Zestátnění ČEZ: 250 miliard za mezinárodní ostudu

Ta myšlenka se do veřejného prostoru vrací jako bumerang. Plán na stoprocentní ovládnutí společnosti ČEZ státem opět zaznívá, tentokrát z úst formující se nové vládní koalice. Pojďme si proto bez politického balastu říct, proč je celá tato úvaha zvrácená. Jako člověk, který se v oblasti korporátních financí a investic pohybuje téměř 30 let, se při čtení těchto politických proklamací nemohu zbavit dojmu, že sleduji ekonomickou sebevraždu v přímém přenosu.

Představa politiků je svůdná a jednoduchá: „Stát ovládne ČEZ, poručí větru, dešti i burze a lidem zajistí levnou elektřinu.“ Jenže v reálném světě tržní ekonomiky a mezinárodního práva naráží tato populistická zkratka na tvrdou zeď reality. A takový náraz by bolel především daňové poplatníky.

Začněme tím nejhmatatelnějším – cenovkou. Vytěsnění minoritních akcionářů není charitativní akce. Bavíme se o částce, která by se při férovém ocenění včetně prémie pohybovala nejméně okolo 250 miliard korun. Tyto peníze stát nazbyt nemá. A nemá je ani ČEZ.

Ten se sice zbavuje některých svých aktiv, ale ani další rozprodej majetku by mu zdaleka nestačil. ČEZ by si tak na tuto transakci musel půjčit, čímž by se zadluženost národního šampiona prakticky zdvojnásobila.

V době, kdy ČEZ potřebuje desítky a stovky miliard na investice do obnovitelných zdrojů, modernizace sítí a především do výstavby jaderných bloků, by si firma dobrovolně podřezala větev dluhem, který nemá produktivní účel.

Zhoršení rizikového profilu u bank by bylo okamžité. Ratingové agentury by neměly slitování a financování by se prodražilo. A paradoxně – stát by tímto krokem přišel o stabilní přítok dividend, kterými dnes lepí díry v rozpočtu.

Mylná je i představa, že se stát s akcionáři prostě „nějak dohodne“ nebo jim vnutí svou cenu. Minoritní podíly v ČEZ drží sofistikovaní investoři, nikoliv amatéři. Jakýkoliv pokus o „levné“ převzetí by vyvolal lavinu žalob. Riziko, že finální účet po letech soudních tahanic a doplatků bobtná o desítky procent, hraničí s jistotou.

Ale největší iluzí je samotný důvod, proč se o tom všem bavíme – snaha o regulaci cen. Zastánci zestátnění operují s tezí, že plně státní ČEZ může ignorovat trh a prodávat elektřinu za výrobní náklady. To je nebezpečný omyl hned ve třech rovinách. Účelové podstřelení tržních cen by Evropská komise okamžitě klasifikovala jako nedovolenou státní podporu. I kdyby stát silou protlačil regulaci, ovlivní tím pouze silovou elektřinu. Ta tvoří zhruba polovinu finální ceny pro spotřebitele. Druhou polovinu tvoří regulovaná složka, jejíž podíl navíc setrvale roste. Efekt pro peněženku občana by byl neúměrný vynaloženým nákladům. A v neposlední řadě ČEZ není na trhu sám. Máme zde desítky dalších výrobců a obchodníků. Pokud by státní moloch začal dumpovat ceny, zlikvidoval by tržní prostředí. Ostatní hráči by to nenechali být. Výsledný účet za prohrané arbitráže by opět zaplatil daňový poplatník.

V zestátnění vidím ještě jedno riziko, o kterém se až tolik nemluví. Minoritní akcionáři dnes fungují jako takový hlídací pes. Tlačí management k efektivitě, transparentnosti a ziskovosti. Jsou pojistkou, že se firma chová jako standardní korporace. V okamžiku, kdy se ČEZ stane stoprocentně státním podnikem, rozhostí se tma. Zmizí vnější kontrola a ve firmě se může začít dít cokoliv. Historie českých státních podniků je plná důkazů o tom, že stát je ten nejhorší možný hospodář. Bez tlaku soukromého kapitálu hrozí ČEZ osud neefektivního molochu, který bude sloužit partikulárním zájmům momentální vládní garnitury.

Snaha o zestátnění ČEZ je podle mě učebnicový příklad toho, jak by se stát chovat neměl. Celá myšlenka má silnou pachuť znárodňování a smrdí mezinárodní ostudou. Pokud chceme energetickou bezpečnost, pojďme stavět zdroje a sítě. A přestaňme si namlouvat, že vykoupením akcionářů vyzrajeme na ekonomické zákony. Nevyzrajeme. Jen za to draze zaplatíme.