Zpátky do autoškoly: 1000 mil za volantem Škody Rapid

Dálniční typ Škody Rapid z roku 1940 je mezi veteránisty dobře známým pojmem. Patří totiž škodováckému muzeu v Mladé Boleslavi, které jej pravidelně půjčuje na závody rozličným novinářům. Takže toto vzácné, šmolkově modré auto je na akcích poslední dobou k vidění docela často. S ním a Petrem Müllerem teď stojíme v Opletalově ulici v Praze na startu závodu 1000 mil československých. Petr je zaměstnancem zmíněného muzea a vrtat se ve starých autech je jeho vášní. Z pozice navigátora teď bude dohlížet, aby roztržitý novinář místo trojky nezařadil zpátečku, protože pak by závod předčasně skončil a na dílně by přibyla nějaká práce.

Takový malér se dá ve starém autě přivodit docela snadno. Kulisa třístupňové převodovky je totiž docela opačná, než mívají auta současná, stačí jen chvíli nemyslet a řadit po paměti. Z převodových stupňů navíc žádný nemá synchronizaci, takže během přeřazování musí řidič krátce šlápnout na plynový pedál. Pokud to neudělá, ozve se zvuk, který nikomu z přítomných nedělá dobře. O hydraulických brzdách tohle auto neslyšelo – řečeno moderním jazykem – všechno je poctivá mechanika. V praxi to znamená, že co si člověk neubrzdí vlastní silou, to nemá.

Nastartovat a otevřít okna

Našly by se ale i jiné mouchy. Auta z 30. let nemají systém topení a ventilace, takže všechno odpadní teplo z motoru proudí přímo na posádku. To se určitě hodí v zimě, ale ne tehdy, když mají teploty šplhat k třicítce. Otevřít dokořán všechna okna je tedy prvním úkolem hned na startu.

Na ilustraci krušného života motoristy ze sklonku 30. let by tento úvod mohl stačit, o to víc fascinuje, že trasu z Prahy do Bratislavy a zpět dokázali tehdejší závodníci ujet bez přestávky dokonce hned dvakrát za sebou. 1000 mil československých kdysi bývalo poctivých 1600 kilometrů na jeden zátah, to současná akce je třídenní a ještě o něco kratší.

Zpátky do autoškoly: 1000 mil za volantem Škody Rapid

Prohlédnout fotogalerii

Jenže i tak je to velká sláva. Dokonce až taková, že si na šestou hodinu přivstane prezident Petr Pavel, aby závod odstartoval. V tom letošním jelo i šest aut, která se zúčastnila některého ze tří předválečných ročníků, například aerodynamická Jawa 750. Sportovnímu lékaři Jaroslavu Větvičkovi se podařilo vypátrat zbytky závodního speciálu a zrekonstruovaný vůz už podruhé postavit na trať. Poprvé to bylo předloni, přesně 90 let od jeho prvního startu v roce 1924. Tehdy před desítkami let Jawa kvůli poruše skončila předčasně už v Bratislavě, a jako by si to pamatovala, i teď dává svému novému majiteli dost zabrat.

Poruchy nejrůznějšího druhu ale k tomuhle závodu neodmyslitelně patří. Pořadatelé mají dokonce na trase vytipovaných několik úseků, kde pokaždé skončí hned několik aut. Pozoruhodné ale je, že nakonec se skoro všechna zase rozjedou. Dokonce i v případě, že někomu na silnici upadne kolo, jak se to stalo právě letos.

V naší Škodě Rapid však zatím na cestě do Bratislavy panuje pohoda. Ke kontrolním bodům jednotlivých etap přijíždíme s předstihem, takže na razítko pokaždé chvíli čekáme. S Petrem se shodneme, že tempo akce je spíš rekreační a že Mille Miglia, závod sloužící československým 1000 mílím jako vzor, je k jezdcům i autům mnohem drsnější.

Zatoulaná bublina

To ale ještě netušíme, že i náš Rapid si vybere svou slabší chvilku. Kousek za Brnem začne motor náhle běžet na tři válce a rychle mu dochází dech. Zpozoruje to i tovární mechanik v modré Škodě Octavia, která je během celého závodu naším stínem.

Zajíždíme na polní cestu a hledáme, čím by to tak mohlo být. Obvyklý pachatel, vypadlý kabel od svíčky, to tentokrát není. Nic podezřelého mechanik nevidí ani na rozdělovači, tak se pustí do palivového systému. Tudor nemá pumpu, benzin tu proudí z nádrže do karburátoru samospádem. Jednoduché a obvykle spolehlivé řešení, se kterým si východoněmecký Trabant vystačil až do konce 80. let. Tentokrát to má být jinak. V přívodu se vytvořila vzduchová bublina, dost možná z horka. Když se jí podařilo ze systému vypudit, motor normálně naskočil a jelo se dál.

Jenže ne dlouho. Za nějakých padesát kilometrů se situace opakovala, tentokrát ale byla prohlídka motoru mnohem zevrubnější. A došlo i na vzduchový filtr: Věc, která je v moderních autech z papíru, má v Rapidu podobu drátěnky na nádobí. A z ní se uvolnilo malé víčko, které během jízdy přicpávalo sání vzduchu. Příčina závady byla na světě.

Hlavně že je zábava

Ke kontrolnímu stanovišti tentokrát přijíždíme se zpožděním, což nás stojí spoustu trestných bodů a také šanci na slušné umístění. Jenže radost, že v závodu pokračujeme, je přirozeně mnohem větší. Protože 1000 mil československých není obyčejný závod a Škoda Rapid není obyčejné auto.

Účast v téhle soutěži se předává z generace na generaci, což dobře ilustruje účast Lenky Dostálové z Brna. Ta spolu s kamarádkou Annou tvořila jednu ze tří čistě dámských posádek a otevřený Adler Trumpf z roku 1934 ještě nedávno patřil jejímu otci. Naše škodovka s aerodynamickou karoserií dálničního typu zase vznikla v době, kdy v protektorátu nebyl ani kilometr dálnic a obyčejný smrtelník si nové auto pořídit nemohl. Jenže v Mladé Boleslavi to prostě viděli jinak. Reklamy, které po celou dobu okupace v češtině zadávali do časopisu Motor, ukazovaly rozesmáté tváře a tisíce šťastných kilometrů. Směs provokace, naděje i nezdolného ducha. Alespoň to poslední si modrý Rapid uchoval dodnes.