Volvo byla láska až na druhý pohled. Ale zase na celý život

Jako nejvyšší šéf českého Volva působí Šárka Heyna Fuchsová už 15 let, přičemž celkem už v téhle automobilce pracuje na různých pozicích čtvrt století. Povídali jsme si o tom, jak se jí daří uspět v prostředí považovaném za typicky mužské, či o tom, jaké to bylo vést Volvo čtyři roky v Dánsku.

Jak se to stalo, že jste se dostala do autoprůmyslu a do automobilky Volvo?

Musím říct, že pracovat v automobilovém průmyslu nebyl můj primární sen. A nutno říct, že první setkání s automotive bylo dokonce poněkud demotivační. Pracovala jsem po střední škole v jedné reklamní agentuře a když jsem měla mít jako klienta jednu nejmenovanou automobilovou značku, tak řekli, že s ženou spolupracovat nechtějí. Měla jsem ale skvělého šéfa, který když viděl moje zklamání, nechal mě pracovat s jinou automobilovou firmou, s DAF Trucks. No a jak to někdy v životě bývá, že se vám stávají náhody, tak dva kolegové, kteří pracovali v téhle firmě, poté odešli do Volvo Cars, kde v té době hledali vedoucí marketingu. Ti si na mě vzpomněli a dopadlo to tak, že mne oslovil samotný pan ředitel a nastoupila jsem v pětadvaceti letech jako marketingová manažerka do Volva. Zajímavé na tom bylo, že z pohledu té pětadvacetileté holky bylo Volvo nejošklivější auto, které mohlo existovat. Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Jakmile jsem ale zapadla do firmy, pochopila její kulturu, tak jsem se zamilovala na celý život. A tahle láska trvá už pětadvacet let.

Je těžké uspět jako žena v automotive, které se považuje za typicky mužskou záležitost?

Sice se považuje, ale být by to tak přece nemělo, vždyť auta řídí z padesáti procent ženy. Je pravda, že v technických odděleních automobilek najdete skoro samé muže, ale tím by to mělo končit. Není důvod, aby v marketingu, obchodu či finančním oddělení nebyly rovnoměrně zastoupené ženy. Faktem ale je, že tahle představa je zakořeněná a skutečně pak ve vedení právě automobilek sedí muži starší padesáti let. Já se naštěstí můžu těšit z privilegia, že ve Volvu se nikdy nehledělo na to, jestli jste žena, nebo muž.

To potvrzuje i fakt, že jste šéfovala Volvu nejen v Česku, ale i v Dánsku. Jaká byla tahle zahraniční zkušenost?

Byla to obrovská škola. Když jsem tam šla, tak mi odcházející ředitel, což byl Švéd, říkal, ať se připravím na to, že Dánové prostě končí v práci ve čtyři odpoledne, ať se s tím dopředu smířím. Že je nepředělám. To pro mě byl velký šok. Jsem zvyklá opravdu hodně pracovat a najednou jsem se ocitla v zemi, kde se dělá 37 hodin týdně. Každý tam pracoval o pět hodin méně, než jsem byla zvyklá a tak jsem se musela smířit s tím, že bude prostě všechno trvat o něco déle. Jak se navíc ukázalo, v Česku té práci dávali lidé i trochu víc srdce, alespoň v mém týmu to tak bylo. Největší rozdíl byl ale v tom, jaká je role lídra v pracovním týmu. Já jsem byla zvyklá, že lídr ten tým vede. Jste člověk, který zná svůj tým, zná problematiku oboru, směruje tak práci tím správným směrem a umí dělat rozhodnutí. V Dánsku to funguje úplně jinak. Tam je celá společnost postavená na dialogu a v podstatě konsenzu. Vy si ta svá rozhodnutí musíte před podřízenými obhájit.

To pro vás musela být obří změna.

Musela jsem zcela změnit myšlení. Zatímco v Česku jsem byla zvyklá, že si vyslechnu názory všech, rozhodnutí je ale na mě, tak v Dánsku lidi potřebují cítit, že se na tom rozhodnutí podílí všichni. Zatímco v Česku lídr tým táhne, v Dánsku ho trochu musíte nést před sebou. Další věc, která byla odlišná, zatímco v Česku jsme věci řešili na poradách u stolu, v Dánsku si vše musíte předjednat v kuloárech a u stolu už si to jen formálně odsouhlasíte.

Nestýská se vám po Dánsku?

Stýská se mi určitě po moři, které je tam nádherné. A úžasný je i klid a pohoda, s jakou se v Dánsku žije. V zemi funguje silný sociální systém, který vás fantasticky podrží v různých krizových situacích, třeba když přijdete o práci, nebo jste nemocný. Asi i kvůli tomu jsou tam všichni v pohodě, smějí se na sebe, všechno je to takové sluníčkové. Na stranu druhou jsou pak všichni trochu v panice, když se stane něco nečekaného. Když nastala ruská invaze na Ukrajinu, tak se v Dánsku druhý den zastavil trh s nemovitostmi i s auty a lidi přestali chodit do restaurací, protože se lekli. Myslím, že Češi zachovají v těchhle stresových situacích víc klidu. To může být ale paradoxně občas na škodu.

V čem?

Dánové opravdu nechtějí o ten svůj komfort přijít a tak se na hrozby, které je ohrožují okamžitě začnou připravovat. Dánská vláda začala třeba okamžitě po ruském útoku lidem dávat instrukce, jak mají mít všichni doma balené vody, baterie, mouku, cukr a další základní potraviny pro případ nouze. Všichni jsou teď tedy zásobení. A vím, že tam posílají dobrovolně mladé holky a kluky třeba na kurzy obsluhy dronů. Ta země se prostě připravuje na to, že dojde k nějakému útoku. A teď se podívejte, co tady děláme my.