Komu vadí zákon


Leasingové firmy odmítají informovat klienty.

Asociace leasingových společností nechce respektovat zákon o spotřebitelském úvěru, který začal platit 1. ledna 2002. Podle něj má být z každé smlouvy o spotřebitelském úvěru jasné, kolik dlužník ve finále zaplatí.

Roční sazbu musí od nového roku povinně uvádět banky, splátkové a leasingové společnosti. Sazba má ukazovat nejen úrok z půjčených peněz, ale i všechny náklady, které dlužník v souvislosti s úvěrem zaplatí. To znamená poplatky za schválení úvěru, za posouzení bonity klienta a podobně. Roční sazba se počítá podle vzorečku, který je součástí zákona a je pro všechny poskytovatele úvěru stejný. Žádné finty s měsíčním úročením nebo skrytými poplatky už neprojdou.

Když smlouva nebude obsahovat zákonem stanovené údaje, může dlužník přestat platit všechny poplatky a splácet úvěr jen s úrokem rovným diskontní sazbě vyhlášené pro příslušné období ČNB.

S tím se nechtějí smířit některé leasingové společnosti. Tvrdí, že se zákon na ně nevztahuje. Asociace leasingových společností ČR ve svém prohlášení uvádí, že u pronájmu není jasné, jaká je ve skutečnosti výše úvěru, splátky prý někdy zahrnují pojištění a jindy zase ne, a proto nelze vypočítat roční procentní sazbu tak, aby byla porovnatelná. Navíc prý se příslušné evropské direktivy o spotřebitelském úvěru, podle kterých byl zákon vypracován, na leasingové společnosti v Evropě nevztahují.

Ministerstvo obchodu a průmyslu však má jiný názor. Ředitel odboru ochrany spotřebitelů Josef Tržický říká, že zákon garantuje spotřebiteli právní ochranu bez ohledu na to, v jakém typu smlouvy uzavřené podle občanského nebo obchodního zákoníku bude spotřebitelský úvěr poskytnut. Navíc je nutné mít podle J. Tržického na zřeteli, že leasing jako smluvní typ není v našem právním řádu speciálně definován. Monika Dobiášová z téhož odboru vysvětluje: "V praxi existuje více typů leasingů. Pro účely spotřebitelského úvěru uvažujeme o finančním leasingu. Směrnice EHS, na které se Asociace leasingových společností odvolává, termín leasing nepoužívá. Je to proto, že jejím cílem je poskytnout spotřebiteli co nejširší ochranu v jakékoli smlouvě s úvěrovým prvkem. Navíc v době tvorby Směrnice 87/102/EHS v řadě členských států EU nebyl leasing právně vymezen."

J. Tržický ujišťuje, že záměrem tvůrců zákona bylo vztáhnout jeho platnost i na leasing, a tak to také vyplývá z důvodové zprávy. Leasingový vztah odpovídá kritériím kladeným na spotřebitelský úvěr. Podle J. Tržického některé významné leasingové společnosti už pravidla nové právní úpravy z větší části uplatňují.

Obstrukce leasingových společností asi skutečně nejsou v současné době na místě. Z hlediska vlastní finanční služby není pro spotřebitele žádný rozdíl mezi úvěrem na televizi a leasingem osobního vozu. Zaplatí akontaci nebo zálohu a pak platí pravidelné splátky, k tomu úroky, náklady na správu půjčky nebo leasingové smlouvy, popřípadě další poplatky.

Ani s pojištěním by neměl být problém. Dnes už mnohé splátkové společnosti nabízejí pojištění úvěru a pojistné také kalkulují do pravidelných splátek stejně jako leasingové společnosti pojištění pronajímaných automobilů. Takže z hlediska výpočtu zákonem požadovaných údajů v tom není žádný rozdíl. Ostatně většina leasingových společností ve smlouvách už dnes uvádí, kolik činí jednotlivé položky - tedy splátky, smlouvy a pojištění. Výše pojistného je také uvedena v pojistné smlouvě, jejíž kopii by měl každý nájemce auta dostat. Tak jaké tajnosti.

Odmítavý postoj Asociace leasingových společností tak vypadá spíše jako neochota odkrýt karty.

Existují však dva parametry, které srovnávání umožňují. Je to leasingové navýšení a leasingový koeficient. Leasingové navýšení je poměr mezi pořizovací cenou předmětu leasingu a celkovou cenou, kterou klient za pronájem zaplatí. Leasingový koeficient ukazuje zvýšení nákladů při leasingu v porovnání s pořízením předmětu za hotové. Oba údaje by tak mohly být dobrým vodítkem při porovnávání nabídky jednotlivých leasingových společností, ale každá společnosti si navýšení a koeficient vypočítává po svém a zahrnuje do něj něco jiného. Navíc těžko budeme porovnávat například leasingový koeficient s podmínkami bankovní půjčky. A jak jinak se můžeme dozvědět, co je pro nás výhodnější - pořídit auto na leasing nebo na úvěr?

Uvádění roční procentní sazby vypočítané podle jednotného vzorce bude proto rozhodně transparentnější.

Leasingové společnosti se vystavují nebezpečí postihu České obchodní inspekce (ČOI), které byl svěřen dozor nad dodržováním zákona. Inspekce nemůže sama o své vůli zkoumat konkrétní smlouvy mezi klientem a leasingovou společností nebo bankou, pokud k tomu sám klient nedá podnět.

Kdo chce vědět, kolik skutečně za úvěr nebo leasingový pronájem zaplatí, měl by trvat na tom, aby smlouva obsahovala všechny údaje včetně roční procentní sazby. Bez toho by neměl smlouvu uzavírat.

SVĚTLANA RYSKOVÁ

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-10562790-komu-vadi-zakon