První polovinu života jsem strávila mezi muži, teď pomáhám ženám s byznysem, říká koučka Kamila Paličková

V minulém desetiletí se Kamila Paličková zabývala finančním poradenstvím a zprostředkováním pojištění. Spoluzaložila společnost F&P Consulting (dnes AIDO Group), která zaměstnávala několik set poradců. V roce 2019 ale firmu prodala a začala se věnovat nové profesi. Změna v jejím životě je spojená s tím, co nazývá psychospirituální krizí. V rozhovoru pro týdeník Ekonom tento termín objasňuje a vysvětluje, proč po překonání těžkého období zase začala s byznysem, i když úplně jinak. V současné době radí podnikatelkám, jak rozjet, vylepšit nebo posunout jejich byznys. „Jedna skupina mých klientek jsou ženy na mateřské dovolené. Druhá skupina jsou ženy kolem, dejme tomu, 45 let. Jejich děti už začínají žít vlastním životem a ony si říkají, že je konečně čas vykopat vlastní sny,“ říká Paličková, která letos v mezinárodní soutěži Women Changing The World Awards skončila druhá v kategorii kouček.

Svoje podnikání deklarujete jako udržitelné. Co to pro vás znamená?

Pro mě to je způsob života, který nepoškozuje přírodu a zvířata. Množství manažerů si pravděpodobně bude nyní ťukat na hlavu, ale co tady prezentujeme jako udržitelnost, je často jenom ideologie, politika a byrokratický balast. Velmi se ztotožňuji s myšlenkou Alberta Einsteina, že nemůžeme problémy vyřešit na stejné úrovni vědomí, na jaké jsme je vytvořili. Udržitelnost nikdy nebude fungovat, pokud se lidé neposunou a nezmění výchozí paradigma. Tím myslím, že lidé žijící na Západě sami sebe vnímají jako středobod, který ovládá tuto planetu. Planeta je něco, co nám lidem náleží, co můžeme vykořisťovat, používat z ní, cokoliv nás napadne. Třeba ale u přírodních národů je ve středobodu Země, kterou je nutné chránit. My jsme jenom jeden z druhů, které tady společně v rámci ekosystému koexistují. Místo hierarchického uvažování je zde cyklické chápání reality a odlišné hodnoty.

Myslím, že nejen manažeři, ale ani lidé v běžných pracovních pozicích na takovou argumentaci nebudou slyšet.

Tomáš Baťa říkal, že všechny krize – ekonomické, politické – jsou důsledkem nějaké morální bídy. Podívejte se, kudy proudí ve společnosti peníze, jednoznačně to charakterizuje její hodnotový systém. My generujeme peníze do technických věcí a do věcí, které generují další peníze. Bez ohledu na to, jestli tam je nějaká návaznost na lepší kvalitu života, větší štěstí a tak dále. Ostatní hodnoty, jako jsou vzdělání, zdravotní stav, péče a tak dále, jdou v západní společnosti stranou.

Myslíte? Máme sociální stát, prestižní univerzity…

Ano i ne. Pracuji se ženami, vysvětlím vám to na příkladu. Školství, zdravotnictví, sociální péče jsou obory, kde většinu profesí zastávají ženy. Učitelky, zdravotní sestry, pečovatelky. Myslíte si, že v naší společnosti proudí peníze hlavně přes ně, protože jsou pro ni důležité? Víme, že nějak musí fungovat, abychom udrželi sociální smír. Ale rozhodně tím neříkáme, že to je naše priorita. Dáváme tolik, aby se systém nerozpadl.

Máme tedy jako civilizace šanci nějak dosáhnout udržitelnosti v podobě, jak ji vnímáte vy?

