AI dá všem luxus minulosti. Luxus budoucnosti si ale koupí jen ti, kdo ji vlastní

Představme si ekonomicky pravděpodobný a na první pohled příjemný scénář. AI a robotika výrazně zlevní výrobu a služby. Personalizované vzdělání, zábava na míru a třeba odborné konzultace, za které se dnes draze platí, budou dostupné téměř zdarma; ostatně první náznaky už pozorujeme. Zajištění základních potřeb přestane vyžadovat tolik práce a většina lidí bude žít pohodlněji než dnes.

Vedle toho vzniknou statky, které dnes neexistují: třeba individualizovaná medicína, a jednou i pravidelné lety na Mars, aspoň Elon Musk o nich mluví denně. Hranice toho, co znamená být bohatý, se posune.

Když dnes někdo chce víc, než mu umožňuje jeho mzda, odpovíme mu: něco vymysli, založ firmu, vydělej si. Je to těžké, ale asi se shodneme, že je to možné. Zajímá mě, zda tahle odpověď bude platit i za deset let.

Co znamená vlastnit AI

Odpověď „vymysli a založ firmu“ předpokládá to, co Joseph Schumpeter v roce 1942 popsal jako kreativní destrukci: výjimečné schopnosti, pracovitost a podnikatelský úsudek lze proměnit ve vlastní kapitál a vytlačit zavedené hráče. Platilo to téměř celou moderní historii. Právě to se ale mění.

OpenAI 6. října zveřejnila 722 matematických rukopisů, které vytvořil její interní, dosud nevydaný model. Pokrývají 372 rodin výsledků a dotýkají se více než sta otevřených problémů. Firma uvádí, že model dostal zhruba čtyři tisíce zadání a na jeden výsledek spotřeboval v průměru asi tři hodiny výpočetního času. Kdyby byť jen jediný z těch důkazů zveřejnil živý člověk, dostal by nejspíš ta nejvyšší vědecká ocenění. Tady vznikly jen jako vedlejší produkt testování.

Ten příklad plně ukazuje, co skutečně znamená „vlastnit AI“: mít pod kontrolou výzkumnou kapacitu, které lze průběžně zadávat další a další problémy. Nedostatek vědecké kapacity přestává hrát roli, tu chybějící nahradíme dalším agentem. A totéž, co jsme viděli pro matematiku, začne platit pro vývoj produktů, pro analýzu trhů i pro pokročilá podnikatelská rozhodování. Možná jste slyšeli o provozech, kterým se říká „dark factories“, protože v nich nejsou světla. Není to potřeba, živí lidé v nich už totiž nepracují.

Pokud AI převezme podstatnou část výzkumu, vývoje i rozhodování, kapitál přestane být závislý na výjimečných lidech, kteří dnes dokážou přijít s něčím lepším než zavedené firmy. Vlastník takového systému investuje výnosy do další kapacity. Mimořádně schopný mladý zakladatel pak soutěží s konkurentem, který dokáže ve velkém reprodukovat přesně ty schopnosti, na nichž chtěl svůj náskok založit. Ve světě, kde rozhodující výpočetní a výrobní kapacita zůstane v rukou úzké skupiny vlastníků, bude cesta k bohatství založená na inovaci a píli pro ostatní uzavřena.

Do téhle úvahy patří i regulace, tolik prosazovaná právě těmi, kdo velké modely už mají. Regulace technologický náskok současných vlastníků promění v dlouhodobě chráněné postavení. Je to paradoxní: v dobré víře a ze strachu z několika velkých vlastníků AI pomáháme zajistit, že jim už nikdo další nebude schopen konkurovat.

Většina přece bude spokojená

„Lidé budou mít všechno, co dnes považujeme za luxus. Proč by jim vadilo, že nezbohatnou?“ Na tomto optimistickém předpokladu bych budoucnost raději nestavěl. Dnes nás také automaticky neuspokojuje, že žijeme pohodlněji než naši prapradědové. Lidé poměřují své možnosti s ostatními a s tím, na co si zvykli. S blahobytem se proměňují očekávání. Budoucí generace bude chtít uskutečňovat vlastní představy v podmínkách své doby. Dostupnost toho, co dnes nazýváme luxusem, jí nevynahradí trvalé uzavření možností, které teprve vzniknou.

