Ježíš Kristus obětí soudní zvůle. Pašijové procesy se příčily právu

Nadcházející Velikonoce jakožto nejpodstatnější křesťanský svátek oslavují zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V období od Zeleného čtvrtka se připomínají události, které vedly k jeho ukřižování. Pašijové vyprávění je zajímavé i pro právníky, díky dvěma soudním řízením, která byla proti Synovi Božímu vedena. Ačkoliv se svědectví obsažená v jednotlivých evangeliích v některých detailech rozcházejí, vyplývá z nich, že řízení byla zatížena procesními pochybeními a rozsudek z pohledu dnešního, ale i tehdejšího práva neobstojí.

Noční proces plný právních i argumentačních faulů

Vady pronásledovaly řízení již od začátku. Ihned po čtvrteční večeři v Gethsemanské zahradě byl Ježíš Kristus zatčen a ihned zaveden do paláce velekněze Josefa Kaifáše. Zde se měl uskutečnit první proces před takzvaným Sanhedrinem, nejvyšším správním a soudním autonomním orgánem starověkého Izraele. Už sama skutečnost, že se řízení odehrávalo v nočních hodinách v domě velekněze, nebyla pouze nestandardní, ale přímo nelegální. 

Procesní pravidla sanhedrinu se vyznačovala pokrokovostí a důrazem na transparentnost. Stanovovala, že rozhodování v řízeních označených jako hlavní, tedy týkajících se nejzávažnějších zločinů nebo vysoce postavených osob, měla být pouze ve dne a přístupná veřejnosti. 

Základem obžaloby měl být zločin rouhačství, některé zdroje pak docházejí k závěru, že Ježíš byl v souvislosti s vykonanými zázraky obviňován z čarodějnictví. Vzhledem k závažnosti obvinění měl mít právo na zastoupení, avšak i v tomto bodě proces selhal.

Evangelisté Marek a Matouš se shodují v tom, že v procesu vystoupilo větší množství falešných svědků, kteří měli dokládat Ježíšovo tvrzené rouhačství, ale vzájemně si odporovali. Matouš zmiňuje, že se nakonec našly dvě osoby, které shodně vypověděly, že Ježíš měl pronést výrok: „Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vystavět.“ To bylo zásadní, jelikož židovské právo neuznávalo jako důkazní prostředek výpověď pouze jednoho svědka.

Jako důkaz potvrzující vinu měla sanhedrinu sloužit Ježíšova odpověď na otázku, týkající se toho, zda je Me­siášem. Ta měla znít: „Vy sami říkáte, že já jsem.“ Kaifáš ji interpretoval jako přiznání a prohlásil, že dalších svědectví již není třeba. I tento postup byl však chybný. Nejde jen o sporný výklad. Židovské předpisy vycházely z toho, že vina musí být jednoznačně prokázána i v případě doznání.

Řízení provázely i další problémy. Podle svědectví evangelistů měl být Ježíš v domě velekněze bit a týrán. Rozsudek v řízeních, kde hrozil trest smrti, zároveň nemohl být vynesen ihned, nýbrž až po několika dnech, aby soudci mohli celou věc náležitě uvážit.

Pilát zatlačený do kouta a milost pro vraha

Druhé, známější řízení na Velký pátek před prefektem Judeje Pilátem Pontským rovněž trpělo zásadními nedostatky. Kněží, kteří Ježíše před římského místodržícího předvedli, během několika hodin zcela změnili obžalobu. Z rouhačství bylo najednou pobuřování a vzpoura, jichž se měl obžalovaný dopustit tím, že vyzýval k neplacení daní a údajně se prohlašoval za krále všech Židů, čímž měl ohrozit císařský majestát. Důvodem byla patrně prostá úvaha. V židovském právu bylo rouhačství hrdelním zločinem, centrální moc ho však mohla mít za vnitřní záležitost porobeného národa a do věci nevstupovat. Nové zločiny okupující moc naopak trestala zvlášť přísně.

Vykonstruovaná obžaloba Piláta nepřesvědčila. Jeho pokus věc vrátit sanhedrinu však kněží odmítli s tím, že jim není dovoleno popravovat. Ani toto tvrzení však neodpovídalo realitě. Židovské předpisy, které Římané respektovali, stanovovaly možnost za rouhačství udělit trest smrti kamenováním. Snaha vyhnout se přímé odpovědnosti za popravu populárního Ježíše je tu zjevná.

A to i u Piláta. O vině obžalovaného zdaleka nebyl přesvědčen a vynesení odsuzujícího rozsudku oddaloval. Dozvěděl se, že Ježíš je původem z Galileje, a určil, že – jazykem dnešního práva – není příslušný v daném případě rozhodovat. Přenechal to loutkovému vládci daného území Héródu Antipovi, který v Jeruzalémě pobýval. I on však odmítl rozhodnout a vězeň se vrátil zpět před římského prefekta. Pilát se uchýlil k právní zvyklosti. Na svátek Pesach byla každoročně udělována milost vybranému vězni. Dal proto jeruzalémskému shromáždění na výběr mezi propuštěním Ježíše a zatvrzelého buřiče a usvědčeného vraha Barabáše v očekávání, že lid vybere nazaretského kazatele. Zfanatizovaný dav však prosadil svobodu pro Barabáše.

V tuto chvíli se proces začal přelévat z roviny právní do roviny politické. Pilát si sice stále snažil udržet soudcovskou nezávislost a trval na tom, že nenachází nic, co by odůvodňovalo udělení trestu, avšak ztrácel půdu pod nohama. Ve snaze uklidnit běsnící dav nařídil Ježíšovo bičování, avšak to nestačilo. Kněží římského úředníka obvinili z toho, že svou váhavostí ohrožuje císařovy zájmy a že odešlou do Říma stížnost. Ambiciózní Pilát si uvědomoval, že takové obvinění by pro něj znamenalo politickou smrt, a raději porušil povinnosti funkce soudního orgánu, vyhověl žalobcům a Ježíše Krista odsoudil k trestu smrti ukřižováním.