Přerozdělování mezi obcemi a státem je daňový socialismus. Města potřebují vlastní příjmy, tvrdí starosta Prahy 9

Městská část, které starostuje, bývá občas označována za nejprogresivnější v celé metropoli. Ne nadarmo – pokud se projdete po Praze 9, narazíte na tolik nových i rozestavěných domů, jako zřejmě v žádné jiné městské části. Podle odhadů Institutu plánování a rozvoje se tu díky tomuto tempu v posledních deseti letech postavila zhruba čtvrtina všech pražských bytů. Odpovídají tomu i ceny bydlení, jsou téměř nejlevnější v hlavním městě. Podle starosty Prahy 9 Tomáše Portlíka je za tím určitý náskok, který „jeho“ městská část měla. Masivní výstavba ale s sebou přináší i problémy. „Byli bychom raději, kdyby se projekty rozjížděly postupně, ale nechtěli jsme rozvoji bránit,“ říká Portlík ve své kanceláři, vyzdobené – jak se na pravicového politika sluší – velkými fotografiemi Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Visí hned vedle rodinných portrétů.

Stavební boom ve vaší městské části umožňuje fakt, že tu máte hodně brownfieldů. Na druhou stranu jich je dost i v dalších čtvrtích, ale na spoustě z nich se ještě pořád nestaví, případně se začalo teprve nedávno. Proč?

Brownfieldy se v Praze dlouhou dobu neřešily. Často na nich byla kontaminovaná půda a upravit území do použitelné podoby znamenalo udělat ekologickou sanaci. A ne vždy ministerstvo životního prostředí, případně další instituce poskytovaly na likvidaci ekologických zátěží dotace. Když se tedy spočítaly náklady na výstavbu na těchto pozemcích, pořád se na začátku milénia vyplatilo stavět někde jinde.

Proč se u vás na brownfieldech začalo stavět dřív než jinde?

Bronwfieldy na devítce se lišily tím, že první pád průmyslu v Praze nastal právě na Kolbence nebo v Poděbradské ulici. Byla tu spalovna, bývalé Kolbenovy závody, které se různě privatizovaly, ale výroba postupně končila už od roku 1997 nebo 1998. Tehdejší místostarosta a později starosta Jan Jarolím tak nejdřív musel bojovat se znečištěním, protože tu kvůli průmyslu bylo nejhorší ovzduší na území hlavního města. A potom řešil, co s těmi brownfieldy, když továrny skončily. Už tehdy bylo zřejmé, že tam žádné další fabriky nebudou, a co by tam mohlo vzniknout jiného než byty?

Nejdřív o ně ale developeři neměli zájem.

Ano, dlouho se nic moc nedělo, i když už byly připravené územní plány. Pak ale v letech 2005 a 2006 vypukla skoro až revoluce a náhle se začalo dít všechno najednou. Což s sebou taky nese nepříjemnosti. Byli bychom raději, kdyby se výstavba rozjížděla postupně, protože chyběly třeba školy nebo infrastruktura.

Většina městských částí v Praze například nemá peníze na to, aby si postavily školu. My jsme měli štěstí, že jsme ty náklady pokryli.

Proč jste projekty nepovolovali ve více fázích?

Výstavba je jedna činnost. Nechtěli jsme někoho omezovat a jiného „pustit“, protože se nám to zrovna hodilo. Prosazovali jsme liberální přístup, nedělali výjimky, protože jak rozhodnete, který investor je lepší? Navíc jsme byli rádi, že se území rozvíjí, protože pozemky po bývalých fabrikách nebyly důstojné.

Stavební boom s sebou přináší i komplikace. Přistěhují se tisíce nových lidí, jsou potřeba nové školky, školy, dopravní infrastruktura a podobně. Zároveň obce z nové výstavby v podstatě nic nemají, například DPH jde státu…

Dokud jsou městské části závislé na příjmech od hlavního města Prahy, potažmo ze státního rozpočtu, a nemají nic z toho, co se u nich vyprodukuje, je to těžký socialismus v daňovém řádu. Když má starosta podpořit výstavbu, je to pro něj dnes vlastně nevýhodné. Nic z toho nemá, a navíc mu lidi nadávají. Daň z nemovitosti, kterou vybírá na nově osídleném území, je v podstatě zanedbatelná ve srovnání s problémy, které mu to přináší. Výstavba vyvolává další nutné investice, u nichž ale dnes nemá vůbec garantováno, že je zaplatí. Většina městských částí v Praze například nemá na to, aby si postavila vlastní školu.

