Tachovsko, odvrácená strana Měsíce, volí komunisty a SPD. Drsný kraj pro život i byznys, míní podnikatelka

Tachovsko, část bývalých Sudet, není země zaslíbená pohodlnému životu ani snadnému podnikání. Drsný kraj nepřeje cestovnímu ruchu, neláká špičkové technologické firmy, nezaměstnanost je tu vysoká a výdělky nízké, podprůměrné. „Já tomu tady říkám odvrácená strana Měsíce, a co se počasí týče, jsme tu takový Náhorní Karabach, protože zimy jsou tady krušné. A to se promítá do duší lidí,“ říká podnikatelka Libuše Pažoutová Sittová z rodinné farmy Dvůr Krasíkov. Vystudovaná ekonomka s praxí ministerské úřednice a mluvčí Městského úřadu v Českém Krumlově, auditorka a pracovnice dvou nadnárodních společností má s čím srovnávat. Na politicích nenechává nit suchou a nerozlišuje mezi stranami.

Dvůr Krasíkov, nazvaný podle hradu v sousedství, vznikl poblíž obce Kokašice z chátrajícího areálu bývalého státního statku, který před lety koupil Sittové otec. Dnes tu podnikatelka s manželem, dalšími členy rodiny  i několika zaměstnanci provozují sýrárnu, penzion, krámek, pojízdnou prodejnu, ale i zámečnickou dílnu, truhlárnu, mini zoo. K farmě patří i desítky krav, ovce, kozy a nově několik kilometrů odsud dál na frekventované silnici mezi Plzní a Karlovými Vary i vytoužené celoročně otevřené bistro s nabídkou farmářských výrobků. Vysloužilo si název Pod Ořešákem. Přestože místo ořešáku tam projíždějící řidiče upoutá spíš vyřazená plzeňská tramvaj T3. 

Proč je dobré pořídit si bistro?

Protože tady pod Krasíkovem máme jen sezonní provoz, ale náklady jsou celoroční. Zatím jsme měli příjem jen čtyři měsíce v roce. Špatně se plánuje personál, zásobování a podobně. Takže mít celoroční provoz je lepší. V tom pomůže vedle bistra i ta tramvaj, která bude sloužit k posezení. A rozjíždí se to zatím dobře. Lidé chodí. Málokdy během dne tam nikdo není.

Tachovsko je region, kde od roku 1989 mají komunisté nebo v poslední době i SPD výrazně větší voličskou podporu, než je průměr za celou republiku. Čím to je? 

Možná složením obyvatel. Většina dojíždí a pracuje ve fabrikách a skladech, které jsou podél dálnice, nebo dělají námezdní síly nebo zkrátka dělnické profese: prodavačky, skladníci, montéři, zedníci, jsou tu bývalé statky, někde JZD. Manažerů tady moc nenajdete, a pokud tu jsou, dojíždějí do Plzně. Strašně málo OSVČ, živnostníků, podnikatelů. Takže tady budete těžko hledat pravicového voliče.

Starostka Plané mi říkala, že lidé tu za komunistů neměli moc příležitostí k vlastní aktivitě. Byly tu uranové doly, v každém městě kasárna, takže spousta vojáků z povolání. Všude byl státní statek, lidé měli přesně dané, kdy vstávat, kdy jít z práce. O vše, co potřebovali, se jim postaral stát. A to skončilo, musí se starat o sebe sami. Vidíte to také tak?

Ano. To je to, co tady mnoho lidí neumí. Je to přístup k životu, který neznají. A těžko jim to dávat za vinu. Ta doba je tak nastavila a vychovala. Dnes, kdy už není v televizi jen Ein Kessel Buntes, ale všude vládnou sociální sítě, komentáře v nich, do toho nyní umělá inteligence a naprosto fejkové zprávy, demagogie v rozesílaných mailech, si asi nejsou jistí, jestli je pravda to, co jim lidé jako třeba Miloš Zeman nebo Andrej Babiš říkají, nebo si tím naopak jsou jistí až moc. Ale nejsou schopni otevřít oči, podívat se i jiným směrem. Neslyší pak na to, že kdyby třeba trochu změnili své životní návyky, zkusili naslouchat i jiným názorům, mohli by se mít lépe, než se mají dnes.

