Cena ropy nad sto dolarů? Může být

Svět by měl vědět, že se Írán neskloní před tlakem z žádné strany a neustoupí ze svého mezinárodně uznávaného práva na jadernou energii, odrazil před několika dny íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád požadavek, aby se jeho země vzdala jaderného programu.

Islámská republika tak hází rukavici Spojeným státům. Vyzbrojen podstatnou částí světových zásob ropy, podporován Čínou a Ruskem a zahalen do pláště islámské sounáležitosti, hraje Ahmadínežád hru na ostří nože. Hru, v níž se možnost smírného řešení jeví čím dál více jako nepravděpodobná. Aktivita diplomatického představitele Evropské unie Javiera Solany situaci pro nebližší dobu zklidnila, ale jádro celého problému nevyřešila. Hrozba sankcí neztrácí na významu.

"Nechceme naši ropnou zbraň použít... ale nenuťte nás k jednání, na jehož konci se budou lidé chvět chladem," neskrývaně zahrozil hlavní jaderný vyjednavač Ali Larijani.

Větší otevřenosti ani nebylo třeba. Už dnes, při pomyšlení na případné sankce vůči Íránu, tají analytici ropného trhu dech. Mají důvod, protože Peršané kontrolují asi deset procent světových zásob černého zlata (126 mld. barelů). S denním exportem lehce přes 2,5 milionu barelů zaujímají pozici druhého největšího světového exportéra. V případě omezení nebo dokonce zastavení dodávek na světový trh by cena ropy i podle střízlivých odhadů snadno překročila 100 dolarů.

Tato klíčová surovina se proto v následujícím diplomatickém boji stane hlavní zbraní, nátlakovým prostředkem i ekonomickým strašákem. A zásadním způsobem ovlivní i případné rozhodování o uvalení sankcí v Radě bezpečnosti OSN, z jejíchž pěti členů tvrdě protiíránskou pozici zaujímají pouze Spojené státy.

OPTIKA VLASTNÍCH ZÁJMŮ. Dodávky energetických surovin jsou jedním z podstatných důvodů, proč na podporu islámského státu jednoznačně vystupuje Čína. Íránská ropa tvoří asi 11 % jejího celkového importu a prudce rostoucí ekonomika říše středu bude podle odhadů vyžadovat jen v příštích dvou letech zvýšení dodávek o dalších 14 %. Jednoznačně čitelné kroky v tomto směru je vidět už dnes: například státní společnost Sinopec získala nedávno poloviční podíl z íránského ropného pole v Yadaravanu, jehož budoucí produkce je odhadována na 300 tisíc barelů denně. Jen tento kontrakt má odhadovanou hodnotu 100 mld. dolarů.

Mnoho dalších obchodů uzavřely obě země i v oblasti kapalného zemního plynu. Také běžné investice Číny v Íránu prudce narostly, za posledních osm let zhruba desetinásobně. Podporu ropného ráje si Číňané zajišťují i exportem vojenského materiálu. Rozsáhlé dodávky zbraňových komponent způsobily vloni diplomatický incident, kdy vláda USA zasáhla proti šesti čínským firmám, dodávajícím muslimské vládě materiál, použitelný na výrobu chemických zbraní.

S druhým ze svých patronů, s Ruskem, má Írán vztahy podstatně chladnější. Mimo jiné i kvůli rozdílným pohledům na intervenci v Čečensku. V současné době se kooperace obou zemí točí hlavně kolem jaderné elektrárny v Búšehru, tedy zakázky v hodnotě 800 milionu dolarů. Na jejím dokončení pracuje zhruba tisícovka ruských a ukrajinských inženýrů - jejím prostřednictvím probíhá přenos jaderného know-how mezi vědci těchto států.

Vzájemný obchod Íránu a Ruska, odhadovaný asi na 2,4 mld. dolarů, není rovněž zanedbatelný. Obecně však platí, že Moskva sleduje podporou Teheránu spíše politické, strategické a diplomatické cíle než ekonomický prospěch.

Obě země, jejíchž hlas je nutný pro případné uvalení sankcí prostřednictvím rezoluce OSN, mají tudíž řadu důvodů, aby pokračovaly v blokování snah USA a Evropské unie o citelný tlak na Írán.

Nejistá je zároveň podpora sankcí ze strany Velké Británie a Francie. V jejich postoji se odráží strach z rostoucích cen ropy, snaha nerozhněvat si USA, státy Blízkého východu ani domácí muslimskou populaci. Značná je i obava o tamní investice.

CENOVÝ SKOK, SAÚDSKÝ POLŠTÁŘ? Perská ropa není nenahraditelná. Přesto může k vyhrocení situace dojít: ať už na základě sankcí, přímého leteckého útoku na jaderná zařízení nebo dokonce jako odpověď vlády na protizápadní volání ulice. Reakci ostrakizované země lze v této chvíli odhadovat jen stěží. V nejhorším případě by se mohla naplnit slova Mohammed-Nabi Rudakiho, člena íránského parlamentu a náměstka Komise pro národní bezpečnost a zahraniční politiku. "Írán může (například blokací Hormuzského průlivu) zastavit export ropy z Perského zálivu, a to včetně naší vlastní ropy."

Vzhledem k tomu, že podle údajů Mezinárodní energetické agentury (IEA) byl v roce 2005 rozdíl mezi denní nabídkou a poptávkou ropy na světovém trhu pouhých 870 tisíc barelů, jakékoli omezení exportu může vyhnat cenu ropy do oblak. Dokonce i kdyby Írán snížil své dodávky třeba jen o 0,5 milionu barelů denně, cena by mohla klidně přeskočit 100 dolarů, komentoval už loni situaci James Bartis z renomovaného think-tanku Rand Corporation.