Do nějaké míry určitě ano. Je to věc opravdu nového pohledu na spoustu věcí, které děláme, jak je děláme, proč je děláme. Vizi zatím nemá ani naše republika. Nevíme, kam směřujeme ani na čem jako Češi můžeme stavět. Naše mantra je dohnat Západ, místo abychom se ptali, čím můžeme obohatit svět, a vystavěli na tom národní strategii. Jde o celkovou vizi a dlouhodobé směřování. To nám může unikat, když se soustředíme jen na roční plnění plánu. Musí tomu předcházet nastavení osobních hodnot a hodnotového rámce. Ale už je tu spousta lidí, kteří cítí vzrůstající frustraci z tohoto stavu.

Kamila Paličková

Se svým obchodním partnerem Otou Jandou založila a vybudovala společnost F&P Consulting. Postupně z ní vyrostla skupina firem zaměřených na pojištění, hypotéky a investice s týmem o několika stovkách lidí. Před šesti lety firmu prodala a věnuje se koučování podnikatelek. Vytvořila také dobrovolnický projekt Redline Expedition na záchranu ohrožených zvířat.

Foto: archiv Kamily Paličkové

 Jak se chovají?

Jsou tu dva proudy. První jsou hodně levicové tendence ve smyslu nerůstu. Nemyslím, že tohle je správná cesta, už jsme si vyzkoušeli, že nefunguje, a víme, že to navyšuje bídu. Když už máme technologie a pokrok, měli bychom je použít v transformaci tak, aby náš život i činnosti, které děláme, byly zdravější. Částečně se to děje, nádherně to můžeme vidět v energetice nebo stavebnictví, tam už jsou často technologie udržitelné. My máme jít dál a upřímně si říct, že chceme vytvořit funkční svět pro další generace, ale nejenom pro ně, taky pro všechny další bytosti, které planetu obývají. Tady bohužel vidím velký rozdíl mezi Českem a světovými trendy. Ve světě je výrazně vyšší diverzita v uvažování a diskusi. Udržitelnost nezačíná ve vnějším světě, ale vnitřní transformací.

Co když odmítnutí pokroku někdy funguje? Když jste mluvila o přírodních národech – traduje se, že Mayové znali kolo, ale odmítli ho používat, protože věděli, co to udělá s jejich životním prostředím – kácení lesů, vytváření zpevněných silnic a podobně. Život by se jim proměnil tak, jak nechtěli. Jenže přírodní národy žily na omezeném území, nebyla to globální civilizace. Takže první otázka: Je možné v globální civilizaci, abychom se všichni shodli? A druhá, hypotetická: Dovedete si představit, že by lidstvo odmítlo třeba něco tak lákavého jako umělou inteligenci s tím, že mu v budoucnu jeho domnělou vládu nad planetou vezme?

Myslím si, že lidé mají neskutečný potenciál. Mnohem větší, než kolik ho využívají. Důležité je, k čemu a jak ho využijí. Já samozřejmě nemám odpověď na všechno, byla by tady spousta povolanějších lidí, kteří vidí do jednotlivých témat. Jen si nemyslím, že není průchozí, abychom se na něčem shodli. Ale nerůst to není. To je science fiction. A umělá inteligence? V mnoha ohledech může pomoct, jsou tu různé rizikové činnosti nebo ty, kde je zapotřebí velká síla. Zase příklad pečovatelek – musí zvedat a tahat nepohyblivé pacienty. Roboti na vysoké úrovni budou schopni tohle nahrazovat. Jenže z historie víme, že naše záměry v mnoha věcech jsou dobré a pak se objeví někdo, kdo to loupne na temnou stranu. A s následky se potýkáme všichni.

Představili jsme si tedy principy pokroku. Co zisk? Jakou roli hraje ve vašem udržitelném podnikání?

Dneska už ne tak velkou. Dřív byl pro mě velmi důležitý. Měla jsem firmu, kde pracovalo asi 500 lidí. A vyhořela jsem. Neuhlídala jsem si rovnováhu mezi honbou za prací a jinými hodnotami. Spoustu věcí, které říkám vám nebo je učím klientky, jsem taky odvodila přes tuto bolavou zkušenost. Orientovala jsem se na statusové věci, na zisk, na zážitky. Pak jsem zhruba dva roky byla mimo a během té doby jsem si přerovnala priority. Dříve mi šlo o cíl, dnes mi jde hlavně o cestu. Pořád vydělávám mnohem víc než většina žen, které potkávám, ale je to víc důsledek, ne plnění plánu. Prostě dělám všechno nejlíp, jak umím. Dělám věci, které mě naplňují a baví. Takže jsem velmi zúžila počet aktivit.

