Manažera drsňáka, který na lidi řve, už dnes téměř nepotkáte, říká šéfka středoevropského HP Kateřina Barbier

Na basketbalových hřištích odehrála stovky soutěžních zápasů. Zpod vysokých košů se přesunula do vysokého byznysu, to, co se naučila v týmovém sportu, ale prý využívá dodnes. S Kateřinou Barbier, která už rok a půl vede HP v Česku, na Slovensku a v Maďarsku, jsme probrali, jak se za poslední roky proměnilo řízení lidí, jak zvládnout péči o tři děti a vysokou manažerskou funkci či to, jak odlišná je mladá generace zaměstnanců.

V HP působíte už bezmála dvě dekády, jak se společnost za tu dobu proměnila?

Nebudu zmiňovat technologické pokroky, ke kterým za tu dobu došlo, ty jsou samozřejmě obrovské. Ta nejdůležitější změna, kterou jsem zaznamenala, je v přístupu k managementu a lidem. Když jsem začínala, manažer musel být spíše drsňák. To se týkalo i žen manažerek, které se v mnoha případech snažily být ještě drsnější než jejich mužské protějšky, což mě příliš neinspirovalo. Od té doby se to změnilo. Klade se větší důraz na rozvoj lidí, respekt k zaměstnancům, zásadní je diverzita, ať už jde o ženy a muže, mladé a starší, juniorní i seniorní.

Známe se pár minut, ale nepřijde mi, že byste patřila k manažerům, kteří na lidi křičí. Nebo se pletu?

Nepletete. V práci nikdy nekřičím. Pamatuji, jak mi jeden z kolegů říkal: Ty se neusmíváš, co se děje? Musím říct, že alespoň v HP platí, že najít manažera, který na podřízené křičí, je už dnes výjimka.

Dlouhodobě jste závodně hrála basketbal, dalo vám to něco i do pracovního života?

Řekla bych, že to byly asi tři zásadní věci. Jednou z nich je, že v týmu má každý svou roli. Někdo brání, někdo dává body, někdo je řekněme roztleskávač a motivátor, který i v těžkých situacích dokáže říct, pojďme do toho, a svým chováním posune tým dál. Druhou zásadní zkušeností je, že bez přípravy to nejde. A že nemůžeme jít do zápasu, aniž bychom trénovali a v tréninku trochu trpěli. Ono totiž opravdu platí, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Je tedy pravda, že pokud si tohle přečte nějaká moje současná spoluhráčka, tak se zasměje, protože slovo trénink už prakticky neznáme. A potom je tam ještě třetí důležitá věc, kterou mi basketbal dal. Naučil mě rychle se rozhodovat. Na hřišti máte vteřinu, kdy se musíte rozmyslet, jestli někomu přihrajete, nebo vystřelíte, nebo uděláte něco úplně jiného. A vlastně mě basketbal naučil ještě čtvrtou věc – nebát se chyb.

Vedete pobočky HP ve třech zemích, sportujete, staráte se s manželem o tři děti. Jak to zvládnout a nevyhořet?

Obrovskou roli hraje samozřejmě můj partner. Nemáme v rodině rozdělené povinnosti, že jeden dělá to a druhý tohle. Snažíme se to vybalancovat, jak jen to jde. Když máme nemocné dítě, tak si zavoláme, podíváme se do kalendářů a řekneme si, kdo z nás může být za hodinu u doktora. Jednou to je manžel, jednou jsem to já. Řeknu teď jednu věc, za kterou mě možná můj zaměstnavatel nepochválí, až si to přečte. Každý z nás má v životě několik pilířů, o které se opírá. Samozřejmě je to rodina, partner, práce, nějaké koníčky, zábava, přátelé či komunita, v níž žijete. A řeknu upřímně, že od té doby, co mám děti, tak jsem přesvědčená, že žádnému z těch pilířů jsem nebyla schopná věnovat se na sto procent. Do té doby byly chvíle, kdy jsem opravdu byla na sto procent v práci. Od narození dětí to tak ale nebylo, a podle mě to není nutně špatně. Důležitější je uvědomit si nějakou životní vyváženost, protože pak máte daleko méně stresu. Takže se někdy určitému pilíři věnujete na 30 procent a jindy zase na 80. V tomhle je podle mě mimochodem velmi nebezpečný vliv sociálních sítí, protože při jejich sledování máte pocit, že jsou všichni šťastní, mají nejhodnější děti, jsou nejkrásnější, mají nejhezčí dovolené a dokážou všechno vybalancovat. Protože neúspěšné věci, třeba že se vám totálně pokazí dovolená, na sociální sítě samozřejmě nikdo dávat nebude.

Když už jsem zmínil vaše tři děti, neměla jste v Česku trochu problém s tím, že když jste na naše poměry relativně krátce po porodu šla zpátky do práce, koukali se na vás lidé jako na krkavčí matku?

Je pravda, že první otázky padaly na to, jestli manžel vydělává tak málo, že musím hned po sedmi měsících od porodu do práce. Případně se objevovaly takové nepřímé narážky na to, že je pro mě kariéra důležitější než děti. Je to evidentně kulturní záležitost.

Hodně se v poslední době mluví o tom, že mladí lidé mají odlišný přístup k práci než starší generace. Že kladou daleko větší důraz na vyváženost pracovního a soukromého života. Máte podobnou zkušenost?

Začnu konkrétním příkladem. Jednou jsme rozšiřovali tým, brali jsme nové lidi zvenku a byly to role velice juniorní, buď těsně po škole, nebo po pár letech pracovních zkušeností. Přišel první pán na pohovor a hned asi po třech minutách se mě zeptal, jak je to u nás s work–life balance, jak často bude moci pracovat z domova a jaké bude mít vybavení. Přesně si vybavuji, jak jsem v ten moment ztuhla, protože ten člověk ještě pořádně nevěděl, o čem jeho pracovní role je, nemohl tušit, jestli o něho vůbec mám zájem, stejně jako podle mě nemohl mít ani potuchy, jestli ho ta konkrétní práce vůbec zajímá. Tak jsem ten pohovor po několika dalších minutách ukončila s tím, že s ním nemá smysl příliš ztrácet čas. Jenže pak přišel druhý a třetí kandidát a ten scénář se do puntíku opakoval. Tehdy jsem si uvědomila, že není něco špatně s těmi kandidáty, ale s mým přístupem k nim.

Jak jste to řešila?

Všem dalším jsem hned na začátku pohovoru řekla strukturu, jakou naše povídání bude mít. Oni se představí, já jim řeknu nějaké věci o práci u nás a pak jim dám prostor na kladení otázek. Každopádně mi došlo, že tahle generace je jiná. Oni už nechtějí jenom pracovat a práci obětovat vše. My jsme opravdu byli jiní, alespoň já jsem to v mládí tak měla. Chtěla jsem ostatním, ale i sobě dokázat, že na to opravdu mám. Další věc, kterou se tahle generace liší, je určitá netrpělivost. Když jim dáte ke zpracování projekt, musíte jej rozdělit na etapy. A zároveň jim musíte dát nějakou vizi, kam se mohou vypracovat. Jaká může být jejich další role. A musíte v tom být velmi otevření. Protože když to neuděláte, tak ta jejich netrpělivost může vést k tomu, že prostě odejdou jinam.