Plast, který nechcete vyhodit. Brněnská firma vyrábí z odpadu materiál pro architekty

První prototypy vyráběli ve staré peci na pizzu. Tři brněnští studenti do ní sypali rozdrcený plast, zahřívali ho a zkoušeli lisovat. Dlouhou dobu hledali způsob, jak z rozteklé směsi dostat rovnou a pevnou desku. „Zkoušeli jsme různé teploty, tlaky a časy a hledali jsme, co bude fungovat,“ vzpomíná Ondřej Venclík, jeden ze zakladatelů Plastic Guys. Po šesti letech experimentů už jim pizza pec nestačí. Letos v dubnu otevřeli v Kuřimi u Brna novou výrobní halu s průmyslovou linkou na velkoformátové panely z recyklovaného plastu. Linka umožňuje vyrábět desky až tři metry dlouhé a 1,4 metru široké a zpracovat až tunu plastového odpadu denně. Firma investici popisuje jako zásadní posun k průmyslové výrobě a uvádí, že jde o největší linku svého druhu na světě. Plastic Guys se letos zároveň dostali mezi třicet nejlepších projektů aktuálního ročníku soutěže Nápad roku.

Původně přitom vůbec nešlo o recyklační byznys. Venclík, Marco Aulisa a Štěpán Macek studovali architekturu na VUT v Brně. Po vzoru otevřených lesních útulen ve Skandinávii navrhli vlastní českou verzi s názvem Plastic Crystal. Dřevěnou konstrukci doplnili pláštěm z desek vyrobených z plastového odpadu. První útulnu postavili v roce 2019 přímo v areálu stavební fakulty VUT; podle univerzity v ní využili více než půl tuny recyklovaného plastu. Projekt následně zvítězil v české části soutěže Trail by VINCI Construction a postoupil do mezinárodního finále.

Hlavně moc nemíchat

Právě práce na útulně je přivedla k vlastnímu materiálu. V Česku tehdy podle Venclíka nenašli firmu, která by jim potřebnou technologii nabídla, a začali proto vyvíjet vlastní postup. Princip je relativně jednoduchý: plast se vytřídí, nadrtí a za tepla slisuje do desky bez lepidel a pojiv. Složitější je nastavit teplotu, tlak a čas tak, aby po ochlazení zůstala deska rovná, pevná a stabilní.

„Testovali jsme různé druhy plastů a nakonec jsme se zaměřili na tvrdé plasty, ze kterých jsou například kelímky od jogurtů, krabičky na jídlo, televizory nebo klávesnice,“ říká Venclík. Jednotlivé typy plastů mají odlišné vlastnosti a samostatné zpracování má podle firmy i další výhodu: desku lze po skončení její životnosti znovu rozdrtit a zpracovat.

Zhruba 90 procent vstupního materiálu podle Venclíka tvoří čistý výrobní odpad. Tedy zmetky a zbytky z průmyslové výroby. Zbytek pochází ze žlutých kontejnerů. Ten je potřeba nejdříve vyčistit, vysušit a roztřídit, firma ho používá především k vytváření barevných efektů. Původní materiál přitom z povrchu desek nezmizí. Zůstávají v něm například části kelímků, víček nebo výrobních zbytků, takže každý panel má trochu jinou strukturu a vzhled. Desky lze následně řezat, vrtat, frézovat, brousit nebo leštit podobně jako dřevo.

Na tom firma postavila obchodní model. Nechce prodávat pouze recyklovanou surovinu, ale hotový materiál pro architekty, designéry, truhláře a výrobce nábytku. Její desky se objevily například v projektech pro Prusa Research, Škodu Auto, Adidas nebo výrobce městského mobiliáře mmcité. Firma uváděla také využití v kavárnách, restauracích, kancelářích a dalších veřejných prostorech. V poslední době se materiál dostal například do Nemocnice Rychnov nebo na oltář v obřadní síni v Příbrami.

Z recyklovaného plastu může vzniknout i designový nábytek. Z tohoto materiálu je barový pult v Coffee Gallery v pražské Galerii Butovice s prosvícenou texturou.

Foto: Plastic Guys

Několik let financovali Plastic Guys růst z vlastních příjmů a peníze vraceli do výroby. S přechodem k průmyslovému měřítku ale potřebovali nový kapitál. V prosinci 2024 do firmy vstoupili podnikatelé Ladislav Chodák a Viktor Fiala, kteří v Plastic Guys získali čtvrtinový podíl. Zbývajících 75 procent si ponechala dvojice původních zakladatelů, Venclík s Aulisou.

Ať se to nevozí přes půl světa

Nová linka má firmě umožnit nejen vyrábět větší desky, ale také rozšířit jejich využití. Velkoformátový panel podle provedení stojí 16 až 20 tisíc korun. Venclík ho řadí cenově mezi středně drahé materiály: levnější jsou například dřevotřískové či jednoduché plastové desky, zatímco umělý kámen, keramika nebo sklo bývají dražší. Desky lze dále obrábět podobně jako dřevo a firma zákazníkům pomáhá s návrhem, řezáním nebo opracováním hran.

Další růst chce firma postavit na distribuci a zahraniční expanzi. Zatím působí především v Česku a na Slovensku, podle Venclíka má ale několik projektů i v dalších evropských zemích a nyní chce výrazně expandovat v Evropské unii. „Nechceme spolupracovat jen s architekty a koncovými klienty, ale také s distributory, kteří budou materiál dál prodávat,“ říká.

Ještě ambicióznější je plán přenést výrobní technologii do zahraničí. Místo přepravy těžkých plastových desek na vzdálené trhy chtějí Plastic Guys vytvořit síť lokálních výrobců, kterým by dodávali technologii a know-how. Partneři by zpracovávali místní odpad a materiál prodávali na domácím trhu. Podle Venclíka firma jedná o projektech mimo jiné v USA a Saúdské Arábii.

Problémem přitom není nedostatek vstupního materiálu. Firma podle Venclíka odebírá odpad po menších objemech, zatímco průmyslové firmy jim nabízejí dodávky v kamionech. „Problém s plasty bohužel není. Je jich naopak pořád moc,“ říká.

Venclíkův vztah k plastu se během let vývoje změnil. Dnes ho považuje za kvalitní materiál pro určité použití v architektuře a designu, zároveň je ale vůči plastům v každodenním životě výrazně opatrnější. „Baví mě, když lidé vezmou naši desku do ruky, zaklepou na ni a řeknou: To snad není plast, to je keramika. Na druhou stranu když vidím, jak plasty používáme v běžném životě, jsem mnohem opatrnější,“ říká Venclík. Rozhodně lidem nedoporučuje z nich jíst, pít, ohřívat v nich jídlo nebo na nich krájet. „Plast podle mě má svoje místo, ale nemusí být všude,“ shrnuje.