Když se ideály střetnou s realitou. Banky couvají z dřívějších dogmat, říká předseda představenstva české spořitelny Tomáš Salomon

Evropa znovu řeší témata, která považovala za uzavřená – od obranyschopnosti přes energetickou bezpečnost až po limity zelené transformace. Podle šéfa České spořitelny Tomáše Salomona se mění základní předpoklady, na nichž stál evropský ekonomický model posledních dekád. „Zdálo se nám, že hospodářský růst je v zásadě nekonečný. Historie ale neukazuje, že by tomu tak skutečně bylo. Měli jsme štěstí, že jsme zažili zhruba padesátileté období, které bylo mimořádně příznivé. Dnes se ale řada věcí znovu přenastavuje,“ říká v rozhovoru pro Ekonom.

V posledních letech se zásadně proměnil přístup bankovního sektoru ve dvou oblastech – zbrojním průmyslu a ESG. Má to jednoho společného jmenovatele v podobě války, nebo je za tím i něco dalšího?

Určitě to není jen jeden důvod. Osobně to vnímám tak, že se zejména v oblasti klimatické změny a snižování emisí posouváme z původně ideologického rámce do mnohem pragmatičtější roviny. Jsem přesvědčený, že samotný směr, tedy snaha o snižování emisí, je správný. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se k tomu přistupuje především prostřednictvím regulací, kvót a někdy i nereálně nastavených prohlášení. To pak logicky vyvolává odpor. Jsem přesvědčený, že věda a výzkum nás v této oblasti ještě překvapí. V horizontu pěti až deseti let se bezpochyby dočkáme významných posunů jak ve výrobě, tak ve skladování energie. Samozřejmě že cesta k těmto cílům bude výrazně delší, než jsme si ještě nedávno mysleli. Už dnes je zřejmé, že při snaze o naplnění klimatických ambicí nechceme zničit stále funkční průmyslové podniky, nebo dokonce celá odvětví. Odpovědnost vůči budoucím generacím ale přesto musí zůstat zachována. Když se podíváte na generační rozdíly ve vnímání těchto témat, u mladších lidí je obava z klimatických dopadů zcela zřetelná.

Net Zero Banking Alliance, tedy sdružení bank, které se zavázaly sladit své úvěrové a investiční aktivity s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050, pozastavila v říjnu činnost. Skupina Erste, do níž spadá Česká spořitelna, byla její součástí. Je to důkaz, že původní ambice byly nereálné?

Řekl bych, že v této podobě byly skutečně nerealistické. Debaty se často odehrávaly mezi lidmi na jednom konci spektra, které bych nazval ideologicky orientovanými zastánci zelené transformace. Dnes se dostáváme do fáze, kdy se budou dělat pragmatičtější rozhodnutí. Nejde o to, zda směřovat k uhlíkové neutralitě, ale jak dlouho to bude trvat a jaké kroky je rozumné udělat dříve a jaké později. Společným jmenovatelem současných změn je to, co se děje kolem nás. Do popředí se dostávají témata odolnosti, udržitelnosti, ale i obranyschopnosti. To jsou oblasti, které jsme v posledních padesáti letech prakticky neřešili, protože jsme si zvykli žít v představě, že v globalizovaném světě to nejsou zásadní otázky. Zdálo se nám, že ekonomický růst je v zásadě nekonečný. Historie ale neukazuje, že by tomu tak skutečně bylo. Měli jsme štěstí, že jsme zažili zhruba padesátileté období, které bylo mimořádně příznivé. Dnes se ale řada věcí znovu přenastavuje.

Co se touto změnou mění pro Českou spořitelnu? Může banka financovat projekty, které sice krátkodobě zvyšují emise, ale posilují energetickou bezpečnost?

My jsme nikdy neměli striktní stopku. Vždy se s námi dalo o konkrétních projektech debatovat a nikdy u nás neplatil extrémní přístup, že bychom nějaký typ energetického zdroje nefinancovali.

Co například v oblasti jaderné energetiky, a to zejména kvůli politice vaší rakouské mateřské skupiny Erste?

Myslím si, že až se v Česku začne budovat nový jaderný zdroj, bankovní sektor se na tom bude podílet, a to včetně nás. Půjde o tak velké objemy financování, že se to nevyhnutelně rozdělí mezi více bank. Vždy se snažíme hledat rovnováhu mezi tím, co trh potřebuje, a tím, co dává dlouhodobě smysl. Musíte tomu trhu porozumět a přizpůsobit se mu. Z tohoto pohledu jsme velmi pragmatičtí. Upřímně řečeno, vadí mi tvrzení, že jsme nefinancovali zbrojovky, protože Česká spořitelna se vždy podílela na financování českého obranného průmyslu. Navíc je potřeba si uvědomit, jak výrazně se role firem vyrábějících zbraňové systémy v posledních letech změnila.

Jak se změnila?

