Aktuální číslo časopisu Ekonom
Martin PetříčekJe to přesně rok, co americký prezident Donald Trump v rámci svého „Dne osvobození“ de facto vyhlásil ekonomickou nezávislost USA na dosavadním globálním řádu. Uvalil plošná cla na veškerý dovoz a zahájil jednu z nejagresivnějších protekcionistických ér v moderní americké historii. Tento ekonomický nástroj využil nejen k ochraně domácího průmyslu, ale především jako páku geopolitického tlaku. Nejen vůči svým rivalům, ale také proti spojencům. Cla se rychle proměnila v nástroj, kterým Trump podmiňoval přístup na americký trh širšími politickými a ekonomickými ústupky.
Ostatní ekonomiky z větší části reagovaly opatrně, zčásti snahou o vyjednávání a zčásti přesměrováním obchodu jinak než otevřenou odvetou. Ekonom a profesor na IMD Business School ve Švýcarsku Richard Baldwin říká, že právě zdrženlivost vůči americkým krokům pomohla zabránit plnohodnotné obchodní válce.
Baldwin navíc upozorňuje, že tvrdá rétorika často zakrývala jinou realitu: cla byla v praxi oslabována výjimkami a tlakem amerických firem, které doplácely na narušené dodavatelské řetězce. Projevilo se to nejvíc ve vztahu s Čínou. Americká strategie eskalační dominance se střetla s vlastní ekonomickou závislostí. Trumpova administrativa musela udělit řadu výjimek, například pro lithium nebo kobalt, protože americký průmysl bez nich nebyl schopen fungovat.
Cla, navíc z velké části zrušená americkým Nejvyšším soudem, nicméně rozhodně nebyla jen divadlem nebo politickým signálem pro domácí publikum. Zapadají do širší americké strategie, kterou charakterizuje heslo Make America Great Again. Vedle dlouhodobě kritizovaného obchodního deficitu jde o reakci na hlubší strukturální změny: přesun výroby do Asie, oslabení průmyslových regionů napříč Spojenými státy a rostoucí technologickou rivalitu s Čínou. A nejde jen o USA.
Ve světě se rozhořel zostřený boj o zdroje, které mají starým i nově nastupujícím velmocem pomoci udržet vládu nad světem. Nebo alespoň jeho důležitých částí. Dochází totiž paralelně k dalším procesům, jako je fragmentace globálního obchodního systému.
Od Nord Streamu k Hormuzu
Pro pochopení dnešní situace je třeba se dívat na uplynulé čtyři roky jako na jeden souvislý běh událostí. První fází byla Evropa. Ruská invaze na Ukrajinu poskytla ospravedlnění pro sankce, které srazily ruský export zemního plynu do Evropské unie. Jeho podíl se snížil zhruba ze 45 procent v roce 2021 na loňských 13 procent. Cílem sedmadvacítky je úplné zastavení importu ruského plynu do konce roku 2027.
Dovoz plynu z USA do EU se naopak ve stejném období zvýšil na čtyřnásobek. Americký zkapalněný zemní plyn (LNG) tvoří nyní podle oficiálních údajů Evropské komise více než čtvrtinu všech dovozů do EU. Přestože hlavním dodavatelem plynu do unie je s takřka třetinovým podílem Norsko, závislost na americkém LNG se rychle zvyšuje.
Infografika
Evropa dokázala urychleně budovat terminály na LNG a posílit propojení mezi státy. Tento proces sice zvýšil odolnost vůči výpadkům, zároveň však vytvořil nové vazby, které jsou méně stabilní cenově i politicky. LNG je sice flexibilnější, ale také dražší a více závislý na globální poptávce, což evropské ekonomiky vystavuje větší volatilitě. Ukazuje to i aktuální konflikt na Blízkém východě a částečná blokáda strategického Hormuzského průlivu, kudy prochází významná část světového obchodu s ropou, zemním plynem, dusíkatými hnojivy nebo sírou. Dodávky plynu pro Evropu na následující zimu vyskočily během posledních týdnů na dvojnásobek. A vzhledem k tomu, že blízkovýchodní plyn se do evropských terminálů nedostane, těží z toho především Američané.
Souběžně se silné geopolitické posuny odehrávají mimo Evropu: v Asii. Oslabení ruské pozice na evropském trhu vedlo k přesměrování exportu surovin, zejména ropy, směrem k Číně a Indii, často za výrazně nižší ceny. Tím se mění rovnováha sil: zatímco Evropa platí více za diverzifikaci, asijské ekonomiky léta těžily z levnějších vstupů. Tento posun zároveň k nelibosti Evropy posílil vazby mezi Ruskem a řadou asijských zemí. Pro Peking se dokonce může aktuální konflikt na Blízkém východě stát příležitostí k upevnění statusu supervelmoci.
