Hrozby a rizika mají jména

Vláda připravila k parlamentnímu projednání nový návrh Bezpečnostní strategie České republiky. Obdobný krok provedla již v roce 1999 - tehdy Poslanecká sněmovna vládní návrh zamítla. Přitom daný dokument bývá předkládán jako nadstranický a měl by platit bez ohledu na to, jaká jsou stranická loga ministrů - nehledě k tomu, že na něj navazují materiály Vojenská strategie ČR a Koncepce zahraniční politiky ČR.

Nový koncept Bezpečnostní strategie ČR pokrývá v zásadě celou oblast zajištění stabilní existence státu. A právě v této komplexnosti spočívá jeho hlavní slabina. Materiál nedostatečně vymezuje priority. Přitom právě definování hlavních úkolů je předpokladem soustředění nedostatečných zdrojů správným směrem. Z tohoto hlediska je Parlamentu předkládaný dokument více osvětovým materiálem než koncepcí, s jejíž pomocí by se dala řídit bezpečnostní politika státu.

V zásadě pravdivé se ukázalo prohlášení ministra zahraničí během návštěvy vládní delegace v USA, že připravovaná podoba Bezpečnostní strategie obsahuje pasáže umožňující vojenské akce Česka bez souhlasu OSN. Pečlivý čtenář si všimne, že po několika náznacích se Bezpečnostní strategie k této problematice vyjadřuje hlavně v bodě 43, v kapitole charakterizující zahraniční politiku. Text nevylučuje, že se Česko - "v extrémních případech" v rámci boje proti terorismu a šíření zbraní hromadného ničení poté, kdy selže prevence a mírové úsilí - "připojí k akcím předvídající sebeobrany plně v duchu Charty OSN". Zároveň dokument nevylučuje ani účast na humanitární intervenci dojde-li někde k masivnímu porušení lidských práv, především pak ke genocidě. "Takovéto donucovací akce by měly mít nejširší možnou mezinárodní podporu. V tomto smyslu je vysoce žádoucí, aby jakákoliv zahraniční operace, které se účastní ČR, měla mandát Rady bezpečnosti."

V článku 40 se zároveň uvádí, že "při rozhodování o vedení případné operace na podporu míru, bezpečnosti a stability ČR podporuje, aby o ní bylo rozhodnuto na základě mechanismu konzultací schváleného NATO a EU". Navíc se Bezpečnostní strategie hlásí k "širšímu spektru aliančních misí" i k ambici Evropské unie. Obě mají za cíl "předcházet a zvládat krize a ozbrojené konflikty bez geografického omezení".

Snaha současné vlády vyřešit problémy dvojsmyslnými prohlášeními se odráží i v těchto formulacích. Idea "připojit se k akcím" naznačuje, že nemusí jít o akce OSN, ale dokonce ani NATO - může jít i o akce účelově vytvořených koalic. Tak tomu bylo například při nedávné válce proti Iráku. Teze o upřednostňování mechanismu konzultací v NATO a EU vynechává, patrně záměrně, Radu bezpečnosti. Formulace "předvídající sebeobrana" skrývá asi známější pojem "preventivní válka".

Také "vysoce žádoucí" mandát Rady bezpečnosti není totéž, jako "bezpodmínečně nutný" mandát.

Nová strategie obsahuje ve srovnání s předcházející dvě důležité věcné změny. Ta první souvisí s pojetím hrozeb. Podle nového textu je hrozba fenomén, který má potenciální schopnost poškodit zájmy Česka. Zároveň ale Bezpečnostní strategie zohledňuje pouze "hrozby plynoucí z úmyslného jednání". Toto zúžení znamená, že nebezpečí živelné katastrofy, která byla uváděna v předcházející strategii dokonce na prvním místě ve výčtu hrozeb, se v aktuálním znění dostalo až do článku 35. Ten charakterizuje bezpečnostní prostředí a důsledky klimatických změn, přičemž hovoří pouze o možnosti vytvářet hrozby.

Zároveň byl výrazně potlačen význam hrozby průmyslových a ekologických havárií i vznik a šíření epidemií - nejsou uváděny ani mezi životními, ani strategickými zájmy, byly odsunuty až do seznamu druhotných zájmů.

Další změnou sporným směrem je snížení významu mezinárodního práva. Podle předcházejícího znění Bezpečnostní strategie mezinárodní právo mělo být podstatným pramenem zahraniční politiky Česka, neboť "zejména ve vztazích s velkými mocnostmi představuje záruku proti zneužití jejich větší geopolitické váhy". Nové znění zmiňuje mezinárodní právo v souvislosti s kritikou nepřipravenosti OSN na dnešní výzvy. V bodě 51 pak vláda pléduje za prohlubování účinnosti norem mezinárodního práva a slibuje, že se zúčastní diskusí, které by měly vést k zohlednění významu terorismu, ochrany lidských práv a svobod před "zlovůlí totalitních, diktátorských a nesnášenlivých" režimů. Mezinárodní bezpečnost Česka chce však vláda zajistit pomocí mezinárodních organizací - hlavně NATO a Evropské unie -, přičemž jejich připravenost na tuto roli prostě deklaruje a nezdůvodňuje. Na druhé straně ale Bezpečnostní strategie uvádí, že vláda "nadále hodlá prosazovat posilování role mezinárodních soudních orgánů". Tato myšlenka pravděpodobně naznačuje, že se Česko staví na stranu EU - proti záměru Spojených států snížit význam Mezinárodního trestního soudu.

