Schodek rozpočtu ve stovkách miliard? Není problém, pokud vláda peníze investuje, tvrdí ekonom Bělohradský

Předávání klíčů od Strakovy akademie opět provázejí tahanice o státní rozpočet. Letos jsou obzvláště vyhrocené. Nastupující kabinet viní ten končící, že předává erár v žalostném stavu, s chybějícími desítkami miliard korun. Ekonom Aleš Bělohradský vysvětluje, že je to ve skutečnosti trochu jinak – dosluhující vláda podle něj jen v klíčovém dokumentu odráží své priority, tedy především úspory. Zároveň Bělohradský upozorňuje, že české veřejné finance čekají těžké časy a do budoucna se neobejdeme bez změn v přístupu k utrácení peněz, obzvlášť pak těch, které si stát půjčuje. A že se bohužel nejspíš nevyhneme ani zvyšování daní.

Politici nové vládní koalice tvrdí, že v rozpočtu připraveném ministrem Zbyňkem Stanjurou chybí peníze, mluví o desítkách miliard korun. Jak je tomu z vašeho pohledu?

Podstatné je popsat, jaká je situace ve financování jednotlivých výdajových kapitol. Resorty každoročně požadují po ministerstvu financí mnohem víc, než v rozpočtu mají. Každý ministr pak křičí, že nemá dost peněz na to, aby naplňoval svoje priority. A mají všichni pravdu. Opravdu jsme v disbalanci v řádu stovek miliard. Jenže jde o priority. A prioritou této vlády bylo držet rozpočet na uzdě a pak peníze na jednotlivé oblasti chybí. Ale není to chybění ve smyslu, že by rozpočet byl technicky špatně sestavený, je to rozhodnutí, že se tak konsolidují veřejné finance.

Na adresu rozpočtu na příští rok zaznívá veskrze kritika. Zaznamenal jsem, že vy jste na něm našel i pozitiva. O co jde?

Ano, jednu důležitou věc je potřeba v návrhu rozpočtu vyzdvihnout. Přibyla tam nová část, která se jmenuje Státní rozpočet v kontextu výkonnosti a obsahuje propojení výdajových oblastí s cíli, ke kterým mají vést. To je pohled, který je na Západě úplně běžný. A je to taky pohled, který umožňuje dělat chytřejší zacílené úspory. Ne jenom plošně krátit, jak se to vlastně děje u nás skrz inflaci.

Jak tato novinka funguje?

Rozpočet je nově rozčleněn podle oblastí. Ke každé z nich příslušný resort stanovil hlavní témata, hlavní cíle, ke kterým mají jeho výdaje vést. A ke každému cíli jsou stanoveny indikátory v časovém průběhu, abychom viděli, jestli se posouváme, nebo ne.

Můžete dát nějaký příklad?

Třeba oblast dlouhodobé péče. O té víme, že je podfinancovaná a že to bude v následujících letech spolu se stárnutím populace problém, bude to přinášet velké dodatečné náklady. Dlouhodobá péče v rozpočtu nějaké místo měla a výdaje na ni v posledních letech rostly. Ale teď díky přímému propojení s konkrétními indikátory – jedním z nich je třeba počet lůžek v dlouhodobé péči – vidíme, že daný ukazatel se nevyvíjí správným směrem a naopak klesá. Díky tomu se můžeme ptát, jak je možné, že když výdaje rostou, klíčový indikátor se nevyvíjí správným směrem.

Když to zjednoduším, dá se to přirovnat k řízení státu jako firmy, kdy se hodnotí, jestli investované peníze byly vynaložené efektivně a vedly k určenému cíli.

Přesně tak, mělo by to umožnit lepší hodnocení, ale také plánování. Dnes žijeme ve státu, kde jsou strategické cíle odpojené od rozpočtu, což by ve firemním světě opravdu nedávalo smysl. Pokud mám nějaký strategický cíl, musím s ním spojit, kolik mě jeho naplnění bude stát a kde ty peníze získám.

