Se zvolením Donalda Trumpa se dostal Green Deal pod těžkou palbu řady komentátorů a politiků. Ti nejčastěji namítají, že kvůli nesmyslným emisním limitům přestávají být evropské firmy konkurenceschopné a všechno je čím dál dražší. To vše navíc zbytečně, protože USA a asijské státy na sebe nejsou tak přísné, takže celkový přínos pro planetu je zanedbatelný.

Na tom nás zaráží především dvě věci. Tou první je chybějící zmínka o klimatické změně. Lidé nemusí mít totožný názor na praktická řešení, jako jsou emisní povolenky nebo přísnost unijních regulací, často ale úplně chybí jejich pohled na to, co se s planetou děje. V „lepších“ případech alespoň otevřeně zazní, že je podle nich vliv člověka na klima hoax. Co ale ta druhá skupina? Pokud se klimatická změna děje a stav planety se zhoršuje, není namístě spíše důrazná kritika USA a asijských států než kritika EU? Neměl by se řádný hospodář proti hrozícím scénářům pojistit a zabránit nejhoršímu?

Dále kritici opomíjejí, že zelené politiky mají krom abstraktního globálního oteplování i praktické přínosy. Co třeba otázka bezpečnosti? Polsko v tomto dobře ukazuje, že investice do udržitelných zdrojů energie nejsou rozmarem „progresivního Západu“, ale racionálním krokem. V Polsku dlouho vládla konzervativní strana PiS, která se Bruselu nijak nepodbízela a má dost daleko do nějaké levicové eko úderky. Přesto na konci její vlády v roce 2023 Polsko pálilo o třetinu méně uhlí než v roce 2015, kdy se dostala k moci. Uhlí oslabilo i relativně. Místo poloviny tvoří teď jenom 35 procent energetického mixu. Zato obnovitelné zdroje se rozjely ve velkém. Mezi lety 2021 a 2022 Poláci také postavili nejvíce solárů v Evropě hned po Německu a Španělsku. I díky tomu se za rok 2023 poprvé v polské historii vyrobilo více elektřiny z obnovitelných zdrojů než z hnědého uhlí. Ano, asi polovina elektřiny byla stále ze špinavého černého uhlí, ale jeho podíl byl o desetinu nižší než předchozí rok a bude se dále snižovat. Tomu může významně pomoci i aktuální návrh zákona Tuskovy vlády k pevninským větrným elektrárnám. Ten by povolil stavět větrníky blíže obytným zónám. Do roku 2040 by se tak mohla kapacita větrné energie na pevnině v Polsku až zpětinásobit.

Ale zpět ke konzervativcům. Za premiéra Morawieckého z PiS byl také přijat plán Energetická politika Polska do roku 2040, který má do uvedeného roku zajistit, že bude polovina energetického mixu z bezemisních zdrojů. Výrobu elektřiny mají pak z 32 procent zajišťovat právě obnovitelné zdroje.

Poláci si uvědomili, že uhlí jednou zákonitě dojde. Před velkou ruskou invazí na Ukrajinu navíc dováželi pětinu uhlí z putinovského Ruska. To nebylo ani bezpečné, ani morálně správné, jak se pak naplno ukázalo. Stále to není velká sláva a Polsko v podílu OZE na celkovém energetickém mixu zaostává dokonce pár příček za Českem. Myslíme si ale, že má mnohem jasnější vizi a vůli. Ostatně, výše popsaný vývoj posledních let mluví jasně.

Češi se v debatě někdy spíš potácejí, kritizují vysoké ceny energií a občas vyhlásí další jaderný tendr, který často nakonec nedopadne. Důvodů, proč se na obnovitelné zdroje zaměřit, jsme přitom mohli za poslední roky okusit požehnaně, zejména energetickou krizi způsobenou odklonem od dodávek z nevyzpytatelného Ruska. Nechceme unáhleně vypnout uhelné elektrárny a sledovat krachující evropské podniky. Potřebu diskuse si uvědomuje i EU, která mnoho zelených návrhů po kritice zmírňuje. Zelené investice jsou ale odpovědná a do budoucna výhodná cesta, ne vymyšlený aktivistický konstrukt. A naše pozornost by se pak měla zaměřit na to, abychom z investovaných peněz vytěžili společně co nejvíce.