Negativní dopad podobného kroku by do určité míry mohla utlumit Saudská Arábie, která jako jediná z větších exportérů disponuje kapacitami pro náhlé zvýšení vývozu ropy, deklarovanými na asi 1,5 milionu barelů denně. Nezanedbatelné jsou také rezervní zásoby jednotlivých importních zemí (SPR), které jsou v případě členů IEA 1,48 mld. barelů, tedy asi 2,4 milionu barelů denně na 600 dní.

DVOUSEČNÁ ZBRAŇ. Ani zvýšení produkce, ani uvolnění rezerv by nemuselo a nejspíše ani nezabránilo případné panice a prudkým výkyvům ceny ropy. Podle analytiků by i přes zmíněné tlumící kroky vyletěly ceny ropy v prvním měsíci o zhruba 20 dolarů. A cena by s postupem času dále rostla. Přesto ne výrazně nad sto dolarů, jak avizovali íránští představitelé.

Podobný vliv by měla i íránská reakce v podobě znárodňování zařízení cizích ropných firem nebo tlak na přehodnocení dosavadních smluv. Export by mohl poklesnout až o 500 000 barelů, naštěstí postupně.

Írán má v rukou ještě jedno eso. Jak uvádí doktor Alhajji ve studii pro Middle East Economic Survey, může vláda cílit na omezení vývozu ropy ze sousedního Iráku. Aniž by tak Írán ekonomicky poškodil sebe sama, může zamezit exportu asi 1,1 milionu barelů irácké suroviny na světový trh. Podle udávaných statistik by tak cena stoupla asi o 4,5 dolaru.

Jenže íránská hrozba ropnou kartou má problém. Kromě v zásadě zanedbatelného exportu pistácií, koberců, sušeného ovoce nebo kaviáru je totiž pro muslimský stát černé zlato jediným významným vývozním artiklem. Řečí čísel představuje ropa pro Írán 80-90 % veškerých příjmů z exportu a asi polovinu celého rozpočtu vlády.

Situace je o to vážnější, že sociální smír v této zemi je udržován značně rozsáhlým systémem státních podpor; vláda dotuje i bydlení nebo benzin a výpadek příjmů by pravděpodobně zásadním způsobem ovlivnil nálady ve společnosti. Navíc Íránci si dobře pamatují, jaký dopad měly na ropný průmysl události z konce 80. let.

ZÁVISLOST NA ZÁPADU. Ohledně finanční závislosti Íránu na ropě stačí uvést jeden příklad: loni musela vláda sáhnout do Ropného stabilizačního fondu, který má být poslední záchranou pro případ propadu cen, a použít z něj 2,6 mld. dolarů na zajištění všech sociálních dávek. A to v době, kdy cena ropy dosahuje nevídaných výšin. Ropná zařízení v zemi trpí zoufalým podfinancováním a v některých oblastech se doslova rozpadají. Vládní pětiletý plán počítá s 70miliardovou investicí, u níž 60 % představují peníze ze zahraničí. Případné zásahy do exportu ropy by mohly proud nezbytných investic zastavit.

Opomíjená je navíc fatální a hlavně rychle rostoucí závislost země na dovozu ropných produktů. Írán je velmi zranitelný díky tomu, že pouze 56 % spotřeby benzinu pochází z domácích zdrojů, zbytek dováží hlavně z Evropy a částečně i z Indie. Podobně tristní situace je i u leteckého benzinu a dalších produktů. Případné mezinárodní sankce na tyto položky by íránskou ekonomiku mohly zasáhnout velmi citelně.

JISTÉ NENÍ NIC. Boj, do kterého jednotlivé strany jaderného sporu vstupují, není zdaleka soubojem Davida a Goliáše. Ahmadínežádovou nejsilnější zbraní je bezesporu ropa - a i když Spojené státy přímo z Íránu neimportují, nárůst cen spojený s případným omezením vývozu by ucítily velmi silně. Úderu na ropný trh by se ráda vyhnula také Evropa a samozřejmě i zbytek světa. Na druhou stranu, islámský stát je na ropě závislý a přílišná sebedůvěra by mohla narazit na hořkou realitu. Ani jeho dva největší patroni, Rusko a Čína, netouží po jaderné zbrani v jeho rukou a hlavně Čína by jakékoliv přehnané hrátky s ropou vnímala velmi negativně.

Navíc i v případě, že by všech pět států Rady bezpečnosti souhlasilo se sankcemi, musí si íránská vláda hru ropnou kartou rozmyslet. 60 % exportu směřuje do asijských zemí, odběratelé by jen těžko nesli zastavení produkce díky sporu, na kterém někteří z nich nemají zájem. A historie ukazuje, že ztráta pozic na ropném trhu se jen velmi těžko nahrazuje.

Na ropné válce nemá zájem nikdo, všechny racionální argumenty stojí proti. Jak konstatuje dr. Alhajji: "Není v zájmu Íránu zastavit produkci, a to za žádných okolností. Ale stejně tak nebylo v jeho zájmu snížit během (islámské) revoluce produkci z 6 na 3,5 milionu barelů. Stalo se. A nebylo v zájmu USA útočit v Iráku, a přesto invaze proběhla. Zdravý rozum jednoduše ne vždy převáží."

Filip Černoch
spolupracovník Ekonoma