V Centru veřejných financí jste nedávno přišli s vlastním návrhem na reformu řízení veřejných financí. Jestli to správně chápu, jde v podstatě o to, s čím začal ministr Stanjura.

Ano, náš návrh je přesně o tom, o čem se tu teď bavíme. To, že ministerstvo financí připravilo do státního rozpočtu nový pohled, je jedna z důležitých součástí reformy. Ale jsou v ní další body. Navrhujeme propojení se strategiemi, zpětné vyhodnocování. Bylo by potřeba výrazně posílit revize výdajů, které taky zavedla tato vláda před třemi lety, ale zatím se využívají velmi málo. Je to zase prostředek, který je v západních zemích naprosto běžný.

Způsob, jakým si resorty samy ve spolupráci s ministerstvem financí vyhodnocují, jestli výdajové politiky směřují k těm cílům, ke kterým mají směřovat, a jestli tam není možné udělat nějaké zlepšení směrem k vyšší efektivitě, to je důležitý prvek, který u nás sice je formálně zaveden, ale opravdu spíš formálně a nevede k tomu, k čemu by měl.

Bonusem by bylo, že takový způsob řízení veřejných financí nehraje do karet populistům, snadno populismus odhalí.

Vycházím z toho, že každá politická strana nakonec chce ukazovat nějaké výsledky. Chápu, že se populismus hodí před volbami, případně v opozici, ale potom ve chvíli, kdy má odpovědnost za řízení státu, každý politik potřebuje nástroje, jak toho dosáhnout.

Takže po volbách řeknu, že sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce, a začnu dělat jako reál politiku.

Ano, s tím už tady taky máme zkušenosti.

Jak hodnotíte programové prohlášení vlády? Je v něm hodně drahých slibů, které chce vláda splnit bez toho, aby zvyšovala daně. Prý k navýšení příjmů bude stačit omezení šedé ekonomiky a nakopnutí hospodářského růstu. Zkoušeli jste spočítat, jaké by byly dopady na rozpočet?

Přesný propočet jsme nedělali. Ale z toho, jak jsem si prohlášení pročítal, odhadem to může být nějakých 100 miliard, o kterých vlastně i teď nastupující vláda mluví, že v rozpočtu chybí. Zároveň ale programové prohlášení bereme s rezervou, zdá se nám trochu jako pokračování předvolební rétoriky. Mnohem podstatnější z mého pohledu je hospodářská strategie, kterou ANO vydalo ještě před volbami a která je mnohem zajímavější než prohlášení. Jsou v ní navržená poměrně konkrétní opatření, která by pomohla opravdu nastartovat ekonomiku a rozpočtově by to vycházelo mnohem střízlivěji.

Co konkrétně máte na mysli?

Například je kladen velký důraz na podporu investic v soukromém sektoru. Hlavním nástrojem je zrychlení odpisů do produktivního kapitálu, což sníží daňové zatížení firmám, které investují. Naproti tomu v programovém prohlášení se píše o plošném snížení daně z příjmů právnických osob. To je sice také podpora byznysu, ale ne zacílená na investující firmy. Takže v tom je programové prohlášení populističtější a také dražší.

Foto: Honza Mudra

Kolik peněz je podle vás možné získat z omezení šedé ekonomiky?

Velmi špatně se to odhaduje. Ale řádově se určitě pohybujeme v nižších desítkách miliard. Zatímco když mluvíme o chybějících penězích ve státním rozpočtu, jsme v řádu stovek miliard. Takže i pokud bychom byli optimističtí a věřili bychom tomu, že z šedé ekonomiky a z hospodářského růstu jsme schopni něco zajímavého dostat, tak to vůbec neřeší naše strukturální problémy. My jsme si vyhodnocovali, kolik by to státní rozpočet stálo, kdybychom naplňovali všechny strategické záměry a mezinárodní závazky, které máme schválené, a došli jsme k číslu přes 450 miliard ročně, které by v rozpočtu měly být navíc. Předpokládám, že tomuhle číslu se bude blížit i to, co ministerstva každoročně požadují po ministerstvu financí nad rámec toho, co pak dostanou.

