Málokterý z klíčových zákonů byl v poslední době tak politizován a ideologizován jako nový zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.). Desítky jeho údajných legislativních chyb, nejasných vazeb na jiné zákonné předpisy či nekompromisní obrana odborů jsou z médií dobře známy. Daleko méně se však ví, že podle kritérií Světové banky, která patří do tábora liberálních kritiků jakékoli přehnané regulace, je české pracovní právo nadprůměrně dobré a s novým zákoníkem práce bude ještě lepší.

Světová banka provádí v rámci projektu Doing Business každoročně celosvětové srovnání podmínek podnikání. Do letošní ročenky bylo zahrnuto celkem 175 zemí, z toho 22 členů Evropské unie (chyběly malé ekonomiky Lucembursko, Malta a Kypr).

Výsledky jsou překvapivé. Jindy vzorové Finsko nebo solidní Německo se v podmínkách pro zaměstnávání propadly do druhé stovky. Česká republika, ještě se "starým" zákoníkem práce (zákon č. 65/1965 Sb.), který je v tuzemsku skoro všeobecně považován za přežitý právní kodex, je zato z pohledu podmínek pro zaměstnávání čtvrtou nejliberálnější zemí Evropské unie a 45. ve světovém pořadí. Pouze v Dánsku, Velké Británii a v Belgii to mají zaměstnavatelé snazší; všude jinde v EU se musejí před zákony, odbory, úřady či inspektoráty práce ohýbat daleko více než v Česku.

SVĚTOVÁ BANKA hodnotí země na základě "tvrdých" dat, tj. zákonných ustanovení, případně měřitelných nákladů. Nikoli na základě dotazníků, v nichž respondenti vyjadřují svůj názor či dojem. Podmínky zaměstnávání srovnává podle tzv. indexů (obtížnosti zaměstnávání, obtížnosti propouštění, rigidity pracovní doby) a nákladů (najímání a propouštění zaměstnance), reflektujících klíčové body pracovněprávní regulace. Mezi ně patří možnost pracovního poměru na dobu určitou, maximální délka pracovního týdne, přesčasy, práce v noci a o víkendu, propuštění zaměstnance pro nadbytečnost, výše odstupného apod.

Porovnává se hodnota těchto "ukazatelů" pro dvacet let trvající pracovní poměr muže-zaměstnance na plný úvazek, který za svou práci v hlavní městě země bere průměrnou mzdu a zákonné příplatky.

Podle této stručně popsané metodiky je Česká republika se stávajícím zákoníkem práce "neliberální" v tom, že omezuje délku pracovního poměru na dobu určitou u stejného zaměstnavatele na 24 měsíců a má vysoce nadstandardní odvody zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění zaměstnanců. Při propouštění nadbytečného zaměstnance musí zaměstnavatel informovat odbory a propouštěnému nejprve nabídnout jiné pracovní místo. V těchto směrech by na tom byl zaměstnavatel v Dánsku, Velké Británii a většinou i v Belgii lépe.

Jenže - v řadě jiných evropských zemí by musel žádat odbory o souhlas s propuštěním nadbytečného zaměstnance, nesměl by nařídit práci o víkendu, při hromadném propouštění a případném zpětném přijetí by nemohl než dodržovat pravidla priority ("poslední přijatý = první propuštěný" apod.), nemluvě již o výši odstupného, na něž by měl zaměstnanec po dvacetiletém pracovním poměru nárok (průměr EU-22 je 7,6 povinně zaplacených průměrných měsíčních výdělků).

Jistě, nejde o srovnání Česka s liberální špičkou světa. Tu představují ve volnosti pro zaměstnávání Marshallovy ostrovy, USA, Singapur, souostroví Tongo a Maledivy. To jsou však země natolik vzdálené evropské tradici, že by přenos jejich modelu do českých poměrů zřejmě nejednoho vyděsil.

Pro české zaměstnavatele, nespokojené s platnou pracovněprávní úpravou, je špatnou zprávou, že v EU není kam "odejít za lepším". I když mají v Dánsku nebo v Británii zaměstnavatelsky vstřícnější přepisy, daleko striktněji je dodržují. České švejkování, umožňující přežít i s nestravitelnou právní normou, by tam nemuselo projít.

SKUTEČNOST, že zákoník práce koncipovaný marxistickými právníky minulého režimu může po četných novelizacích málem soutěžit o pomyslný titul "nejlepší zaměstnavatelský předpis EU", není dána jen tím, že je celá Unie je tradičně silně sociální, odborářská a rovnostářská. Na vině je i konstrukce srovnávací metodiky Světové banky, která musí zvládnout srovnání 175 zemí světa. Neptá se na principy právní úpravy (absence smluvní volnosti v českém zákoníku práce není na škodu), pomíjí "detaily", jakými jsou jiné formy pracovněprávních vztahů, než je pracovní poměr (vedlejší a zkrácené úvazky, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr), jejichž rozšíření napomáhá flexibilitě trhu práce, nestará se o úroveň a závaznost kolektivního vyjednávání ani o dopady pracovněprávní regulace na zaměstnanost jednotlivých skupin obyvatelstva atd.

S pomocí této metodiky se proto třeba nedozvíme, proč hlásí ČR jen evropsky průměrnou (a Belgie dokonce podprůměrnou) míru zaměstnanosti, zatímco Dánsko, Velká Británie mají v zaměstnání citelně více práceschopného obyvatelstva (a tedy i méně lidí na podporách všeho druhu).

