V areálu průhonického domova pro seniory trpící Alzheimerovou chorobou je autobusová zastávka, na kterou ale nikdy žádný autobus nepřijede. Personál tam odvádí seniory, kteří trvají na tom, že musí okamžitě za někým (svými dětmi, partnery či kýmkoliv jiným) odjet. Babičky a dědové pak chvíli posedí na lavičce, zapomenou, co chtěli, a uklidní se.
Někdy si říkám, jestli já sám budu schopen rozpoznat, kdy ještě čekám na té pravé autobusové zastávce a kdy už mě jen odložili na tu falešnou. A jaký vlastně budu, až zestárnu? Stanu se konzervativcem urputně se bránícím všem novotám? Budu dštít síru na dnešní zkaženou mládež? Anebo budu jako ta stařenka, o níž mi asi před čtvrtstoletím vyprávěl kamarád, jehož přítelkyně tehdy působila ve volební komisi? „Děvenko, vyber si sama, který lístek tam hodíš, vždyť je to vaše budoucnost,“ řekla prý. Ona slečna to tehdy odmítla. Kdo ví, jak by se zachovala dnes. V době, kdy populace vyspělých zemí rychle stárne a zcela vážně se ozývají hlasy, tvrdící, že by se lidem od určitého věku mělo hlasovací právo sebrat či nějak omezit. I proto jsme se podívali na to, co vše přinese gerontokracie a jaká všemožná kontroverzní řešení vedoucí k omezení politické moci seniorů se ve světě objevují.
Přeji pěkné čtení.
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom
Petr Kain