Hraje v tom roli věkový průměr? Mladí by se už měli v nové době vyznat, ale řada z nich utíká za profesí a kariérou do větších měst.

Nemyslím, že by to bylo věkem. Spíš výchovou, návyky, vnitřní nejistotou. A nespokojeností se svými vlastními životy. Jenže jsou ve fázi, že s tím nejsou schopni sami nic udělat. A dávají vinu druhým.

To platí i jinde, nejen na Tachovsku. 

To je pravda. Když si vezmete všechny možné sociální mapy, se kterými jsme dělali, ještě když jsem pracovala na ministerstvu pro místní rozvoj, a to bylo už v roce 2004, ukazují v podobném duchu také Ústecký a Moravskoslezský kraj jako nejméně ekonomicky stabilní a soběstačné regiony. A byla vždycky potřeba je dotovat a financovat. Tady na Tachovsku opravdu nemáte průmysl, nemáte infrastrukturu cestovního ruchu typu Krkonoš nebo Šumavy, tady není nic. V zimě tu nemáte co dělat, protože tu není sníh, nejsou tu lyžařská střediska, přes léto nemáte, kde se koupat, nemáte tu turistické vyžití. Tady je vakuum. Bylo tu jenom zemědělství, které ale dnes potřebuje jen zlomek lidí z těch, kteří v něm pracovali za komunistů. Je to tvrdý kraj, příležitostí pro práci nebo nějaké vyžití je strašně málo. Já tomu říkám „odvrácená strana Měsíce“, a co se počasí týče, jsme takový „Náhorní Karabach“, protože zimy jsou tady krušné. A to se promítá do duší lidí.

Má na tu situaci také vliv, že tady byly Sudety?

Určitě. Lidé tu nemají kořeny, nemají k tomuhle kraji vztah, byli sem dosídleni. 

Kolik zaměstnanců živil před rokem 1989 areál, kde působíte nyní vy?

Tady pracovalo 150 lidí. Dneska tu stačí tři zaměstnanci. Jasně, neděláme tu už produkci, která tu byla dřív, ale i kdyby ano, s dnešními technologickými možnostmi by stejnou práci zvládlo deset procent tehdejšího počtu lidí. A co má těch zbývajících 90 procent lidí dělat? Musí jezdit do těch fabrik, montoven a skladů u dálnice.

Je tedy možné živit se tu podnikáním? Jak je na tom to vaše?

Stejně jako další místní podniky hotel Jitřenka, penzion Pohoda nebo Café Kryštof Harant. Otevíráme na pět měsíců v roce. A za těch pět měsíců musíme vydělat na celý zbývající rok. Pokud nevyděláme, zoufale hledáme možnost jinde, třeba formou brigád. Já jsem chodila tlumočit angličtinu do fabriky, hledala jsem si práci na zimu. Teď jsem tedy ráda za celoroční provoz, který bude v bistru Pod Ořešákem.

Tenhle život ale není pro všechny.

Není. Já chápu, že mnoho lidí chce mít svoji jistotu, chce chodit celoročně do stejné práce, dělat osm hodin denně, jednou za měsíc dostat výplatu a v noci mít hlavu čistou. V zaměstnání tráví třetinu života, přitom ale i tahle třetina života by měla být zatraceně kvalitní.

Jak si tu kvalitu zajišťujete vy?