Co máte na mysli těmi strategiemi a závazky?

Typická oblast je doprava. Státní fond dopravní infrastruktury má podrobně zpracované možné investiční akce rozložené v čase a investice, které by mohly probíhat, počítají s částkou o 120 miliard vyšší, než v rozpočtu mají. Další výraznou část tvoří obrana, to je příklad mezinárodních závazků. Pokud bychom požadavky NATO brali vážně, tak jsme do roku 2030 zase na nějakých 100 miliardách ročně, které by v rozpočtu měly být navíc. A platí to pro mnoho dalších oblastí, například digitalizaci nebo polovodičovou strategii, tam bychom potřebovali zhruba šest miliard navíc.

Klíčová otázka zní, co s tím? Je šance se nějak vrátit od hloubkových deficitů k vyrovnaným rozpočtům?

Problém vidím v tom, že si hodně půjčujeme na provoz. Kdybychom viděli silnou investiční aktivitu, byly by deficity mnohem obhajitelnější. Takovou strategii si na příští roky stanovilo třeba Německo. Počítá s tím, že bude mít výrazné schodky, ale je to proto, že bude posílat obrovské peníze v rámci veřejných investic nebo skrz odpisovou politiku podporovat investice v soukromém sektoru. Tam bude šance, že to ekonomický růst podpoří.

Takže kdybychom měli schodek 400 miliard korun, ale peníze by se utratily na investice, byl by schodek přijatelný?

Ano. Ale o to víc bychom pak potřebovali mít dobře nastavené řízení veřejných financí, abychom si byli jistí, že tyto peníze využíváme opravdu k tomu, k čemu jsme si předsevzali. Já jsem poměrně optimistický člověk, ale myslím si, že v Česku jsme schopni utratit neproduktivně opravdu hodně peněz a tvářit se, že to jsou investice.

Od politiků jsem už slyšel i to, že investicí je zvyšování penzí.

Ano. Ale rád bych dodal, že v mezinárodním kontextu si nestojíme špatně. V zadlužení jsme na tom pořád dobře, jsme na nějakých 45 procentech HDP. Spousta západních zemí má dluh přes 100 procent HDP. A dokonce se mluví o tom, že do roku 2030 globální zadlužení dosáhne 100 procent globálního HDP. Takže to není úkol jenom pro českou společnost, ale i pro ostatní země, říct si, jaká má být role státu. Protože nároky na erár neustále rostou. Vidíme to po každé větší krizi, po finanční krizi v roce 2009, po pandemii – nároky narůstají o procenta HDP, ale po skončení krizí se nevracejí na původní úroveň. Financování států je čím dál dražší, ale příjmy na to reagují pomalu. Ale opakuji, u nás jsou jak příjmy, tak výdaje státního rozpočtu v poměru k HDP výrazně níž než v jiných zemích Evropské unie. Kdybychom chtěli mít vyrovnané rozpočty, máme k tomu oproti jiným zemím docela snadnou cestu.

Mám ale pocit, že tento argument s menším zadlužením oproti jiným zemím vlády obvykle používají, když obhajují neproduktivní utrácení, třeba právě při zvyšování penzí.

Nevolám po tom, abychom se inspirovali u zemí jako Francie nebo Itálie. U nás dáváme relativně málo na sociální systém, jsme zhruba o tři procenta HDP níž, než je evropský průměr, v porovnání třeba s Francií je to o 10 procent HDP. To je obrovský rozdíl. A je to i hlavní důvod, co nám zmenšuje stát, veřejné výdaje. Je to tak rozumné.

