Když si to může dovolit Čína, proč ne my? Jen dotace už Evropě nestačí, k moci se dere státní kapitalismus

Na pařížském autosalonu se minulý týden vedle vozů předváděla v praxi i nová pravidla světového obchodu. Evropa se ještě nedohodla, jak přesně bude zvýhodňovat výrobu na svém území, čínské automobilky už ale plánují, jak nových pravidel využijí. „Usilujeme o místní vývoj, místní výrobu i dodavatelský řetězec,“ prohlásil šéf koncernu Chery Jin Tchung-jüe. Z opatření, která mají posílit evropský průmysl, paradoxně mohou těžit i jeho čínští konkurenti. 

Je to jeden z projevů širší změny. Evropská komise například navrhuje, aby na některé veřejné zakázky a dotace dosáhly jen elektromobily smontované v EU s vysokým podílem evropských součástek. Politická rozhodnutí stále častěji určují, kde podnik postaví továrnu, od koho nakoupí a do čeho investuje. Stát se vrací do ekonomiky. Vlády už nevěří, že světový trh zajistí vše potřebné i během válečných či politických konfliktů. Chtějí mít strategicky důležitou výrobu doma a jsou ochotné za ni platit. Firmám tím vznikají nové příležitosti, veřejnosti zase dlouhodobé závazky.

Státní podpora může být skvělým nástrojem, jak přilákat strategické investice, což ukazuje i plánované rozšíření výroby čipů v továrně onsemi v Rožnově pod Radhoštěm, pro kterou Evropská komise schválila pobídku 450 milionů eur. Jenže rozhodování o podpoře se táhlo a projekt mezitím narazil na realitu: kvůli ochlazení trhu firma začala propouštět, čímž podle ministra průmyslu Karla Havlíčka přestala splňovat původní podmínky podpory, a stát s ní proto nyní vyjednává o úpravě investičního záměru i jiné formě pomoci. I dobře míněná státní podpora tak může narazit na proměnlivou ekonomickou realitu, která původní investiční plány i podmínky jejich financování zásadně mění.

Státní zásahy se zabydlují

Velikost posunu vyčíslila nedávná studie OECD, která zahrnula dvacítku členských zemí včetně Česka. Průměrné výdaje na dotace a daňová zvýhodnění v rámci průmyslové politiky mezi lety 2019 a 2023 stouply z 1,34 na 1,55 procenta HDP. Mimořádná covidová opatření se do těchto čísel nezahrnují. Podle propočtů MMF vystoupal loni počet nových opatření průmyslové politiky, tedy cílené podpory vybraných odvětví, na dvouapůlnásobek předpandemického průměru.

Proměnu přístupu ke státním zásahům výmluvně dokládá i Světová banka, která dlouhá léta před příliš aktivní průmyslovou politikou varovala. V březnu její tehdejší hlavní ekonom Indermit Gill někdejší doporučení přehodnotil: „Tyto rady nezestárly dobře. Mají praktickou hodnotu diskety.“ Důvodem je podle něj i to, že se změnily samotné ekonomiky. Země jsou bohatší, jejich obyvatelé vzdělanější a vlády zpravidla lépe zvládají inflaci a řízení hospodářství. Cílená podpora průmyslu proto může uspět ve více státech, než banka dříve připouštěla. Neznamená to však souhlas s jakýmkoli zásahem. Organizace varuje zejména před plošnými dotacemi a cly, jež zdražují výrobu a zatěžují ekonomiku. Za rozumnější výchozí bod považuje například investice do průmyslových parků nebo odborného vzdělávání.

Za novou politikou stojí zkušenost se závislostí na nevyzpytatelných partnerech. Pandemie odhalila zranitelnost výroby rozprostřené po světě, ruská invaze na Ukrajinu politickou cenu energetických kontraktů. Rychlý vzestup čínské průmyslové síly západním vládám ukázal, že jejich firmy nesoutěží pouze s jinými podnikateli, ale že za konkurenty může stát dlouhodobě financovaná národní strategie.

Staré ekonomické rady mají hodnotu diskety. Proměnu přístupu ke státním zásahům dokládá i Světová banka, která dlouhá léta před příliš aktivní průmyslovou politikou varovala.