Jak jste to řešili?

My na devítce máme štěstí, že patříme k těm málo výjimkám, a finančně pokryté jsme to měli. Dnes se tato nedokonalost daňového systému řeší takovou náplastí v podobě kontribucí developerů, tedy jakýchsi příspěvků na investice do infrastruktury, na komunikace, zeleň a podobně. Ale já jsem odpůrcem toho, aby kontribuce byly povinné. Myslím si, že je to na hraně legislativy.

Ona je to v podstatě skrytá daň.

Ano. Navíc málokdo ví, že to investoři platí. Lidi je pak vidí jako zbohatlé buržousty, kteří něco seberou, vydělávají na chudácích, co nemají kde bydlet, ale nevracejí nic do systému. Není to pravda.

Kontribuce jsou relativně nová věc. Kde jste brali peníze, než byly zavedeny?

Dařilo se nám získávat peníze od developerů už předtím. Například škola Elektra stála zhruba 570 milionů korun a vybrali jsme na ni asi 100 milionů.

Velcí developeři s námi vždycky spolupracovali. Odhaduju, že před rokem 2020 jsme od nich vybrali příspěvky zhruba za 200 milionů.

Takže developeři platili i dobrovolně?

Ano. Musím říct, že velcí developeři s námi vždycky spolupracovali, protože věděli, že nám peníze z daní nejdou, a navíc se nechtěli dostat do situace, kdy budou pod tlakem městské části. Protože stavební povolení by asi nakonec vždycky získali, ve stavebním řízení máme pouze roli vedlejšího účastníka. Ale asi bychom to dokázali o dva nebo tři roky zdržet. Takže když cítili, že naší prioritou je třeba zeleň nebo školy, většina z nich k tomu přistoupila statečně a sepisovali darovací smlouvy. Odhaduju, že celkem jsme takhle před rokem 2020 vybrali kolem 200 milionů a dostali také nějaké pozemky.

Lidé by se měli o rozpočet městské části zajímat

Snažíte se daňový systém nějak řešit? Jste z ODS, máte ministra financí, mluvil jste s ním o tom?

Se Zbyňkem Stanjurou jsme to řešili, ještě než byl ministrem financí, zhruba před osmi devíti lety. Představil jsem mu svou tezi, která je bohužel u občanských demokratů neoblíbená. Ale cítím, že se k ní pomaličku ve společenské debatě začínáme vracet.

O jakou tezi šlo?

Žádal jsem radikální daňovou reformu v tom smyslu, že by městské části, obce nebo kraje neměly jiné příjmy než z daně z nemovitostí. Počítaly by se, jak je to běžné na Západě – jako procento z hodnoty nemovitosti. Zároveň bychom ve stejné míře snížili sdílené daně, ze kterých jsou teď municipality vypláceny.

Tomáš Portlík (46)

Vystudoval mediální studia na Univerzitě Karlově. Před vstupem do aktivní politiky podnikal v oblasti textilu. Zastupitelem v Praze 9 je od roku 1996, od roku 2010 byl místostarostou a na nejvyšší funkci na místní radnici vystoupal v roce 2021. Od roku 2018 je také zastupitelem ve „velkém“ zastupitelstvu na pražském magistrátu.

Foto: Václav Vašků

To je ovšem hodně nepopulární.

V komunálním životě by to vytvořilo věcnější diskusi o tom, jak pracujeme s penězi. Pokud bychom zavedli tyto novinky, změnil by se i zájem lidí. Dnes sice máme rozklikávací rozpočty, ale ono to vlastně moc nikoho nezajímá. Snad jen pár extremistů, kteří na nás něco hledají. To je ale podle mě špatně. Lidé by se měli zajímat o rozpočet městské části nebo obce, kde žijí. Ale to udělají až v momentě, kdy přesně vědí, kolik to všechno stálo jejich peněženku. V systému přerozdělování daní, kdy občané zaplatí za potraviny, za auto, byt a jde to do jedné velké státní kasy, odkud se peníze složitým způsobem podle různých klíčů a paklíčů přerozdělují, nemají přehled, kolik peněz, které utratili v rámci spotřebního koše, se vlastně vrací do obce.