Při demografickém vývoji v Evropě se spíš musíme připravit na to, že výdaje na důchody naopak budou růst, ne?

Ano, zatím jsme relativně v klidu, ale po roce 2030 tyto výdaje budou narůstat velmi výrazně. A nejde jen o důchody, ale i další výdaje související se stárnutím populace – zdravotnictví, dlouhodobá péče… Bavíme se o růstu o desítky miliard ročně.

Zmínil jste, že máme s ohledem na mezinárodní srovnání prostor pro zvýšení daní. Co výdaje, kde se dá šetřit?

Věřím tomu, že skrz chytřejší řízení veřejných financí, o kterém jsme mluvili, je možné ušetřit v souhrnu nějakých pět procent veřejných výdajů. Tak se to podařilo třeba v Kanadě. Ale potřebujeme mít nástroje, které nám umožní vyhodnocovat výdajové programy. A je to také o odvaze, protože každá úspora bude mít svoje odpůrce.

Což k vyrovnání rozpočtu nebude stačit. Z toho mi vychází, že zvyšování daní – dřív nebo později – se příští vlády nevyhnou.

Zopakuji, že nemáme mluvit o vyrovnaném rozpočtu, to nemá být náš cíl. Nějaká míra deficitu, když se spojí s tím, že budeme produktivně investovat, je v pořádku. Ale co se týče strukturálního deficitu, to znamená toho, jak je nastavený systém provozu státu, ten bychom měli výrazně snížit. Ostatně je to i v zákoně o rozpočtové odpovědnosti, že strukturální deficit má být maximálně jedno procento HDP. To je cíl, ke kterému bychom měli mířit. A souhlasím, že to nejde bez změny daňového systému.

Ostatně, vy jste společně s PAQ a IDEA přišli s návrhem daňové reformy a nesetkal se s nadšenou odezvou politiků.

Aleš Bělohradský

Vystudoval ekonomii na Univerzitě Karlově. Čtyři roky působil jako analytik na ministerstvu financí. V letech 2022 až 2024 byl v roli šéfa poradců na ministerstvu pro vědu, výzkum a inovace. Loni spoluzaložil think‑tank Centrum veřejných financí, který se věnuje mimo jiné problematice moderních státních rozpočtů.

Foto: Honza Mudra

Ano. Přitom jsme ukázali, že nejde jen o to, jestli se daňové zatížení zvyšuje nebo snižuje, ale i o strukturu daní. V našem návrhu je i varianta, která je rozpočtově neutrální, jen přenáší zatížení ze zdanění práce na zdanění spotřeby a majetku. U nás je výrazně zatížená práce, což podsekává motivaci pracovat, zvyšuje motivaci zůstat v šedé ekonomice a ve výsledku to brzdí hospodářský růst. Zatímco zdanění spotřeby je svým způsobem regresivní daň. Protože bohatší lidé víc spotřebovávají, tím pádem mají na tom větší profit, pokud jsou daně ze spotřeby nízké. Zvýšení daně ze spotřeby je vlastně větší daňové zatížení pro bohatší kohorty. Samozřejmě je v tom potřeba řešit životní úroveň příjmově nižších kohort. Ale to se dá kompenzovat, ať už přes nižší zdanění práce nebo přes důchodový systém. Systém se dá nastavit lépe, aby podporoval ekonomický růst. A ani ty změny nejsou tak složité.

Reforma, se kterou přišli kolegové, je první ucelený návrh, který je spočítán na mikroekonomických datech, to znamená na datech jednotlivých daňových poplatníků, se všemi těmi distribučními dopady, které to má. Takže reforma je připravena a stačí ji jenom využít. Samozřejmě my nekončíme u rozpočtově neutrální reformy. Myslíme si, že by reforma měla řešit i problém strukturálního deficitu, a máme se bavit o tom, že to daňové zatížení se má zvýšit.