Zúžila? Když se podívám na výčet toho, co děláte, zdá se mi, že aktivit je stále dost.

Ano i ne. Spousta jich je projektového typu. Někdy začneme a někdy skončíme. Tenhle styl práce přináší neustálé změny a nutnost učit se novým věcem. Vyhovuje mi to, zabíjí mě rutina. Lidé byli stvořeni k tvoření, ne ke konzumaci a přežívání.

Použila jste termín vyhoření, ale jindy jste hovořila o psychospirituální krizi, což je vlastně něco jiného. Můžete o tom pohovořit?

Jasně, hodně lidí neví, co to je. Pod vyhořením si dokážou představit aspoň něco, i když kdo tím neprošel, stejně nemá tušení, o čem je řeč. A já jsem to taky nevěděla. Byla jsem mašina, jela jsem výkonově a únava, vyhoření nebo deprese nebyly součástí mé reality. Proto jsem tak dlouho přehlížela signály, že se se mnou děje něco, co mě ohrožuje. Na začátku covidu jsem na zasedání OSN reprezentovala jednu organizaci, měli přiletět i zástupci vlády. Jenže jsem byla jediná, kdo doletěl, takže jsem si užila hezkou dovolenou s ženskými z Brazílie. Pak se objevily informace, že se budou zavírat letiště, fofrem jsem přebukovala lety a vrátila se posledním letadlem z Bruselu, kde jsem seděla 48 hodin a sledovala, jak se ruší jeden let za druhým. Najednou jsem zůstala doma a domluvila se ve firmě, že si odpočinu. Po měsíci jsem si tu dobu chtěla prodloužit a praktická lékařka mi řekla, že takovou neschopenku by mi měl vystavit psychiatr, protože mám pravděpodobně chronický únavový syndrom. Samozřejmě jsem si z toho dělala srandu, volám si s psychiatričkou, ona mi začne pokládat otázky a já najednou, jako když se to protrhne, začala brečet. A ona mi říká: Tak, mladá dámo, přišla jste za pět minut 12, máte středně těžkou depresi. Dala mi léky na spánkovou deprivaci a já několik měsíců spala 16 hodin denně. To už jsem si byla vědoma, že se do firmy nechci vrátit, a domluvila jsem se na odkupu svého podílu.

Ano, ale psychospirituální krize?

To je proces vnitřní proměny, doprovázený intenzivními psychickými až mystickými stavy, zpochybněním dosavadní identity i vnímání reality. Vyznačuje se nečekaností a intenzitou. Na jeho konci je ale vyšší kvalita zdraví a života. Temnota, ve které jsem se ocitla já, byla velká. Několik měsíců jsem se nemohla uzemnit. Jako když někde lítáte, neustále jsem se přesouvala do změněných stavů vědomí, několikrát denně a samovolně. Třeba v J&T Bance mají v jednačkách proužky na zdi. Dívala jsem na ně a okamžitě jsem odlítla. Změnila jsem se i vizuálně. Lidi mě nemohli poznat, za rok jsem zestárla o 10 let. Rok a půl jsem hledala cestu ven. Věděla jsem, že rozhodně pro mě není, abych jednou měsíčně došla na psychiatrii pro léky, jak vypadá tradiční západní přístup. Nakoupila jsem obrovské množství zahraničích prací o této problematice a mám pocit, že jsem se vrátila do svojí podstaty.

A zase jste se rozhodla pro podnikání.

