc je zajímavé. Vždycky mě vedle práva hodně zajímala i ekonomie a podnikání vůbec. Proto jsem ostatně jak diplomovou, tak rigorózní práci psal na téma hospodářské soutěže a následné doktorské studium pak absolvoval na katedře finančního práva a finanční vědy.

Odrazem toho zmíněného zájmu o podnikání je ostatně i fakt, že jste ještě na střední škole nějakou dobu do Česka dovážel skútry, že?

Je to tak, už na gymnáziu jsem hltal takové ty populárně‑naučné knihy o tom, jak začít podnikat. Dočetl jsem se kdesi, že když chce člověk něco dovážet či vyvážet, stačí prý napsat na obchodní a průmyslovou komoru do dané země. Tak jsem sedl a poslal dopis do Chamber of Commerce and Industry, Tokio, Japan s tím, že bych chtěl do Česka dovážet ojeté skútry. Pak jsem přemluvil svého strýce, aby do toho šel se mnou. On si vzal úvěr a opravdu se nám povedlo domluvit dodání kontejneru plného padesáti skútrů. Bylo mi asi sedmnáct, když kontejner dorazil do Hamburku. Byla to ale jen jednorázová akce, protože jsem pak začal studovat vysokou školu a snažil se spíš soustředit na studium. Byla to ale každopádně fantastická zkušenost, ze které jsem ještě hodně dlouho poté těžil. Vezměte si, že jdete v sedmnácti letech jednat do Čechofrachtu, který měl ty skútry dovézt, o tom, jestli to půjde horem přes Sibiř, nebo dolem přes Indii, a zároveň si studujete, jak funguje akreditiv.

Když mi bylo 17, spolu se strýcem jsme dovezli z Japonska kontejner skútrů. Byla to fantastická zkušenost.

Stojí ta touha podnikat i za tím, že jste si spolu s Petrem Břízou před deseti lety založili vlastní advokátní kancelář?

Určitě, s Petrem jsme se potkali ve velké advokátní kanceláři Havel & Holásek, kde nám svým způsobem nic nechybělo. Byla to největší kancelář v Česku, oba jsme tam byli na poměrně vysokých pozicích a dělali jsme každý oblast práva, kterou máme rádi. Jednou mi ale Petr povídá, že by se chtěl osamostatnit, na což já mu odpověděl, že o tom uvažuji také, a tak jsme to dali dohromady. Zní to opět jako klišé, ale ono se to opravdu ve dvou lépe táhne. Byla to samozřejmě odvážná akce, protože každý jsme měli jen jednoho klienta, což nás samozřejmě dlouhodobě uživit nemohlo. Navíc jsme si tehdy nedovedli příliš představit, kolik času nám zabere právo samotné, ale i takové ty nutné organizační věci spjaté s provozem kanceláře. Zpětně viděno to od nás bylo až naivní, ale naštěstí se to povedlo. Na druhou stranu, když se bavím s našimi klienty, tak se všichni v zásadě shodují v tom, že pro rozjezd jakéhokoliv byznysu je jistá dávka naivity nutná. Kdyby totiž člověk dopředu věděl, co ho čeká a jaké problémy bude muset řešit, pravděpodobně by se k rozjezdu vlastního podnikání nikdy neodhodlal. Mimochodem, jestli by se v něčem mělo podle mě studium na právnických fakultách ještě více přiblížit praxi, tak zavedením seminářů na téma: „Jak vést vlastní advokátní kancelář.“ Občas mají lidé představu, že když vyjdou z vysoké školy s červeným diplomem, tak pak už půjde všechno samo. Tak to ale vůbec není. K tomu mít vlastní advokátní kancelář nestačí rozumět právu, ale advo­kát musí být také dobrý HR manager, musí umět shánět byznys, zvládat řízení kanceláře, ovládat i PR a marketing, aby budoval svou značku, a zvládat spoustu dalších činností. To vše by se mělo učit už na vysoké škole.

Sám říkáte, že jste se do založení vlastní kanceláře pustili s až naivními představami, bylo to tedy ze začátku opravdu tak těžké?

Ty první tři roky byly asi nejtěžší. Určitě to nebylo tak, že bychom měli na půl roku nebo rok dopředu na nájem a na výplaty. A stálo nás hodně úsilí, abychom měli alespoň na pár měsíců dopředu tyto náklady pokryté. Bod zlomu pak nastal ve čtvrtém roce, kdy se nám povedlo získat opravdu velké klienty, jako třeba Coca‑Colu a Agenturu Evropské unie pro kosmický program (EUSPA). I díky tomu se nám z roku na rok prakticky zdvojnásobil obrat. Od té doby firma organicky roste, loni jsme měli poprvé obrat přes 50 milionů korun a stále se rozrůstáme. Právníků už je nás ve firmě momentálně 18 a včetně studentů a asistentek je nás asi 26.

Jak těžké je sehnat kvalitní právníky?