Evropa k bezpečnosti přidává klimatický závazek. Po firmách žádá nové technologie a čistší výrobu, musí však zároveň řešit sítě, energii a poptávku. „Bez silné průmyslové základny nemůže existovat evropský sociální model, klimatická transformace ani strategická autonomie,“ řekl před časem místopředseda Evropské komise Stéphane Séjourné. Jenže tyhle cíle se nemusejí vždy navzájem podporovat: domácí výrobek může být dražší a nejrychlejší cesta k čistší energetice může vést přes dovoz.

Co si stát skutečně kupuje

Vedle rostoucí podpory vybraných odvětví se stát vrací do ekonomiky také jako vlastník. V Česku je to patrné především v energetice. Za Fialovy „pravicové“ vlády státní ČEPS koupil provozovatele plynovodů Net4Gas i společnost RWE Gas Storage CZ se šesti plynovými zásobníky. Díky tomu získal stát kontrolu nad strategickou infrastrukturou včetně téměř čtyř tisíc kilometrů přepravních plynovodů.

Politická rozhodnutí stále častěji určují, kde podnik postaví továrnu, od koho nakoupí a do čeho investuje. Stát se vrací do ekonomiky ve velkém.

Na druhou stranu, vlastnictví infrastruktury samo o sobě nezaručuje levný plyn ani energetickou nezávislost. Přínosy akvizic je nutné poměřovat s jejich cenou i s alternativami, jako jsou regulace či diverzifikace dodávek. Ostatně nové vedení ČEPS si kvůli převzetí Net4Gas nechalo zpracovat audit, který měl odhalit zásadní pochybnosti o okolnostech nákupu. A v září na základě výsledků tohoto šetření podalo trestní oznámení.

Podobným směrem se vydal i ČEZ, v němž stát drží téměř 70 procent akcií. V roce 2024 koupil většinový podíl ve společnosti GasNet, největším tuzemském distributorovi plynu, a letos v lednu od německého E.ON převzal společnost Gas Distribution. ČEZ díky tomu prostřednictvím svých dceřiných společností ovládá regionální distribuční sítě plynu s výjimkou Prahy v celé zemi.

Británie posunula stejnou úvahu k oceli. Vláda v červenci převedla British Steel do veřejného vlastnictví; provozně zasáhla už loni v dubnu, aby zabránila uzavření vysokých pecí. „Rozhodnutí zajišťuje budoucnost výroby oceli ve Spojeném království, chrání kvalifikovaná pracovní místa a zachovává životně důležitou národní schopnost,“ prohlásil tehdejší premiér Keir Starmer.

Majetkový vstup však nemusí vždy znamenat převzetí řízení. Dohoda americké vlády s Intelem ze srpna 2025 počítala s investicí 8,9 miliardy dolarů do akcií odpovídajících tehdy 9,9 procenta firmy. Peníze měly pocházet z dříve přiznané, dosud nevyplacené podpory a programu Secure Enclave. Washington chtěl vedle domácí výroby získat i účast na případném růstu hodnoty společnosti.

I dobře míněná státní podpora může narazit na proměnlivou ekonomickou realitu, která investiční plány i podmínky jejich financování zásadně mění.

Elektrárna s jistým příjmem

Ještě hlubší změnu než nákup akcií přinášejí smlouvy, které přebírají část podnikatelské nejistoty. Pentagon se loni v červenci dohodl s MP Materials na balíku zahrnujícím kapitálovou investici, půjčku, cenovou ochranu a zajištění odbytu magnetů. Firma dostala i štědrou desetiletou cenovou záruku pro produkty z neodymu a praseodymu, což jsou suroviny nezbytné pro výrobu výkonných magnetů používaných například v elektromobilech, větrných elektrárnách či průmyslových robotech. U připravovaného závodu se vláda zavázala na deset let zajistit nákup celé produkce magnetů obrannými a komerčními zákazníky.

S předvídatelnějším příjmem výrobce snáz získá bankovní úvěr. Část cenového a odbytového rizika ale přechází na veřejnou moc. Vláda si kupuje dostupnost důležitého vstupu i pro období, kdy by se jeho domácí výroba čistě obchodně nevyplácela.