K žádným změnám nedošlo, takže předpokládám, že jste s návrhem nebyl moc úspěšný.

Nebyl. Zbyněk Stanjura se pokusil, byť to bylo velmi nepopulární, alespoň posílit příjmy obcí z daně z nemovitostí, nechat starostům jejich velkou část a možnost rozhodování. Ale to je z mého pohledu takové „neřešení“. Možná to může být cesta, jak s daní z nemovitostí pracovat, ale bylo by lepší, kdyby souvisela jen s komunální politikou a veškeré ostatní daně by souvisely s celostátní politikou. Nedocházelo by k tomu šílenému přerozdělování.

Změní se ještě něco do konce volebního období vlády Petra Fialy?

Každá vláda se toho bojí, ale jsem přesvědčený, že dříve nebo později nás tento radikální řez čeká. Protože pokud starosta a vůbec občané nemohou rozhodovat o životě v obci, debata o řadě projektů pak ztrácí smysl. Čím víc si volit mohou přímo obyvatelé obce a projekty jsou závislé přímo na rozpočtu obce, tím zdravější pro život v té obci to je. To je prostě přirozené.

Věřím, že na Kolbenově mrakodrapy postavíme

V souvislosti s novou výstavbou, obzvláště ve velkém měřítku, roste fenomén NIMBY. Tedy odpor lidí k výstavbě kolem jejich domovů. Jak jste se s ním poprali?

Bylo by hrozně nepokorné říct, že jsme vyhráli. S tím se nikdy nedokážeme poprat, dokážeme jen zmírňovat efekty. Dělali jsme to tak, že jsme se na prvním místě vždycky snažili o společenskou dohodu. Snažili jsme se, aby jak investor, tak veřejnost a veřejná správa byli v souladu. Ne vždy to jde. Ze začátku to bylo podstatně snazší, protože když vznikne jeden nebo dva obytné soubory a jinak je všechno kolem neudržované a neutěšené, lidé přirozeně rozvoj podporují. Ale jakmile se území začne více zabydlovat, odpor a nároky lidí rostou. Něco jiného je to ve stabilizované zástavbě, jako jsou třeba sídliště Prosek nebo Střížkov, kde princip NIMBY spočívá v tom, že lidé říkají: hlavně už tady nic nového nestavějte, takhle, jak to máme, je to dokonalé. V rozvojové oblasti to funguje jinak. Tam lidé říkají: dobře, ať se staví, ale my za to chceme tohle a tohle. Čím více toho vzniká, tím více mají lidé požadavků, jak by si území představovali.

Nad fenoménem NIMBY nelze nikdy vyhrát. Můžeme se snažit jeho efekty zmírňovat tím, že se snažíme o společenskou dohodu.

Zasahuje radnice do jednání, nebo funguje jako mediátor?

Když jsou projekty sporné, snažíme se do toho jako radnice vstoupit. Ale zároveň chceme důsledně oddělovat státní správu a samosprávu. Lidi si často myslí, že starosta ovládá stavební úřad, ale tak to není. Respektive by to tak nemělo být. Například já jako starosta mluvím s vedoucí našeho stavebního úřadu tak jednou za rok, a to ještě většinou z pozice investora, třeba když stavíme školu a něco se nám zdrží. Ale vyhýbám se tomu, abych tam chodil a orodoval za některé projekty, jak to někde bývalo běžnou praxí. Protože legislativa dává stavebníkovi nějaké podmínky a každý další vstup do toho znamená další problém – jak pro investora, tak pro lidi i samotného úředníka. A to vynechám, že jsou takové zásahy v podstatě nezákonné.

U mnoha pražských brownfieldů je problémem rozkouskované území. Má mnoho majitelů, je těžké udržet nějaký jednotný ráz nové čtvrti a podobně. Narážíte na to taky?

No ano, dělá to strašné problémy. Každý investor, který má pozemek, přemýšlí, kam postaví tuhle budovu, kam postaví támhletu budovu, často má souseda a ten soused má pocit, že jeho vedlejší pozemek má tak obrovskou cenu, že by mu měl stavitel za to nebo ono zaplatit. Tím dochází ke složitým dohodám, mění to podobu budov, jsou potíže s přístupovými cestami.

Už z počtu developerů, kteří v Praze 9 staví, je zjevné, že majitelů je hodně. Kolik přesně?

