Drahé energie, chybějící lidé, ale také špičková výroba. Experti diskutovali o hrozbách i potenciálu českého byznysu

Měnící se globální dodavatelské řetězce, nárůst protekcionismu, dramatické výkyvy cen energií a geopolitická nestabilita staví české podniky před otázku, jak si udržet konkurenceschopnost. O tom, v jaké kondici se český průmysl v současnosti nachází, proč je načase opustit klišé o Česku jako pouhé montovně, i o mnoha dalších otázkách diskutovali účastníci debaty nazvané Finance pro české průmyslové ambice.

Ocelářství pod tlakem

Jak uvedl generální ředitel České exportní banky Daniel Krumpolc, pohled na hospodářské výsledky jím vedené instituce je možná zkreslující. „Kdybych měl kondici českého průmyslu měřit tím, jakým způsobem se daří naší bance, myslím si, že fičíme raketově do vesmíru. I letos budeme mít další rekordní rok,“ řekl Krumpolc. Jak ale okamžitě dodal, ne ve všech oblastech ekonomiky to platí, především v odvětvích zatížených vysokými náklady a současně i narůstající evropskou regulací.

To potvrdil Petr Popelář, předseda představenstva společnosti Moravia Steel, když popisoval hluboké problémy evropského i českého ocelářství. Podle něj již nelze hovořit o běžném cyklickém výkyvu, na který byli průmyslníci zvyklí, ale o dlouhodobé strukturální krizi. „Ocelářství se s ní potýká zhruba tři až čtyři roky. Začalo to energetickou krizí, kdy ceny vyskočily strašně vysoko, takže energeticky náročná odvětví začala trpět. K tomu se k nám valí strašně moc asijské levné oceli, klesá poptávka v rámci Evropy a do toho přichází obrovský tlak na dekarbonizaci. Ta vyžaduje obrovské investice, které přitom nemají žádnou přidanou hodnotu pro samotný byznys,“ vysvětlil Popelář.

V ocelářství je obrovský tlak na dekarbonizaci. Ta vyžaduje obrovské investice, které přitom nemají žádnou přidanou hodnotu pro samotný byznys.

Dopady této kombinace faktorů jsou vidět i na číslech. Zatímco ještě před padesáti lety byla Evropa světovým lídrem ve výrobě oceli, v roce 2025 se v Evropské unii vyrobilo pouhých 125 milionů tun, což představuje historické minimum a nižší objem než v krizovém roce 2008. Rozsah energetického šoku vykreslil Popelář na konkrétním příkladu Třineckých železáren, kde mezi lety 2022 a 2023 vyskočily náklady na energie o 6,5 miliardy korun při sedmdesátimiliardovém obratu. Přestože se skupinu podařilo udržet v černých číslech, dovozci z Asie podobné nákladové zátěži nečelí. Bez razantnějších ochranných opatření ze strany Evropské unie podle něj hrozí, že Evropa ztratí svou schopnost produkovat ocel a stane se zcela závislou na dovozu.

Zástupce dodavatelů výrobních technologií Petr Šimáček, branch manager společnosti Yamazaki Mazak Central Europe, nabídl o něco optimističtější pohled vycházející z každodenního styku s českými výrobními podniky. Jak uvedl, pozoruje obrovské úsilí průmyslníků transformovat své provozy a posouvat se k technologicky náročnějším produktům. „Před deseti lety byla průměrná hodnota jednoho prodaného soustruhu okolo 250 tisíc eur. Dnes se pohybujeme na dvojnásobné hodnotě. Tyto stroje jsou čím dál sofistikovanější, umožňují víceosé obrábění a vysoký stupeň automatizace,“ uvedl Šimáček. Současně varoval před přehlížením základního průmyslu a poukázal na úzké propojení mezi ocelářstvím a navazujícím strojírenstvím. Bez domácí surovinové základny se podle něj celý zbytek průmyslu stává zranitelným.

Důležitou otázku lidských zdrojů a chronického nedostatku kvalifikovaných pracovníků otevřel Václav Matyasko, COO holdingu JFH Holding. Tento holding mimo jiné zajišťuje nábor a agenturní zaměstnávání pro průmyslové podniky a s problematikou prázdných míst na trhu práce se potkává denně. „Pracovníků, kteří by chtěli pracovat v průmyslu, je relativně malé množství. Máme tam nějaké množství Čechů, ale hodně se jedná o Ukrajince, realizujeme nábory z Filipín a díváme se i po dalších lokalitách, jako je Brazílie,“ popsal situaci Matyasko. Do budoucna vidí dvě hlavní cesty: otevírání pracovního trhu cizincům a masivní nástup automatizace. Vyjádřil přesvědčení, že je záležitostí pěti let, než začnou fyzické pracovníky postupně nahrazovat humanoidní roboti.

Česko není montovna

Nejjasnějším důkazem toho, že se český průmysl dokáže prosadit na absolutní světové špičce, je příběh společnosti Frentech Aerospace. Její výkonný ředitel Pavel Sobotka popsal cestu brněnské firmy od výroby elektronové optiky až po dodávky komponent pro letecké giganty Airbus či Boeing a účast na kosmických misích Evropské vesmírné agentury. Sobotka zároveň odmítl zjednodušující nálepky o Česku jako montovně i představu, že lze veškerou výrobu nahradit roboty. U zakázkové a prototypové výroby, jakou realizuje Frentech Aerospace, je klíčový lidský faktor. „Automatizovat moc nejde, když děláte kusovou a prototypovou výrobu. My prostě potřebujeme šikovné řemeslníky, vyučené a schopné pracovníky, kteří jsou hrdí na to, co dělají,“ prohlásil.

Všichni účastníci debaty se v závěru shodli na tom, že navzdory těžkým ekonomickým podmínkám má český průmysl obrovskou perspektivu, pokud dokáže navázat na své historické tradice a dále rozvíjet vlastní inovace. „Jak říkala moje maminka: Když budeme pozitivně myslet, pracovat a stále se učit, musíme zvítězit. My to v bance při kontaktu s firmami vidíme každý den. Tahle země půjde rychle nahoru, o tom jsem přesvědčený,“ uzavřel Krumpolc.