Dříve šlo spíše o okrajovou část průmyslu, která udržovala status quo, doplňovala zásoby a často se orientovala na civilní segmenty, například sportovní zbraně nebo vybavení pro policii. Dnes si ale všichni uvědomujeme, že Evropa bude muset znovu výrazně posílit obranyschopnost. To si vyžádá vybudování dodavatelských řetězců, posun celého odvětví technologicky i kapacitně a samozřejmě také výrazné finanční zdroje. Aby se to podařilo, je potřeba kombinace několika faktorů. Mentální připravenosti, finanční podpory a výrobní kapacity.

Co myslíte mentální připraveností?

Mám na mysli společenskou a politickou akceptaci toho, že obranný průmysl potřebujeme a že ho musíme systematicky rozvíjet a podporovat. To zahrnuje i systém státních záruk, aby se Evropa dokázala dlouhodobě postarat sama o sebe. Nejsem žádný militarista, vnímám to ale jako jeden z klíčových aspektů budoucí konkurenceschopnosti a udržitelnosti Evropy.

Může obranný sektor fungovat jako motor technologických inovací a modernizace ekonomiky, nebo je to jen nutná, ale ekonomicky sterilní investice?

Nejsem insider, ale je vidět, jak zásadně se dnes mění způsob vedení válek. Vezměte si například autonomní roje dronů. Při troše představivosti si lze snadno představit, že podobné technologie budou časem využívány i v civilní sféře. Třeba k doručování zásilek. Místo výdejních boxů na každém rohu by mohlo vzniknout velmi přesné doručování balíků. Z tohoto pohledu může obranný sektor fungovat jako další impulz pro ekonomiku.

Je tedy vaše dnešní větší ochota financovat zbrojní průmysl trvalou změnou?

Samozřejmě doufám, že svět co nejdříve najde cestu, jak současný konflikt zastavit a vrátit se k míru. Zároveň ale platí, že jednou z podmínek, aby se neválčilo, je být na případný konflikt připravený a dokázat ho předvídat. Pokud má potenciální agresor vědět, že by cena takového kroku byla příliš vysoká, musí být obranyschopnost Evropy věrohodná.

Kde má banka vést hranici mezi odpovědným kapitálem a podporou obranyschopnosti státu? Existuje vůbec čistě morální řešení v situaci, kdy se Evropa znovu připravuje na válku?

Odpovědnost je samozřejmě zásadní. Je ale potřeba si uvědomit, že banky jsou komerční instituce a fungují v silně konkurenčním prostředí, a to jak v rámci Evropy, tak v Česku. Trh si vždy najde finanční instituce, které budou financovat oblasti, kde existuje poptávka. Znovu ale opakuji, že České spořitelně se bude dařit jen do té míry, do jaké se bude dařit firmám a ekonomice. Na válce mohou jednotlivci nebo jednotlivé firmy krátkodobě vydělat, ale jako celek na ní společnost vždy výrazně prodělává.

Češi mají rekordní objem úspor, ale zároveň nízkou ochotu riskovat. Nejsou dnes domácnosti až příliš konzervativní na to, aby ekonomika mohla růst? Peníze ležící na účtech byznysu příliš nepomáhají.

Když se na to podíváte v delším kontextu, tak v době, kdy byly úrokové sazby prakticky na nule, jsme spořicí účty téměř přestali používat. Dnes jsou sazby naopak na relativně normální úrovni a spořicí účty nebo termínované vklady zafungovaly jako nástroj, jak alespoň částečně zabránit ztrátě hodnoty peněz. Když se ale podíváte na dlouhodobá aktiva českých domácností, tak právě kvůli velmi konzervativnímu přístupu často nebyla schopna porazit ani inflaci. Reálně tedy jejich hodnota klesala. Naštěstí zároveň rostla životní úroveň i mzdy, takže se domácnosti celkově měly lépe. Kdo ale v posledních třiceti letech pravidelně investoval, je na tom dnes exponenciálně lépe.

Tomáš Salomon (59)

Od roku 2016 je předsedou představenstva České spořitelny a od roku 2023 viceprezidentem České bankovní asociace. V letech 2013 až 2015 byl členem představenstva Slovenské spořitelny, předtím na Slovensku vedl Poštovní banku.

Foto: Libor Fojtík

Nese bankovní sektor spoluzodpovědnost za to, že lidé reálně chudli, pokud jim primárně nabízel nízkoúročené spořící účty?

Představa, že se spořicím účtem můžete překonat inflaci, je v Česku bohužel stále silně zakořeněna. Zároveň si ale musíme přiznat, že banky dlouhou dobu nabízely relativně omezenou škálu investičních produktů, a že v tom tedy mají také svůj díl odpovědnosti. Dalším faktorem bylo regulatorní nastavení. Třicet let tu platila poměrně přísná pravidla, například pro penzijní společnosti, která výrazně omezovala, do čeho mohou investovat. To se naštěstí postupně mění. Věřím, že se nám v blízké budoucnosti podaří motivovat většinu Čechů k tomu, aby pravidelně a diverzifikovaně investovali. Ten posun už je vidět, zejména u mladší generace, kde počet nových investorů výrazně roste. Zároveň ale pořád platí, že je nutné zvyšovat finanční gramotnost a vysvětlovat lidem, že na trzích mohou přijít období výkyvů. Na rozdíl od garantovaného spořicího účtu nebo termínovaného vkladu, které jsou kryté pojištěním vkladů, může hodnota investic krátkodobě kolísat. V našem zájmu o rozinvestování Čechů není ale žádná vypočítavost. Jen jednoduchá ekonomická úvaha, že když se bude lépe dařit domácnostem a jejich majetky porostou, tak se bude lépe dařit celému Česku a také České spořitelně.