Věděla jsem, kdo už nejsem, netušila jsem ovšem ještě, kdo jsem. Neuděláte tlustou čáru a řeknete: jsem zdráv. V období, kdy jsem už potřebovala začít něco dělat, jsem jen věděla, že nikdy nebudu zaměstnaná. Jiná volba než podnikání pro mě neexistovala, je to pro mě absolutní jistota. Pocházím z podnikatelské rodiny, pro mě je extrémně důležitá svoboda. Nedokážu dělat věci jenom proto, že mi je někdo říká, když jim nevěřím. A navíc jsem vizionář, rozhodovací typ. Celý život jsem žertovala, že jsem týmový hráč za předpokladu, že ten tým vedu. Tak jsem si položila otázku, co vlastně umím, co můžu nabídnout. První polovinu života jsem se pohybovala mezi muži, v některých statutárních orgánech firem jako jediná žena. A najednou mi začalo být strašně dobře v ženské společnosti. Takže jsem si řekla: Dobře, umím spoustu věcí, které ony neumí, z marketingu, z brandingu, z prodeje. Můžu je učit, budu mít dobrý pocit, že jim pomáhám, a zároveň to můžu monetizovat a dělat to z domova. To pro mě v tu dobu bylo klíčové. Ještě jsem měla velmi nestabilní energii, musela jsem si jít třeba dvakrát třikrát denně na 20 minut lehnout, vydržela jsem pracovat dvě hodiny. Říkala jsem si, že to otestuju a uvidím. A okamžitě jsem vystřelila na výdělek 250 až 300 tisíc korun měsíčně.

Co ženy hlavně učíte?

Vedle toho, že mám nějaké osobní know‑how, nejdůležitější je psychologie. Jsem relativně odvážná, netrápím se zbytečnými strachy a mám v sobě víru, že ať to dopadne, jak to dopadne, je to vlastně v pohodě. Pak nemám problém podstupovat různá rizika. Tohle dramaticky kontrastuje s nastavením žen, které potkávám. Mnohokrát jsem od nich slyšela, že si půjčují moji energii a mají strach, co se stane, až skončí s kurzem. A proto vedle toho, že umím relativně složité věci jednoduše a prakticky vysvětlovat, nabízím i mnohaměsíční mentoringovou podporu. Protože jedna věc je přijmout pasivně informaci a myslet si, že jí rozumím, a druhá věc je umět ji implementovat do svého podnikání. Když to udělají, dávám těm ženám zpětnou vazbu, jak by to mohly udělat líp.

Představuji si, že ženy za vámi primárně chodí, protože chtějí být také úspěšnými podnikatelkami.

Je to tak.

Co mají společného?

Jedna skupina jsou ženy na mateřské dovolené. Máme tady vysoký počet samoživitelek. Nedá se vyzvedávat děti ze škol, školek a kroužků, a ještě chodit na full time do práce. Velké množství žen proto začíná podnikat právě během mateřské. Druhá skupina jsou ženy kolem, dejme tomu, 45 let. Jejich děti už začínají žít vlastním životem a ony si říkají, že je konečně čas vykopat vlastní sny. Často odcházejí z korporátů, rozvádějí se, což je důležitý element, přestávají se podřizovat rodině. Třetí skupina jsou ženy, které už třeba podnikají, ale nedaří se jim. Potřebují najít cestu, další zdroje, nechápou online, marketing a podobně.

Dokážete koučovat úplně všechny? Poznáte, když se vám třeba přihlásí žena s nerealistickými cíli, protože nemá příslušný talent nebo vůli a podobně?

Je potřeba říct, že nedělám klasický koučink jedna na jednu. Mám kurz, ženy do něj naskočí a jedeme v něm všechny společně. Položím jim deset otázek a rozeberu každou tak, že poznáme, když to, co vymyslela, je úplně mimo mísu. Problém těch žen je, že jsou hodně emočně nastavené. Něco chtějí, ale zaměňují to s plánem. Takže vždycky na začátku v každé skupině si to vysvětlíme, nebo na to přijdou samy.

Poslechnou vás vždycky?