Druhá námitka zní, že každý nový luxus se časem dostane na trh a zlevní, jako se to stalo s automobily, letenkami nebo mobilními telefony. Ten mechanismus má ale tichou podmínku: někdo musí chtít prodávat. Provozovatel hotelu u moře potřebuje platící hosty. Jenže vlastník dostatečně soběstačné infrastruktury řízené AI uskutečňuje své projekty s mnohem menší závislostí na práci a penězích ostatních. Pokud zároveň kontroluje vzácné zdroje a nemá účinnou konkurenci, může si některé možnosti nechat pro sebe. Výlučnost nebo kontrola pro něj mohou mít větší hodnotu než další příjem. Některé nové statky tak vůbec na prodej nemusí být.

Tím se tahle úvaha liší od toho, čemu řecký ekonom Yanis Varoufakis říká technofeudalismus. Varoufakis se soustředí na rentu, kterou vlastníci cloudového kapitálu vybírají od těch, kdo na jejich platformách pracují a obchodují. Mě zneklidňuje spíše jiná věc: zánik cesty, po níž se z nájemníka dosud mohl stát vlastník. Výše renty je druhotná, pokud ji nikdo nikdy nepřestane platit.

Měli bychom se začít obávat společnosti, v níž jako spotřebitelé sice výrazně zbohatneme, ale zároveň ztratíme možnost stát se také významnými vlastníky. Bude to svět, kde budeme žít v luxusu minulosti, bez možnosti pořídit si luxus budoucnosti. Na Mars se v něm sice létat bude. Ale ani mimořádný talent a pracovitost nebudou stačit na letenku, protože vlastníci AI ji ostatním nabízet nebudou.

Co s tím?

Tři věci vidím jako podstatné. Za prvé, výpočetní kapacita začíná být infrastrukturou stejného druhu a významu, jaký dnes přiznáváme elektřině nebo silnicím, a tak je třeba k ní přistupovat. Jde o regulaci přístupu, podobnou síťové neutralitě, nikoli o regulaci schopností, jakou je licencování AI modelů. Je to důležité, protože právě přístup k nim bude rozhodovat o tom, zda nové firmy ještě dokážou kreativní destrukci uskutečnit. Za druhé, otevřené modely a otevřené váhy jsou dnes jedna z významných skutečných pojistek proti tomu, aby se špička schopností soustředila u několika velkých vlastníků. A Evropa je musí podporovat, nikoli regulovat k nepoužitelnosti. Za třetí, na každou regulaci AI je nutné se dívat optikou, komu přesně zvyšuje náklady vstupu na trh. Pravidla, která si mohou dovolit splnit jen ti největší, nechrání nás před nimi. Chrání je před námi!

OpenAI je učebnicovým příkladem kreativní destrukce. Firma stará deset let sesadila Google z pozice, která se zdála nedobytná. Jenže všimněte si, že Google vznikl v garáži a první šek zakladatelů byl na sto tisíc dolarů. Trénink jednoho špičkového modelu dnes stojí stovky milionů, spíše miliardy, a datová centra, bez nichž model nevznikne, desítky miliard. Schumpeter přirovnal společenskou třídu k hotelu: je vždy plný lidí, ale pokaždé jiných. Kapitalismus je zajímavý právě proto, že horní patra tohoto hotelu zůstávají otevřená a hosté se v nich střídají. Jenže vstupenka do horních pater zdražila o několik řádů za jednu generaci a dál zdražuje.

Zda zůstanou horní patra otevřená i v době, kdy úsudek, výzkum i vývoj převezmou stroje, je otázka, kterou si dnes klade překvapivě málo lidí. Měli bychom ji klást nahlas, dokud má hotel ještě recepci…

Autor je zakladatel firmy Retailys, která vyvíjí agentní platformu pro obchod a průmysl. Na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy přednáší etiku umělé inteligence.