Českou podobou stejného problému jsou nové Dukovany. Stát vlastní 80 procent projektové společnosti Elektrárna Dukovany II, zbývajících 20 procent drží ČEZ. Návrh podpory dvou bloků zahrnuje zvýhodněný státní úvěr, čtyřicetiletou dvousměrnou rozdílovou smlouvu a ochranu před vybranými změnami politik. Rozdílová smlouva má stabilizovat příjem: při nízké tržní ceně se rozdíl doplácí, při vysoké jej výrobce vrací. Veřejnost tak má sdílet riziko i mimořádně příznivý vývoj trhu.

Evropská komise zahájila formální posuzování tohoto modelu v prosinci 2025. Komise zkoumá mimo jiné to, zda omezení rizik zároveň zachovává dostatečnou motivaci příjemce k efektivnímu chování. To je podstata celé transakce: jistota má umožnit investici, nemá zrušit odpovědnost za její náklady.

U jádra se veřejná účast obhajuje snadněji než u běžné výrobní haly. Velké výdaje předcházejí prvním tržbám o mnoho let a návratnost závisí na cenách elektřiny i politice během několika desetiletí. Stát může nabídnout delší horizont a levnější financování. Tím ovšem neodstraní zpoždění, technické problémy ani špatnou smlouvu s dodavatelem. Levnější financování může znamenat, že část rizika místo bank a akcionářů nese veřejnost.

Kdy dotace nepomohou

V úvodu zmíněném Rožnově měla podpora otevřít cestu k integrované výrobě polovodičů z karbidu křemíku, používaných například v elektromobilech, nabíjecích stanicích či energetice. Schválený záměr zahrnoval výrobu od krystalů po hotové součástky. Nejistota ohledně vyplacení podpory už přesáhla hranice továrny. Dosavadní rožnovský místostarosta Tomáš Gross v srpnu popisoval, že město kvůli čekání na výsledek jednání odkládá některé projekty včetně modernizace a rozšíření silnic. Včasné vyjasnění změněného plánu má hodnotu samo o sobě: radnice, školy i dodavatelé potřebují vědět, na jak velkou výrobu se mají připravit. Také obce kolem Dukovan připravují školy, silnice a další služby pro očekávaný příchod pracovníků.

To, že stát dá peníze jedné firmě a té se začne dařit lépe, ještě neznamená, že na tom vydělá celá ekonomika. Ukazuje to studie ekonomů Luíse Brandaa-Marquese a Hasana Topraka z roku 2024, která zkoumala státní dotace evropským firmám obchodovaným na burze. Firmy, které podporu dostaly, zvýšily tržby a zaměstnaly více lidí. Neprokázalo se však, že by díky dotacím více investovaly nebo pracovaly efektivněji. Navíc se ukázalo, že podpora jedné firmy škodila jejím konkurentům. A zatímco přínosy pro podpořené firmy postupně slábly, škody způsobené konkurenci přetrvávaly. Po dvou letech už byly dokonce větší než zjištěné přínosy. To neznamená, že všechny dotace jsou špatné. Studie ale ukazuje, proč nestačí hodnotit úspěch podle toho, kolik pracovních míst vytvořila podpořená firma. Je třeba se také ptát, kolik pracovních míst a příležitostí kvůli tomu mohlo zmizet jinde.

Dobrá dohoda může přinést technologii, která českému průmyslu otevře další trhy. Špatná pak ponechá veřejnosti účet a investorovi možnost změnit plán.

Zmíněný příslib evropského zvýhodnění z pařížského autosalonu navíc ukazuje, že domácí výroba a domácí vlastník nemusí být totéž. Pokud čínská firma vyrábí v Evropě a nakupuje od místních dodavatelů, může splnit část evropských cílů. Zavedeným značkám současně přivede silnějšího konkurenta. Vlády si musí ujasnit, zda chtějí chránit pracovní místa, znalosti a dodavatelské vazby, nebo konkrétní společnosti.