Přestože je Čína největším světovým dovozcem ropy, na podobný krizový scénář se léta připravovala. Zatímco Evropa zápolí s volatilitou cen a řada zemí po celém světě sahá k nepopulárním opatřením typu pohonné hmoty na příděl, Čína se může opřít o největší nouzové zásoby ropy na světě, jejichž výši odhadují UBS Group a S&P Global na 1,3 miliardy barelů. To by zemi vydrželo při úplném zastavení jiných dodávek na tři až čtyři měsíce.
Vedle ropy navíc země udržuje i strategické rezervy dalších klíčových materiálů, jako je síra (důležitá pro zemědělství a zpracování kovů) nebo helium, které je nezbytné pro asijský čipový průmysl. Obě suroviny se běžně vozily z Kataru přes Hormuz. Čína však nedávno objevila velká domácí ložiska helia.
Infografika
Díky diverzifikaci, kdy téměř polovina spotřeby plynu proudí potrubím z Ruska a Turkmenistánu na základě dlouhodobých smluv, a masivním investicím do elektrifikace je podle odhadu Goldman Sachs jen zhruba šest procent celkové čínské spotřeby energie vystaveno napětí v Hormuzském průlivu. Čína je také největší producent uhlí na světě a většinu vytěženého uhlí i sama spotřebuje.
Země rovněž dominuje především v technologiích budoucnosti. Její firmy kontrolují nejméně 70 procent světové výrobní kapacity pro hlavní zelené technologie a zároveň je i na předních příčkách v těžbě a zpracování prvků vzácných zemin. Tato dominance vytváří silnou páku vůči Washingtonu. „Mnoho střel, stíhaček a dalších zbraní, které Amerika potřebuje pro své válečné úsilí, využívá materiály z čínských vzácných zemin. USA však mají zásoby jen zhruba na dva měsíce,“ říká analytička Agathe Demaraisová z think-tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy.
Blockchain a zlato místo dolarů
Velmocenské přeskupování ovšem probíhá i ve finanční a technologické rovině. Snahy o „dedolarizaci“ mezinárodního obchodu, rozvoj alternativních platebních systémů a posilování domácích technologických kapacit v zemích mimo západní blok v posledních letech nabraly na nevídané intenzitě. I když tyto procesy zatím nenarušily postavení dolaru jako hlavní rezervní měny, jejich dynamika naznačuje postupný rozklad globální finanční hegemonie, kterou znal svět od konce druhé světové války.
Například Írán nyní aktivně vyjednává o tom, aby platby za průjezd lodí v Hormuzu či export surovin probíhaly v čínských jüanech. Peking se tak v očích globálního Jihu, jak se označují zpravidla méně rozvinuté země, transformuje ze střediska výroby na garanta alternativní stability. Čínské firmy navíc díky prohlubujícím se vztahům v Perském zálivu získávají strategický náskok při budoucí poválečné obnově regionů a budování kritické infrastruktury, která již nebude závislá na západních standardech.
Zásadním katalyzátorem těchto změn se stalo zmrazení části ruských devizových rezerv v roce 2022. Tento krok, ač z pohledu Západu legitimní, vyslal do světa jasný signál: držení dolarových aktiv je spojeno s politickým rizikem. Podle statistik Mezinárodního měnového fondu se podíl dolaru na globálních rezervách pomalu snižuje, aktuálně dosahuje necelých 57 procent. Ale překvapivě nikoliv ve prospěch eura nebo jüanu, nýbrž ve prospěch měn rozvíjejících se ekonomik, digitálních alternativ a zlata.
Profesorka na Harvardu a dříve vysoce postavená manažerka MMF Gita Gopinathová k tomu poznamenala, že důvěra mezi Evropou a USA, která byla kritickou součástí globálního ekonomického a finančního řádu, byla nenávratně narušena. „Evropa hledá strategickou autonomii. Zjišťují, jak se méně spoléhat na platby, kterým dominují americké společnosti,“ uvedla letos v lednu v Davosu. Dominance dolaru či finanční systémy pro mezinárodní platby jako SWIFT stály právě na politické shodě Západu. Pokud tato shoda zmizí, systém se fragmentuje nejen na finanční, ale i na technické úrovni.
Podle Gopinathové je svět v „multipolárním lese“, kde každý buduje své vlastní hradby. V případě EU je to například projekt digitálního eura. Rozšířený blok zemí BRICS, tedy platforma pro spolupráci globálního Jihu, která zahrnuje zhruba 45 procent světové populace, zase testuje systémy postavené na blockchainu. Umožní barterové obchody surovin za technologie bez nutnosti převádět cokoli na dolary. A Čína, Emiráty, Thajsko, Hongkong a Saúdská Arábie vedle toho spustily v pilotním provozu projekt mBridge využívající digitální měny centrálních bank k okamžitým přeshraničním platbám, které obcházejí korespondenční banky v USA.