Vysvětlím jim, že já jsem zodpovědná za 50 procent naší spolupráce a ony za svých 50 procent. Jenže je tu ještě někdo jiný – půlka z nich začne mít problém s partnerem. Muži nedávají, že by jejich ženy mohly být úspěšnější, vydělávat víc, takže začnou dělat naschvály. Tam, kde jsou malé děti, se stává, že žárlí dokonce i ty děti, protože už maminku nebudou mít jenom pro sebe. Do toho jsou nemocné, což v rodině většinou odnese žena. Pak je pro ni těžké najít čas v klidu sedět, soustředit se a něco tvořit. Já jako samoživitelka jsem klidně vzala syna na schůzku nebo jsem pracovala po nocích, jela jako chlap. Ale vím, že většina žen takhle není schopná fungovat. O to víc si uvědomuji, jak je pro ně těžké podnikat.

Neznamená to ale, že se z nich snažíte tvořit ženy s mužskými vlastnostmi?

Nikdy. Naopak. Říkám jim: Dívejte se, kdo jste. Všechno, co vám říkám, si filtrujte samy sebou. Co pro vás platí, v čem se cítíte dobře. Protože pokud ne, stejně to nebudete dlouhodobě schopny dělat. Hodnota, za kterou vždycky budu stát, je respekt k individualitě. Odvaha a respekt k autenticitě a naší pravé podstatě jsou základní hodnoty, které přináším do veřejného prostoru.

Z osudů vašich klientek se zrodila kniha Přes překážky ke hvězdám. Obsahuje silné příběhy žen, které překonaly opravdu velké překážky, zranění, osamění, asi i dětská traumata. Jejich úspěch se zrodil z bolesti. Je vůbec možné, abychom se jako společnost mohli takto transformovat z radosti, jak to líčí východní nauky?

Nejsem si jistá, jestli to může fungovat. Většina z nás potřebuje ke změně nějaký impulz a ten přichází hlavně s něčím nepříjemným, co nás vybudí. Nedokážu si vybavit ani jeden příklad, kde by všechno bylo ideální, někdo se narodil se zlatou lžičkou u pusy, nic nepěkného ho nepotkalo a vyrostla z něj skvělá, báječná, vyzrálá osobnost prospěšná společnosti. A to máme v knize opravdu příběhy žen z celého světa.

Úspěšné ženy mají svou soutěž a ceny s názvem Women Changing The World Awards. Vy jste v ní loni uspěla a na letošek jste koupila práva na pořádání národního kola pro Česko a Slovensko. Jaký to má cíl a smysl?

Poprvé v historii u nás bude soutěž takového typu opravdu globální. Chci pomoci ženám z bývalého východního bloku, protože známá věc je, že mají malé sebevědomí. Osobně nemám problém prezentovat to, o co mi jde, a mnoho žen tím dráždím. Často jim zrcadlím, co si samy nedovolí. Jsme země průměrnosti. V téhle soutěži naopak musí účastnice sebevědomě představit samy sebe, svou historii i budoucnost. A při prověřování je doložit a obhájit.

Což jste musela udělat také. Jaké osobní ambice ještě máte?

Jde mi o hodnotu, kterou generuji, a těší mě, když mohu někomu pomoct. Primárně jde o rovinu prožívání, ne o bezduché vydělávání peněz. Mám třeba velký dům, velkou zahradu, kam chodím jen tehdy, když ji sekám. Mám bazén, který dva roky nebyl napuštěný. Syn už je dospělý, odstěhoval se, takže se vlastně starám o nějakou hmotu, která mi nepřináší žádnou hodnotu. Tak jsem dům dala do prodeje. A teď se mě známí ptají: Co budeš dělat a kam půjdeš? A já říkám, že nevím. Až to prodám, něco se stane. Mám to úplně otevřené, jsem připravena na všechny varianty. Že někoho potkám, že se odstěhuju do zahraničí, že si něco dočasně pronajmu, než mi umřou psi, kteří jsou na konci své cesty. Myslím, že bychom si měli nechat trochu prostoru pro lehkost a tajemství života.