Od těžkého průmyslu k maloobchodu

Nicméně historie nabízí důvod, proč průmyslovou politiku nezavrhnout. Ekonom Nathan Lane zkoumal jihokorejskou podporu těžkého a chemického průmyslu z let 1973 až 1979. Mapoval rozvoj přímo podporovaných odvětví i přínosy pro podniky, které jejich výrobky používaly. Část účinků přetrvala po ukončení programu. Dočasná pomoc tedy může posunout ekonomiku k náročnější výrobě a zanechat něco trvalejšího než závislost na státním rozpočtu. Český trh je ovšem pro řadu náročných výrob malý. Chráněná domácí zakázka může pomoci rozjezdu, konkurenceschopnost však prokáže až zahraniční odběratel, který si může vybrat někoho jiného.

Nové sebevědomí veřejné moci nekončí u průmyslu. Barcelona chce z turistické daně nakupovat obchodní prostory v centru, aby udržela služby pro obyvatele. Projekt chce radnice představit do konce roku a rozvíjet v roce 2027. Nejvyšší nájem od obchodu se suvenýry nemusí odpovídat zájmu obyvatel, kteří potřebují potraviny a běžné služby. Veřejný pronajímatel může sledovat jiný cíl. Musí však ukázat, kolik ho stojí a komu prospívá. 

Ovšem dobré úmysly státu ještě nezaručují úspěšné podnikání. Názornou ukázku tohoto nabídlo i Česko. V únoru 2024 tehdejší ministr zemědělství Marek Výborný v pražské Štěpánské ulici slavnostně otevřel prodejnu Naše síťovka. Na jednom místě měla nabízet regionální potraviny z celé republiky, výrobky oceněné značkami Klasa či Regionální potravina a ukázat, že kvalitní české zboží obstojí i v centru metropole. Ministr při otevření hovořil o „historické chvíli“. Na projektu spolupracovalo ministerstvo, Státní zemědělský intervenční fond a státní Výstaviště České Budějovice. Prodejnu ovšem provozovala soukromá firma Sohors, nikoli stát.

Obchod po necelém roce a půl skončil a stát začal hledat nového nájemce. Příběh dostal téměř satirickou pointu: prodejnu, která měla být výkladní skříní českého potravinářství, vystřídal obchod s filipínskými a dalšími asijskými potravinami. Ve stejných prostorách nyní funguje prodejna a bistro Pinoys. Stát tedy nezkrachoval jako obchodník, protože jím nikdy nebyl. Ukázalo se však, že politická podpora, státní prostory ani značky kvality samy o sobě nevytvoří fungující maloobchod.

Zatímco přínosy pro dotované firmy postupně slábly, škody způsobené konkurenci přetrvávaly. Po dvou letech už byly dokonce větší než zjištěné přínosy.

Umění včas odejít

Účelnou investici od drahé politické sázky nejlépe odliší podmínky sjednané ještě před první platbou. Co má projekt navíc vytvořit, kdy to prokáže a kdo ponese překročení nákladů? Vyplácení podpory po splněných etapách umožňuje reagovat na výsledky. Předem dohodnuté vracení peněz při nesplnění závazků omezuje prostor pro nekonečné vyjednávání. A nezávislé hodnocení musí porovnat i alternativy, které nemají tak silného firemního zastánce.

Stejně důležití jako peníze jsou lidé na straně státu. Vláda uzavírající smlouvu na desetiletí potřebuje technické, finanční a právní znalosti, které přežijí výměnu ministra. Jinak bude při každé změně projektu odkázaná na informace firmy, jejíž požadavky má posuzovat. Politický mandát dává vládě právo riskovat, nenahrazuje však schopnost riziko řídit.

Návrat veřejného vlastníka přitom nemusí být trvalý. Německo nyní připravuje privatizaci většiny svého podílu v energetické společnosti Uniper, kterou zachránilo v roce 2022. Mezi zájemci se podle informací agentury Reuters objevilo i EPH Daniela Křetínského. Berlín si chce ponechat blokační menšinu; prodej dosud nebyl dokončen.

V Rožnově se tato velká debata znovu zmenšuje do několika konkrétních rozhodnutí: jakou výrobu firma skutečně chystá, co pro ni musí připravit město a za co má zaplatit stát. Dobrá dohoda může přinést technologii, která českému průmyslu otevře další trhy. Špatná ponechá veřejnosti účet a investorovi možnost změnit plán. Návrat státu bude úspěšný tehdy, když zemi umožní něco, co dosud neuměla.