My tady děláme s manželem dennodenně sedm dní v týdnu, v noci nespím, jestli budeme mít na výplaty, na splátky, co nového bychom mohli ještě zkusit vybudovat, udělat. Je to strašně náročné, ale neměnila bych. Ztratili bychom svobodu, možnost rozhodovat se o svém volném čase. A ztratili bychom i to, že já tady okamžitě vidím výsledky naší práce. Jestli jsme upekli dobře, jestli jsme uvařili dobře, jestli jsme ubytovali dobře, jestli se k těm lidem chováme dobře. O tom všem máme okamžitě zpětnou vazbu. 

Takže východiskem je podnikat a strávit prací většinu času?

Musela jsem změnit přístup. Od doby, co byl covid, už neplánuju. Nevím, co bude za hodinu, za dvě hodiny. Řeším věci tak, jak ke mně přicházejí, a nespoléhám se na to, že za třicet let budu mít pořád takovýhle příjem a pak si pořídím to či ono. Ne. Pro mě přestalo mít hodnotu zlato nebo jiné šperky. Manžel ví, že když mi chce dát dárek, má mi koupit nějaké dobré nářadí na zahradu. Ale na druhou stranu jsem získala obrovskou svobodu, pocit spokojenosti. Přes všechny ty starosti a stresy mám pocit, že dělám něco dobrého. To je skvělé.

Víte už, koho s tímto sociálním zázemím budete volit?

Přiznám se, že nevím. To je další věc, která mi nejde na rozum. Přijde mi, že náš politický systém se dostal do takové zvrácenosti. Stát by měl být sluhou nám všem občanům. A ne že my budeme sloužit jemu. Teď je to nastavené úplně strašně. A říkám, pracovala jsem po vysoké na ministerstvu, totální deziluze, během čtrnácti dnů nás nabrali dvacet nových lidí, mně připadá, že snad jen podle fotek v životopise, jen aby mohli vyčerpat peníze ze státního rozpočtu. Ze začátku pro nás neměli kancelář, počítač ani práci. Myslíte, že se to ke dnešku zlepšilo? Kdyby ty lidi, ať úředníky nebo kohokoliv, poslali do reálného života,  za dva měsíce nemají co jíst. Vůbec nevědí, jak vypadá reálný svět. Odmítám takový stát živit. Jasně že musím. Že musím platit daně, odvody, ale vadí mi to.

Mluvíte o současné vládě?

Nejen. To se nese z jedné na druhou. Po nás chtějí, když je DPH, mzdy, odvody, abychom vše uhradili do osmi dnů. Ale oni mají 28 dnů na to, aby nám vrátili přeplatky. Tak pomalá struktura je to. Jasně, nemůže to fungovat tak, jak hlásal Andrej Babiš, když vstupoval do politiky, že stát je třeba řídit jako firmu. Ale naprosto nechápu, proč máme tolik úředníků, jaká je jejich pracovní výkonnost, pracovní náplň. Kdyby se zbavili poloviny úředníků ministerstva, na kterém jsem já tehdy byla, nikdo by nic nepoznal.

Může se stát, že volit nepůjdete?

Půjdu. Ale do poslední hodiny budu zatraceně přemýšlet, komu to hodím. Vím, že to nehodím žádné extremistické straně, žádným ultras, žádnému Stačilo! ani Maláčové, protože to jsou jen tahanice o to, kdo z nich se dostane ke korytu. Ale to platí i pro pravou stranu. Budu vybírat zkrátka někde od středu doprava. Já se vždycky snažím najít jednoho konkrétního člověka, o kterém si myslím, že je menší zlo, a toho kroužkuju. Kdybych volila celou stranu, byla by to moje značná deziluze. My tu přemýšlíme, jak každou korunu otočit, zda zaplatím lidi, aby se stát o ně nemusel starat. A oni? Lusknou prstem a to, co my vyděláme a odvedeme na daních, vyhodí oknem nebo pošlou kamarádíčkům na předražené státní zakázky. To se mi nelíbí. Klidně ať mi stát nepomáhá. Ale ať mě taky nezatěžuje.