České firmy si neumějí sáhnout na evropské peníze, návod na úspěch přitom existuje, říká Filip Drnec

Domácí podniky z obranného průmyslu si často myslí, že na tři dny přijedou do Bruselu a vrátí se s kufrem dotačních peněz. Tak to ale samozřejmě nefunguje, říká Filip Drnec, výkonný ředitel společnosti Access EU, která pomáhá firmám dostat se k evropským penězům. V rozhovoru jsme si povídali o tom, co českým firmám radí, aby dokázaly prosadit v Bruselu své zájmy.

Pohled na obranný průmysl se v posledních letech zásadně mění. Na rozdíl od minulosti do něj dnes směřují dotační peníze z Evropské unie. Jak si na tyto prostředky mohou české firmy sáhnout a jaké cesty k tomu mohou využít?

V Bruselu pozorujeme velký obrat od paradigmatu, že vše spojené s obranným průmyslem představuje jakýsi nelíbivý sektor. Zásadním zlomem byl konflikt na Ukrajině od roku 2022, který změnil celkový směr Evropy. Zatímco v předválečném období dominovala témata jako ESG a taxonomie, dnes se obranný průmysl stal jednou z hlavních priorit. Finanční nástroje i dotace se otočily a v novém víceletém finančním rámci od roku 2028 se rozpočet pro oblast obrany ještě znásobí. Obranný průmysl navíc není jediným recipientem, podporu mohou získat i navázané subjekty a vývojáři civilních technologií.

Kde přesně leží hlavní zdroje a fondy pro tyto projekty?

Nejzásadnějším pilířem je Evropský obranný fond (EDF). Celková alokace se dnes pohybuje v desítkách miliard eur. Platí sice pravidlo, že z evropských peněz se přímo nefinancuje výroba smrtonosných zbraní či munice, podpora však míří do průmyslové kapacity, vědy, výzkumu a doprovodných či modernějších produktů.

Umějí si české firmy podle vaší zkušenosti na tyto peníze sáhnout?

Často říkám, že neumějí, ale není to tím, že by byly neschopné. Problém spočívá v tom, že firmy často spoléhají na klasické dotační poradce, kteří jim nabídnou jen katalog aktuálně otevřených výzev. To, co by firmy měly doopravdy sledovat, jsou evropské politiky a vznikající trendy. Nyní, při přípravě nového víceletého finančního rámce, je čas komunikovat s EU vlastní potřeby a dostat své priority do Bruselu s předstihem, abyste je za pár let mohl zužitkovat. Jakmile čekáte až na hotovou dotační výzvu nebo naopak na negativní regulaci, bývá už pozdě.

Mají české firmy v Bruselu vlastní zastoupení, které by tyto zájmy hájilo?

Většinou nemají. Svou kancelář v Bruselu otevřela skupina CSG, aktivní zůstává ČEZ či Škoda Auto a pozorujeme dílčí přítomnost dalších zástupců obranného sektoru. Rozhodně to ale není stav srovnatelný s Francií, Německem nebo Polskem. Poláci jsou v tomto ohledu o parník před námi. V Access EU proto stavíme na spojování se se zahraničními partnery z Polska, Francie či Německa. Pokud řešíte problém, potřebujete spojence. Česká republika sama o sobě není tak velká, aby protlačila unikátní požadavek, ale ve spojení s hráči, kteří už mají v Bruselu jméno a prošlapané cesty, je šance na úspěch nesrovnatelně vyšší.

Pokud bychom úspěšnost českých podniků kvantifikovali – v programu Horizon Europe se podíl českých žadatelů pohybuje údajně okolo jednoho procenta?

Je to tak, jde zhruba o 1,3 procenta. Slovensko na tom není o moc lépe, prim hrají Německo, Francie či Švédsko. Je to škoda, protože český obranný průmysl měl vždy skvělé jméno a špičkovou úroveň. Českým firmám však často chybí trpělivost. Představují si, že do Bruselu odletí na tři dny a vrátí se s kufrem peněz. Tak to nefunguje. Je to práce na roky, vyžaduje budování jména, pěstování dialogu a sledování trendů, které určují podobu byznysu na pět až sedm let dopředu.

Mají v tomto systému šanci i malé a střední podniky, které si nemohou dovolit stálou bruselskou kancelář?

Dokonce bych řekl, že jejich šance může být v současnosti vyšší. Panuje narativ, že dotační giganty všechno zaberou, ale řada programů přímo vyžaduje mezinárodní konsorcia složená z partnerů různých velikostí. Dnešní doba mimořádně nahrává vývojářům z oblasti kyberbezpečnosti, umělé inteligence, leteckého výzkumu nebo vývoje dronů. Drony jsou typickým příkladem dual-use technologie a jejich vývoj kupředu táhnou právě malé, dravé společnosti a start-upy. EU tento trend vnímá a začíná se dokonce chovat jako investor, který do těchto firem vstupuje kapitálově.

Jak velké částky jsou ve hře a co všechno z nich lze zafinancovat?

V celkovém objemu se pohybujeme v miliardách eur, do budoucího sedmiletého rozpočtu se navrhuje pro oblast obrany až 130 miliard eur. Jednotlivé firmy mohou dosáhnout na granty v řádech milionů eur, případně využívat různé zvýhodněné úvěry od EIB nebo prostředky alokované skrze platformu STEP. Zaplatit z toho lze výzkum, vývoj i posílení výrobních kapacit.

Co byste doporučil českým podnikům, které chtějí své zájmy v Bruselu prosadit?

Určitě nemusí hned otevírat drahé kanceláře. Cestou je využití zástupců či zmocněnců, které využívají i světové giganty jako Rheinmetall, případně propojování sil v rámci odvětví. Musíme opustit tradiční českou mentalitu „nechci, aby soused získal to co já“ a táhnout za jeden provaz. Zásadní rada ale zní: Mějte jasně definované své vlastní firemní zájmy. Pokud nevíte, co od evropských politik potřebujete, nemůžete to do nich dostat a budoucnost podniku se tím vystavuje riziku. K Bruselu je potřeba přistupovat jako k partnerovi a nebát se s ním vstoupit do přímého dialogu.