Když rozhoduje naše ego, skrytý to protivník zdravého rozumu

Problémem některých ekonomických rozhodnutí není jen to, že do nich vstupují emoce či myšlenkové klamy. Do zasedací místnosti často přichází ještě jeden nezvaný účastník – naše ego. A na rozdíl od ostatních neodejde ani během přestávky na kávu.

Naše ego čili náš obraz sebe sama, většinou jako schopného a odpovědného člověka, je něco, co si dlouhodobě vytváříme a pečlivě hájíme. Není na něm nic mystického ani negativního. V mnoha ohledech nám pomáhá: dodává nám potřebnou odvahu a sebedůvěru.

Naše ego je však i představou o nás samotných, kterou si pěstujeme ve vztahu k okolí. Tedy představou, jak bychom chtěli, aby nás viděli ti druzí. Potíž nastává ve chvíli, kdy začneme více chránit tuto představu než samotnou realitu.

Vliv ega na ekonomické rozhodování

Právě tady ego začíná ovlivňovat i ekonomická rozhodnutí. Některá z nich se totiž do příběhu, ve kterém hrajeme roli rozumného a kompetentního člověka, nehodí.

Ukažme to na příkladu manažera, který rozhodl o projektu, jenž už nějakou dobu nevychází. Data ukazují ztrátu, tým je přetížený, návratnost v nedohlednu. Racionálně vzato by dávalo smysl jej ukončit. Jenže ten projekt není jakýkoli projekt. Je to „jeho“ projekt, tedy projekt člověka, který ho navrhl a od začátku prosazoval.

A tak se rozhodování našeho modelového manažera mění. I když data hovoří jasně, manažer neříká „ukončíme ho“. Říká „potřebujeme provést ještě jednu fázi“, „musíme ještě doladit implementaci“ nebo „trh se mezitím změnil, ale s definitivním rozhodnutím je třeba vyčkat“. Přeloženo do běžné češtiny: projekt sice hoří, ale ještě není dostatečně prozkoumáno, zda by ho nešlo hasit benzinem.

Podobně to funguje i u investování. Investor koupí akcie nebo kryptoměnu a jejich cena začne klesat. Racionální reakcí by bylo jejich držení přehodnotit. I zde však do hry nastupuje mechanismus ega. Prodá-li investor se ztrátou, znamená to, že přizná, že se spletl. A lidé neradi přiznávají, že se spletli. Nejen navenek, ale často i sami před sebou.

Výsledkem je držení ztrátové pozice, které už není ekonomickým rozhodnutím. Je spíše snahou „nebýt tím, kdo udělal chybu“. Proto lidé někdy drží propadající se investici se stejnou oddaností, s jakou kapitán sleduje potápějící se loď – jen s tím rozdílem, že kapitán obvykle ví, kdy nastal čas nastoupit do záchranného člunu.

Ego, které v podobných situacích vstupuje do hry, nemusí realitu blokovat úplně. Občas ji jen mírně přepisuje tak, aby zůstala osobně přijatelná. V extrémním případě však vede k tomu, že rozhodování už nesleduje výnos, ale identitu. Nejde o to, co je nejlepší teď a do budoucna, ale co naše ego bolí nejméně.

Ekonom by řekl, že se rozhodujeme podle očekávaných nákladů a výnosů. Psycholog by však dodal, že hlavně nechceme, před sebou i před druhými, vypadat jako člověk, který se spletl. A v mnoha organizacích vítězí z těchto pohledů ten druhý.

Udržují se tak projekty, které by v čistě ekonomickém světě, oproštěném od psychologických mechanismů, dávno skončily, strategie se upravují spíše podle toho, jak znějí, než co přinášejí, a chyby se opravují později, než by bylo efektivní. Přiznání skutečnosti by totiž bylo pro náš vlastní obraz sebe sama příliš nepohodlné.

Nákupy jako tichá racionalizace omylů

Uvedený způsob chování se vyskytuje napříč nejrůznějšími oblastmi, a velmi podobný mechanismus proto vidíme i při běžných nákupech. Člověk si koupí drahý produkt nebo dlouhodobější předplatné určité služby. Po čase zjistí, že produkt či službu téměř nevyužívá.

Ekonomicky racionální by bylo přiznat, že nákup nebyl nejšťastnější, a v případě služby za ni přestat platit. Často však místo toho vítězí myšlenka: když už jsem do toho investoval, musím to i využívat. Nejde o logiku. Jde o ochranu obrazu sebe sama. Protože přiznat si, že nákup byl zbytečný, znamená připustit vlastní omyl.

Lidé si proto občas pečlivě udržují předměty či využívají služby, které jim v ničem nepomáhají a za poslední rok jim přinesly jen to, že se postaraly o rodinnou hádku.

Co s tím? Lidé si většinou neříkají: „Udělám horší rozhodnutí, ale jde mi o to, abych vypadal lépe.“ Spíše jen podvědomě hledají vysvětlení, které udrží jejich obraz sebe sama bez šrámů. A mozek je v tomto směru velmi kreativní: umí přepsat příběh tak, aby chyba vypadala jako dočasná komplikace, ale ne jako chyba. Je to mimořádně schopný tiskový mluvčí vlastní osobnosti.

Důsledkem je, že to, co se navenek tváří jako ekonomická racionalita, bývá často kompromisem mezi skutečností a naší identitou. Rozhodujeme se nejen podle toho, co funguje, ale i podle toho, co si o sobě dokážeme připustit.

Neznamená to pochopitelně, že ego je problém, který je třeba odstranit. Úspěšnost mnohých manažerů je založena právě na jejich silném egu, umožňujícím jim vstupovat do rizik, do nichž by jiní nevstoupili. Problém nastává ve chvíli, kdy ochrana identity začne mít větší váhu než samotný výsledek.

V praxi to tak znamená jediné. Chceme-li své ekonomické rozhodování – ať už v managementu, investování nebo každodenním životě – zlepšit, je třeba si připustit, že za naším rozhodnutím, ať už si to uvědomujeme nebo ne, nemusí stát jen kalkul, ale i neochota si připustit omyl. Tím nejtěžším totiž občas není, jak správně rozhodnout, ale přiznat si, že nadešel čas říci: „Mýlil jsem se.“