Stanovit omezení ve srovnávací metodice Světové banky je nutné pro správné pochopení skutečnosti, s níž kritikové nového českého zákoníku práce nebudou souhlasit: pracovněprávní kodex, který má platit od 1. ledna 2007, posune zemi v mezinárodním srovnání podmínek zaměstnávání ještě výš. Konkrétní umístění bude pochopitelně záviset na reformním úsilí jiných zemí.
Není přesto pochyb, že detailní četba nového zákoníku práce optikou hodnotících indexů a nákladových kritérií Světové banky vyzní pro české zaměstnavatele příznivě.

Nový zákoník odstraňuje nabídkovou povinnost zaměstnavatele při propouštění nadbytečného zaměstnance (body pro ČR v obtížnosti propouštění). Zvyšuje odstupné na tři měsíce, ale snižuje minimální výpovědní dobu na 2 měsíce, takže v mechanickém součtu týdnů, po které zaměstnavatel musí platit "ztrátového" zaměstnance, nic podstatného nemění.
A přestože jde o "nový" zákoník práce, pietním přístupem k tomu dosavadnímu zachovává beze změny hodnoty všech dalších kritérií, podle nichž Světová banka podmínky zaměstnávání srovnává (poměr na dobu určitou, rozsah přesčasů, délka dovolené atd.).
Nebuďme proto překvapeni, bude-li Česko v příští ročence Světové banky "atakovat" trojici evropských zemí s nejliberálnějšími podmínkami pro zaměstnávání.

POZORNÁ ČETBA nového zákoníku práce odhalí změny, které srovnávací metodikou Světové banky vidět nejsou. A právě mezi nimi, nehledě na deklarovanou změnu filosofie - povoleno je vše, co není v některém ze 400 paragrafů nového zákoníku práce zakázáno - převažují změny, které zaměstnavatele nepotěší. Jejich výčet je následující:

- Končí "vedlejší" pracovní poměry, resp. se mění na "standardní" pracovní poměry s předepsanými výpovědními důvody, výpovědní dobou a odstupným.

- Přesčasy, které může zaměstnavatel nařídit (150 hodin ročně), nemohou být dohodou o mzdě automaticky zahrnuty do zaměstnancova mzdového základu. Naopak, jakýkoli přesčas musí být proplacen zvlášť, s příplatkem nejméně ve výši +25 %.

- Veškerá práce zaměstnanců mimo běžný pracovní týden a 6.-22. hodinou se zaměstnavateli prodraží, protože zákoník nezvyšuje jen příplatky za přesčasy, ale i za práci v noci a o víkendu.

- Minimální mzda upravená novým zákoníkem je povinná i při práci na dohodu o pracovní činnosti. Odměna nemůže být nižší než 962 Kč za týden.

- Tříměsíční odstupné je pro zaměstnavatele větší ztrátou než tříměsíční výpovědní doba, protože ne každý zaměstnanec je ve výpovědní době k ničemu. Nový zákoník navíc nesystematicky ukládá zaměstnavateli dvanáctiměsíční odstupné, pokud zaměstnanec odchází ze zdravotních důvodů.

- Mladistvé do 18 let nesmějí zaměstnavatelé zatížit více jak 30 hodinami práce týdně, a to ještě musejí zkontrolovat (aniž by jim zákoník upravil jak), aby součet jejich úvazků u různých zaměstnavatelů nebyl vyšší než uvedených 30 hodin týdně.

Stejnou hádankou bude pro zaměstnavatele jak efektivně a nenákladně kontrolovat, zda zaměstnanec, kterému po dobu prvních 14 dnů pracovní neschopnosti vyplácejí náhradu příjmu, skutečně marodí. Ačkoli by se jim měly snížit odvody na pojistné, musejí zaměstnavatelé přijít na to, jak uspět tam, kde stát v boji s podezřele vysokou nemocností českých zaměstnanců zklamal.
Zaměstnavatelům bude muset zbýt i na investice do odborů. Bez nich si nejen neprodlouží vyrovnávací období pro vykazování odpracované délky pracovní doby a přesčasů, ale nevydají ani mzdový či jiný vnitřní předpis. Navíc riskují, že odboráři zakážou přesčasy nebo provoz rovnou zavřou.

ZÁVĚR? Uvedený výčet naznačuje, že zaměstnavatelé v České republice budou mít od 1. ledna 2007 v konečném součtu svou pozici náročnější a dražší. Mzdově a administrativně nákladnější pracovní síla není dobrou zprávou pro zaměstnavatele, ale ani pro zaměstnance. Ochota zaměstnavatelů zaměstnávat se s novým zákoníkem práce nezvýší, což postihne zejména mladistvé, seniory, ženy, nízkokvalifikované a sociálně problematické pracovníky.
O to více budou muset zaměstnaní odvést společně se zaměstnavateli na státní politiku zaměstnanosti a sociálních podpor. Stát bude mít větší agendu a bude v ní moci zaměstnat více a především lépe chráněných zaměstnanců.
Nicméně v hitparádě Světové banky by to i tak mohlo stačit na hodně vysokou příčku. Pokud ovšem hodnotitel nerozšíří svou srovnávací metodiku o ty aspekty pracovního práva, které českým zaměstnavatelům vadí.

Václav Šmejkal
Centrum ekonomických studií VŠEM

ctyrka64a.gif

Obtížnost propouštění
Související