Brání rozvoji investování spíš historická nedůvěra, například kvůli kuponové privatizaci, nebo fakt, že jsou finanční produkty pro běžné klienty stále zbytečně složité a drahé?

Při zpětném pohledu je fér říct, že kuponová privatizace se určitě dala udělat lépe. Stejně tak mohl být progresivnější i zákon o penzijních fondech. Zároveň ale platí, že nikdy není pozdě tyto věci měnit a postupně napravovat. Pak je tu ještě jeden důležitý faktor a tím jsou historické kořeny a mentalita. Spořivost má u nás hluboké kořeny, sahající až do dob Rakouska‑Uherska. Když se podíváte na investiční chování v Rakousku nebo Německu, a teď nechci spekulovat, zda je to dáno poválečnou zkušeností nebo třeba náboženskými kořeny, ten přístup k investování je v mnoha ohledech velmi podobný tomu českému.

Kolik lidí s vámi už investuje?

Zhruba ze tří milionů aktivních klientů, které máme, přes nás investuje necelý milion lidí. Je také důležité si uvědomit, že ještě před pár lety bylo kvalitní finanční poradenství dostupné prakticky jen té nejprémiovější skupině klientů. Dnes se to výrazně mění.

Zároveň si ale u investičních produktů účtujete poplatek kolem jednoho procenta ročně. Není problém v tom, že Češi dnes neinvestují i kvůli nákladům, protože takový poplatek jim systematicky ukrajuje z výnosů?

Cena investování není pro Čechy bariérou, tou jsou obava a neznalost toho, jak investování funguje. Naší rolí je klienty edukovat a nabízet jim relevantní produkty a služby. Ty nikdy nebudou úplně zadarmo. Co nás dnes ale trochu trápí, je fakt, že jsme systémová a velmi viditelná banka, která musí striktně dodržovat veškeré regulace týkající se odpovědného investování. To znamená mimo jiné povinné dotazníky, zkoumání majetkových poměrů, investičních zkušeností a podobně. Není tajemstvím, že na trhu působí řada online platforem, které tak přísné regulaci nepodléhají. Využívají známé tváře v reklamách, slibují atraktivní zhodnocení a takzvané nulové poplatky. Pro rozinvestování Česka je klíčové, aby byl trh transparentní a aby bylo jasné, kdo a jakým způsobem lidem radí.

Ta otázka ale míří konkrétně: není jedno procento příliš, když například nákup ETF na celý americký trh vyjde zhruba na 0,2 procenta ročně?

Chceme do pravidelného investování vtáhnout skutečně většinu klientů a realita je taková, že průměrný klient dnes u investování neřeší cenu, ale fakt, že zatímco u spořicího účtu má jistotu pravidelného úroku, byť velmi nízkého, který neporazí inflaci, u investování má obavu z kolísání hodnoty. Úkolem bank je edukovat Čechy, aby pochopili, že díky složenému úročení je pravidelné investování v zásadě jedinou cestou, jak skutečně zhodnotit úspory a zajistit si důstojné stáří, respektive silnější budoucnost. Nevylučuji, že v budoucnu budeme cenu upravovat tak, aby se vůbec nevedla debata o tom, jestli je investování u nás drahé, nebo levné.

Banky pracují s umělou inteligencí, ale klient ji zatím příliš nevidí. Kdy se AI skutečně projeví v každodenním bankovnictví České spořitelny?

U nás ji už dnes používá zhruba půl milionu klientů. Konverzují s naším AI chatbotem implementovaným v Georgovi, ten je zároveň proaktivně upozorňuje na důležité věci. To je jedna rovina využití umělé inteligence. Druhou oblastí je péče o klienty, kde využíváme AI chatbota na naší zákaznické lince a zároveň s ním pracují naši bankéři, jimž pomáhá s přípravou na schůzky s klienty. Naše AI technologie dokáže analyzovat obrovské množství dat z různých zákaznických systémů a bankéřům tak dává do ruky personalizované analýzy, které jim výrazně usnadňují a urychlují péči o klienty.

Bude mít umělá inteligence někdy právo rozhodovat o ceně úvěru, limitu karty či dostupnosti hypotéky, nebo to zůstane výhradně v rukou lidí?

Svět takzvaných AI agentů je relativně blízko. Člověk ale na konci procesu zůstane vždy. Ne nutně proto, aby každé rozhodnutí ručně schvaloval nebo zamítal, ale proto, že vždy chceme mít jistotu, že za algoritmem je vždy někdo, kdo ho ovládá, sleduje a nese za něj odpovědnost. Jinými slovy chceme mít přehled o tom, jakým směrem algoritmus naše klienty naviguje a jaká rozhodnutí jim doporučuje.