Jak nás šálí zrak a proč to samé video mohou lidé vnímat zcela odlišně

Když úředník Imigrační a celní policie v lednu v Minnesotě zastřelil Američanku Renée Goodovou, objevilo se na internetu několik videí tohoto incidentu. Bylo pozoruhodné sledovat, jak po zhlédnutí těch samých záznamů byli někteří lidé jednoznačně přesvědčeni, že šlo o nezákonné zabití, zatímco jiní je považovali za jasný doklad sebeobrany ze strany úředníka. Jak je možné, že jedno video lidé vnímají tak radikálně odlišně? A do jaké míry se tak vůbec můžeme spolehnout na svůj vlastní zrak?

Vidím, co vidět chci

Neurovědci si podobné otázky kladou již desítky let. Tématu se věnovala například více než 70 let stará studie psychologů Alberta Hastorfa z Dartmouthu a Hadleyho Cantrila z Princetonu. Týmy amerického fotbalu z obou těchto univerzit se v roce 1951 střetly v krvavém utkání, které bylo provázeno mnoha brutálními fauly. Tahle řežba inspirovala oba vědce k pokusu – vybraným studentům obou univerzit pustili záznam zápasu a poprosili je, aby si zahráli na rozhodčí a určili, který tým fauloval víc. Vypadalo to, jako kdyby účastníci pokusu sledovali zcela jiné utkání. Princetonští viděli více faulů Dartmouthu a obráceně.

Ukazuje se tedy, že obrovskou roli v našem vnímání hraje ideologie. A tak platí, že lidé, kteří se ztotožňují s orgány činnými v trestním řízení, častěji vnímají jednání policistů ve videozáznamu jako zákonné než lidé, kteří policisty v lásce vůbec nemají. Podobně jsme ovlivněni i svými předsudky. Podle několika studií máme například tendenci vidět muže černé pleti jako vyšší a mohutnější (a tudíž nebezpečnější) než stejně urostlé bělochy.

Zrak je nespolehlivý i proto, že náš mozek i v mnoha dalších ohledech mění vnímání toho, co vidíme. Jak v roce 2016 vědci ukázali, když diváci sledují záznam střelby ve zpomaleném pohybu, vnímají čin střelce jako záměrnější. Podobně platí, že pokud je video roztřesené, mohou diváci interpretovat události jako intenzivnější.

Skutečnost, že něco vidíme na vlastní oči, tedy rozhodně neznamená, že naše vzpomínka přesně odráží realitu. Pokud jste například s přítelem svědky dopravní nehody a poté o ní mluvíte, můžete nevědomky přijmout některé jeho vzpomínky za své vlastní. Když si vybavujeme vzpomínku, ve skutečnosti si v hlavě „neodvysíláme“ její záznam, ale spíše jej konstruujeme. Náš mozek shromažďuje útržky informací, mnohdy z různých časů a míst, a spojuje je do vzpomínky, kterou je snadné „kontaminovat“. Jakmile k tomu dojde, už je obtížné oddělit, která část pochází odkud.

I proto vědci policistům doporučují, aby sepsali popis incidentu ještě předtím, než si prohlédnou záznam z kamery na těle: pokud si totiž nejprve prohlédnou video, může to posílit jejich vzpomínky na detaily, které jsou v něm zachyceny, ale oslabit schopnost vybavit si další informace v záznamu nezachycené.

Na zrak bychom se neměli stoprocentně spoléhat i proto, že je snadno zmanipulovatelný. Poukázal na to v 50. letech psycholog Solomon Asch, když zjišťoval, jak moc jsou lidé konformní. Studentům ukázal několik čar a nechal je posoudit, která je kratší a která delší. Na otázky 95 procent lidí odpovědělo správně. Pak ale mezi studenty nasadil své tajné spolupracovníky, kteří měli za úkol odpovídat chybně a nesprávnou odpověď sebevědomě prosazovat. Počet studentů, kteří správně odpověděli na všechny otázky, klesl na 25 procent.

Mystifikace na vlastní oči

Nešlo přitom o to, že se studenti jen přizpůsobili tlaku okolí a vědomě odpovídali špatně, aby nevybočovali z řady. Oni opravdu mohli vnímat realitu odlišně. Dokládá to výzkum neurologů z Emoryho univerzity v Atlantě, kteří v roce 2005 Aschův pokus zopakovali, přičemž v jeho průběhu lidem skenovali aktivitu mozku. Ukázalo se, že jedinci, kteří se přizpůsobili špatným rozhodnutím, vykazovali nižší aktivitu v oblastech mozku, kde probíhá rozhodování, a vyšší v oblastech souvisejících s prostorovým vnímáním. Jinak řečeno, vliv okolí skutečně vedl k tomu, že lidé považovali kratší čáru za delší. Jak nebezpečné to může být, ukázal jiný výzkum, podle jehož výsledku může popis videa advokátem zásadně ovlivnit vnímání skutečných záběrů porotci.

Aby toho nebylo málo, náš zrak nyní začínají šálit i umělou inteligencí generované fotografie a videa. Loni publikovaný článek demonstroval, jak AI může snadno změnit paměť. Účastníkům byly v rámci pokusu ukázány fotografie muže a ženy, kteří se neusmívali. Poté jim byly obrázky ukázány znovu, tentokrát však byly pomocí umělé inteligence mírně upraveny – muži i ženě byly do tváře vloženy úsměvy. Když byl následně účastníkům ukázán původní obrázek se zakrytou tváří ženy, falešně si pamatovali, že se usmívala.

Lidé často ve snaze dodat váhu svým slovům říkají, že něco viděli na vlastní oči. Evidentně bychom ten obrat neměli používat.