Bezpečnostní strategie zdůrazňuje, že v dohledné budoucnosti "lze vyloučit možnost rozsáhlého přímého vojenského útoku" proti území ČR a jejím spojencům. Na jiném místě uvádí, že "vláda nepředpokládá možnost, že by ve střednědobém výhledu mohlo dojít k masivnímu vojenskému útoku proti ČR". Tyto opatrnické formulace mohou být vykládány tak, že vláda ve střednědobém výhledu očekává vojenský útok, který bude menší než masivní. Předkládaný materiál však nepracuje s konkrétní vizí protivníka.

Dokument hovoří o tom, že v posledních dvou letech se zhoršilo bezpečnostní prostředí na globální úrovni, a to především mimo euroatlantický prostor. Několikrát zdůrazňuje, že vzrostlo riziko asymetrických strategií v podobě teroristických útoků a výslovně uvádí, že "riziko teroristických útoků v ČR se zvýšilo". Přináší pozoruhodný přehled třinácti strategických a devíti dalších zájmů ČR, kterému pak odpovídá i charakteristika hrozeb a rizik.

Z tohoto hlediska se ale jeví jako mnohem praktičtější materiál Bezpečná Evropa v lepším světě, který na návrh vysokého komisaře Evropské unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany odsouhlasil červnový summit EU. Tento dokument EU se soustřeďuje především na tři nové velké hrozby:

* Mezinárodní terorismus se stal strategickou hrozbou, která ohrožuje životy, způsobuje ztráty a ohrožuje otevřenost a toleranci ve společnosti.

* Šíření zbraní hromadného ničení je jednou z nejdůležitějších hrozeb míru a bezpečnosti. Vyvstává nebezpečí závodů v jaderném zbrojení, zvláště na Středním východě.

* Hroucení se států a organizovaný zločin souvisí se špatným vládnutím, občanskými konflikty a snadnou dostupností malých zbraní. To ohrožuje státy a sociální struktury.

Z tohoto vymezení prioritních hrozeb odvozuje dokument EU odpovídající strategické cíle. Toto členění v zásadě odpovídá představám, které formuloval generální tajemník NATO George Robertson před Pražským summitem Aliance. Samotný summit je zohlednil. Tvůrcům české strategie to nejspíš uniklo.

Jako deklarativní se jeví zvláště ty pasáže Bezpečnostní strategie, v nichž se hovoří o připravenosti armády dostát jak mezinárodním závazkům, tak i úkolům hájit zájmy své země. Podle textu je probíhající reforma ozbrojených sil zaměřena na dosažení potřebných schopností plnit stanovené obranné a bezpečnostní úkoly. Přitom se konstatuje, že součástí závazků přijatých v rámci NATO je profesionální, flexibilní, dobře vyzbrojená a mobilní armáda schopná účastnit se aliančních a dalších mezinárodních operací i mimo teritorium Česka.

Mezinárodní závazky lze samozřejmě s odvoláním na Pražský summit zúžit na specializaci Armády ČR v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení. Dostát domácím závazkům může ale armáda jen tehdy, když přesně stanoví reálná rizika, k nim vymezí prostředky - a hlavně akumuluje zdroje. Zvláště onen poslední aspekt se zdá být za horizontem současných možností jak vedení armády, tak i vlády.

Hospodářské politice a zajišťování bezpečnosti je věnována část páté kapitoly. Podle Bezpečnostní strategie by hospodářská politika měla vytvářet podmínky pro zajišťování bezpečnosti státu, eliminovat existující a potencionální bezpečnostní rizika v ekonomice země i ve vnějších ekonomických vztazích a zásadně ovlivňuje produkci zdrojů k zajištění bezpečnosti státu. K posílení makroekonomické stability by měla přispět reformou veřejných financí, udržováním stabilní cenové hladiny, pokračováním transformace s ohledem na bezpečnostní zájmy státu a zajištěním finančního a devizového hospodářství státu. Důležitým úkolem hospodářské politiky je prý i "minimalizovat potenciální zdroje pro vznik hrozeb a působení jejich nositelů" a minimalizovat závislost ekonomiky na dodávkách z hospodářsky nebo politicky nestabilních oblastí. Tomu má sloužit diverzifikace zdrojů a přepravních tras strategických surovin, snižování energetické a surovinové náročnosti průmyslu a zajištění potravinové bezpečnosti. Na nejmenší možnou míru by měly být sníženy následky výkyvů v dodávkách strategických surovin.

Vláda chce podporovat obranný průmysl tak, aby kryl potřeby ozbrojených sil, bezpečnostních a záchranných sborů i havarijní služby. Jak naplnit tato bezesporu správná předsevzetí, Bezpečnostní strategie neuvádí.

Téměř úsměvně působí teze, že významná úloha při zajišťování bezpečnostních zájmů ČR připadá diplomatickému sboru. Ta se dostala až do bodu 109 při charakteristice bezpečnostního systému ČR - v něm jsou diplomaté řazeni po bok soukromých bezpečnostních služeb, nevládních organizací a individuálních dobrovolníků! Zdá se, že role diplomacie při zajišťování bezpečnosti i ekonomického rozvoje státu byla notně podceněna.

Bezpečnostní strategie hovoří i o úkolech v oblasti veřejné informovanosti. Pomocí vládních informací by měly být vytvořeny podmínky pro aktivní účast veřejnosti na zajišťování bezpečnosti ČR. Autorům však uniklo, že existuje pojem "informační bezpečnost", který zohledňuje nejen možnost ohrožení sítí pro šíření informací, ale i možnosti manipulace a monopolizace informací sloužících k politickému rozhodování. Přitom již v roce 2000 organizace G8 přijala Okinawskou chartu globální informační společnosti, která sice vyzvedá význam soukromého sektoru při vzniku informačních a komunikačních sítí, ale zároveň uvádí, že "úkol vytvořit předvídatelnou a nediskriminační politiku a normativní základnu, které jsou nutné pro informační společnost, leží na vládách".