Za křemíkovou oponou
V technologické rovině se konflikt soustředí na polovodiče a umělou inteligenci. Zpráva Atlantic Council z konce roku 2025 upozorňuje na to, že snaha USA omezit přístup Číny k high-end čipům a výrobním technologiím paradoxně urychlila její investice do vlastní výroby těchto čipů. Čína sice stále není konkurenceschopná v nejmodernějších procesorech, pokud se nicméně Pekingu podaří standardizovat své technologie nejen doma, ale i v zemích BRICS+, vytvoří to paralelní technologický ekosystém, který bude se Západem nekompatibilní.
Tento proces, který někteří analytici označují za balkanizaci digitálního prostoru, může přinést konec éry globálního internetu a jednotných komunikačních protokolů. Čína se již nesnaží západní systémy pouze dohnat, ale rovnou je nahradit vlastní architekturou, která je odolná vůči vnějším sankcím. Skrze svou Digitální hedvábnou stezku nyní Peking exportuje kompletní balíky infrastruktury. Od optických kabelů a 5G sítí až po cloudová řešení a platební brány. V rozvojovém světě si tímto přístupem buduje technologické vazaly.
Infografika
Důsledky pro globální obchod jsou přitom alarmující. Pokud se svět skutečně rozdělí na dva technologicky neslučitelné tábory, nadnárodní korporace budou nuceny vyvíjet dvě odlišné verze svých produktů, aby vyhověly diametrálně odlišným normám i regulačním rámcům. Tato duplicita nejenže drasticky zvýší náklady na inovace, ale také vytvoří neviditelnou bariéru, přes kterou nebude snadné přenášet data ani intelektuální vlastnictví.
Západní strategie technologické izolace Číny se tak ukazuje jako dvousečná zbraň. Sice krátkodobě zpomalila čínský pokrok v nejmodernějších procesorech, dlouhodobě vyprovokovala vznik soupeřícího bloku, který se dokáže obejít bez dolarové ekonomiky i amerického softwaru. Souboj o nadvládu nad umělou inteligencí se tak přesouvá z laboratoří do sféry geopolitické normalizace. V tomto ohledu se vítězem stane ten, jehož standardy přijme zbytek světa. A ne ten, kdo má nejrychlejší čipy.
Amerika jako imperiální mocnost
To všechno ve Washingtonu vědí. A právě spuštění války v Íránu mohlo být motivováno mimo jiné snahou o zvýšení kontroly nad toky ropy i LNG. Stejně jako to bylo u lednového zásahu ve Venezuele a odvlečení prezidenta Nicoláse Madura do USA. Spojené státy by tím posílily nejen vlastní energetickou bezpečnost, ale také dohled nad světovými obchodem a současně odvrátily hrozbu rychlé dedolarizace globální ekonomiky.
Ukazuje se, že umělá inteligence není jen skvělý software, ale především dostatečný hardwarový výkon. Trénování a provoz modelů AI vyžaduje gigawatty stabilní elektřiny. Tu nezajistí soláry ani větrníky. Ale jádro a také zemní plyn. Kdo kontroluje globální toky plynu, kontroluje i „palivo pro procesory“.
Změna paradigmatu se projevuje také v logistice. Éra just-in-time (právě včas), postavená na levné a bezpečné námořní dopravě, skončila. Firmy jako Apple nebo Walmart nyní přecházejí na strategii just-in-case (pro každý případ), což znamená masivní hromadění zásob a budování paralelních dodavatelských řetězců, které se vyhýbají rizikovým zónám.
Úzkých hrdel, jako je Hormuzský průliv, je na mapě několik. Patří mezi ně například Malacký průliv, který platí za nejvytíženější a „nejnaftovější“ strategický bod na světě. Prochází jím například 80 procent čínského dovozu ropy a spojuje asijské továrny se zbytkem světa. A také Suezský průplav, který spolu s přilehlým průlivem Báb-al-Mandab představuje zásadní zkratku mezi Asií a Evropou. Dříve jím procházelo devět procent světového obchodu, kvůli útokům jemenských ozbrojenců tento podíl klesl na polovinu. A vzhledem k tomu, že se Húsíové zapojili i do nynějšího konfliktu po boku Íránu, může jít ještě dolů. Důležitý je i Panamský průplav, Bospor a Dardanely a Tchajwanský průliv. Jejich kontrola je pro všechny mocnosti důležitá.
Po roce od Dne osvobození se zdá, že Trumpova politika není izolacionismem, ale novou imperiální expanzí. Americký politolog Stephen M. Walt tuto strategii ve Foreign Affairs popsal jako predátorskou hegemonii. USA opustily roli garanta globálního řádu a nahradily ji transakčním přístupem, jenž se snaží agresivně těžit z výhod nad spojenci i rivaly. Právě prostřednictvím kontroly fyzických uzlů planety: nejen úžin a potrubí, ale i datových center. Podle Walta může predátorská hegemonie fungovat. Dlouhodobě je však odsouzena k neúspěchu, protože ostatní státy budou hledat alternativní partnerství, zejména s Čínou. Na tom prodělají nejen Američané, ale ve výsledku celý svět.
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