V dnešní době je to asi ta nejtěžší věc sehnat schopné lidi a to podle mého názoru platí napříč obory. Pro nás je zásadní, aby noví kolegové byli výborní nejen po právní stránce, ale aby celkově zapadali do naší firmy i lidsky. Je pro nás důležité, abychom byli schopni si všichni zajít na pivo a pobavit se o normálních lidských radostech i strastech a nebavit se jen o práci. Myslím, že i díky tomu jsme hodně soudržný tým. To bylo koneckonců také jedním z důvodů, proč jsme se přestěhovali do nových kanceláří v Palladiu v Praze. Do předchozích prostor už bychom se vešli, jen kdybychom fungovali rozděleni ve dvou patrech. Podle mých předchozích zkušeností by se pak lidé z těch pater skoro nepotkávali a to jsme nechtěli.

O právním řemeslu se tvrdí, že se v něm často pracuje od rána do noci, víkendy nevyjímaje. Platí to pořád?

Někteří mí kolegové by nad tím, co řeknu, možná nesouhlasně povytáhli obočí, ale myslím, že v právní profesi už to dávno není a asi ani nebude jako před dvaceti lety, kdy bylo běžné pravidelně v kanceláři nocovat a pracovat i o víkendech. Jen výjimečně se stává, že u nás někdo sedí do noci. Naše firemní kultura není založena na tom, že kolegy vyždímáme, a když jsou vyhořelí, tak od nás utíkají mimo advokacii, naopak naším cílem je, abychom všichni nežili jen prací a měli i čas třeba na koníčky. Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že tuhle práci, a vlastně jakoukoliv práci, kterou děláte, byste měli dělat s určitým nadšením a vášní, jinak vás žádný work‑life balance nezachrání. Přestože jsou časy v tomto směru lepší, pořád je advokacie prostředí, ve kterém je prostě někdy nutné zabrat i večer nebo o víkendu. Musím říct, že mě osobně advokacie pořád moc baví, beru ji nejen jako práci, ale spíš poslání. Je přece skvělé, když můžete pomoci lidem, kteří se ocitnou ve složité situaci. Proto jsem rád, že se mohu na směřování advokacie podílet i z pozice místopředsedy České advokátní komory.

Je o vás známo, že máte i zajímavé mimoprávní aktivity. Na Malé Straně máte například malý bar. Co úspěšného právníka přiměje pustit se do tohohle druhu byznysu?

Asi to částečně byla už ta zmíněná touha podnikat. Souvisí to i s tím, že na Malé Straně, kde bydlím, je spousta turistických podniků, kde kvalita služeb není úplně skvělá. Přišlo mi to škoda, a tak jsem se rozhodl otevřít si vlastní bar. Je to menší prostor, kam se vejde jen asi pět stolků. Přes den funguje spíš jako kavárna a vinárna a večer se z toho stává bar, kde si můžete dát dobrý koktejl. Navíc je tam prodej z okénka, takže si cestou na Pražský hrad, anebo zpátky do města, mohou lidé koupit drink a třeba si na chvilku sednout na schody. Co mě strašně baví, je to, že se tam míchají skupinky turistů z celého světa s místními obyvateli. A navíc je tenhle podnik i finančně soběstačný, takže mi dělá radost.

Vedle provozování baru jste se pustil ještě do jedné zajímavé aktivity, v Krušovicích jste vysázel velký ovocný sad. Co vás k tomu vedlo?

To souvisí s mým pradědem Václavem Rabasem, známým malířem. Ten si nebyl jistý, zda ho malování uživí, a tak jako záložní plán vysázel ovocný sad, který čítal asi 140 stromů, a věřil, že se z produkce případně uživí. Naštěstí ho malování uživilo, takže se sad stal spíš místem setkávání místních lidí než prostředkem obživy. Moje babička mi o tom vždycky moc hezky vyprávěla, já sám jsem ale sad už nezažil. V 70. letech ho totiž místní JZD vykácelo. Naštěstí se nám v rodině zachoval velký plánek sadu, v němž jsou zapsané všechny stromy, které praděd vysázel. Tak jsem si řekl, že ho obnovím současně s rekonstrukcí domu. Měl jsem štěstí, že jsem potkal zahradního architekta, který se pro tenhle plán nadchl. Povedlo se nám najít asi dvě třetiny odrůd, které praděd vysázel. Mnohé z nich jsou dnes už poměrně vzácné, člověk o nich v životě neslyšel. Třeba velice stará odrůda jablek, která se jmenuje Ovčí hubičky. Sad už existuje dva a půl roku a stromy utěšeně rostou. Teď bych tam ještě rád nechal umístit lavičky. Zároveň jsem se domlouval s kavárníkem Ondřejem Kobzou, že bychom v sadu umístili i jeden jeho poeziomat, tedy stroj, do něhož se namluví poezie nebo próza vztahující se k danému místu, a tenhle přístroj ji pak kolemjdoucím přednáší. Rád bych, aby se ze sadu stalo zase místo setkávání, tak jak mi o tom kdysi vyprávěla babička.

Ve vašem případě asi sad nebude záložním podnikatelským plánem pro případ, že by vás právní řemeslo neuživilo.

To snad ne, ale jak mám v sobě toho podnikatelského ducha, tak už jsem přemýšlel, že bych začal z ovoce vyrábět desti­láty, které bych pak prodával ve svém baru. Uvidíme, jak se to povede.