Není to jako žižkovské nákladové nádraží nebo Smíchov, kde je vlastník jeden, dva nebo tři. Tady bylo vlastníků po revoluci zhruba 10 až 12. Během privatizace se to dál drolilo, development to začal skupovat až na začátku 21. století. Nevím přesně, ale těch vlastníků je tam dnes dohromady asi 40. Takže si dovedete představit, jak je problematické zařídit, když chcete postavit třeba cyklostezku nebo chodník přes více pozemků různých majitelů. Kdybychom si teď vzali mapu, mohl bych vám sáhodlouze vyprávět, kde jak dlouho co trvalo postavit, kdo tomu stál v cestě, kdo kam tajně navezl zeminu a my jsme to pak museli řešit… Každá část toho území se v podstatě musela lepit jako leporelo. Navíc u jednotlivých fází výstavby je vidět, jak se v čase měnila. Znalec by poznal, která část nových čtvrtí v Kolbenově a na Poděbradské kdy vznikla.

Mrakodrapy nechtějí stavět ani sami developeři. Od určité výšky se stavba hodně prodražuje a nedává jim zatím ekonomický smysl.

Proč se u vás nestaví více do výšky? Když sem člověk přijíždí, je z dálky vidět jedna vysoká kancelářská budova. Přitom jsem se dočetl, že vy jste zastáncem mrakodrapů.

To mi strašně chybí. „Devítka“ je pro výškovou výstavbu z geografického hlediska výborná: leží v ďolíku, takže nehrozí žádné spory s UNESCO kvůli narušování panoramatu Prahy. Dokonce si troufám říct, že i ta budova, kterou jste zmiňoval, mohla být o něco vyšší. Je to škoda, protože pokud není možná bloková výstavba, která je pro život osvědčená a lidé ji mají rádi, a to kvůli roztříštěnému vlastnictví pozemků, pak by se mělo stavět do výšky. Můj dědeček bydlel celý život na Manhattanu v New Yorku a nikdy jsem neměl pocit, že by se tam něco nepovedlo. Jenže vezměte si tu šílenou debatu, která vznikla kolem výstavby na Pankráci. Vůbec jsem neměl pocit, že by tamní výškové budovy Praze škodily. Proč bychom nemohli mít v Praze historické centrum a o kus dál mrakodrapovou čtvrť nebo třeba kancelářskou čtvrť? Koneckonců i to vládní centrum v Letňanech podle mě vůbec nebyl špatný nápad, byť nevyšel z úst, z nichž by mi to znělo nejpříjemněji (navrhoval ji bývalý premiér Andrej Babiš – pozn. red.).

O výškové výstavbě se mluví dlouho. Na čem ztroskotává?

Jedno z pravidel třeba je, že když postavíte mrakodrap, tak kdyby spadl, neměl by se dotknout jiného. Ale to považuju v podstatě za cynismus. Jiná města takové věci vůbec neřeší. Newyorský Central Park je obklíčen celou bariérou mrakodrapů a nevadí to. I v Praze si umím představit tři, čtyři mrakodrapy a vedle nich hezký, velkorysý veřejný prostor. To je jedna část. Druhá je na straně developerů.

Nechtějí mrakodrapy stavět?

Nechtějí. Pro investory se výstavba od určité výšky podstatně prodražuje. Nejefektivnější je roztáhnout ji do prostoru, postavit několik klasických paneláků. Kdysi jsem přesvědčoval jednu developerskou firmu, aby u jednoho projektu vystoupila ze zaběhlého stylu a zkusila dát tu hmotu do výšky. Po propočtech nákladů to ale absolutně odmítali. Ale vrátím se k té výškové kancelářské budově – působí trochu jako pomník a já doufám, že to tak nezůstane. Vypadá to, že právě kolem Kolbenovy ulice poptávka po výškových budovách bude. Jak bude v Praze ubývat stavebních pozemků, bude se muset stavět více do výšky.

K digitalizaci stavebního řízení jsme měli spoustu připomínek už před jejím spuštěním. Jenže soudruzi Piráti byli ke kritice slepí a hluší.

Charakteristikou Prahy obecně je, že se málo rozvíjí. Když se člověk podívá, co se za posledních pár let postavilo ve Varšavě, ten rozdíl uvidí hned. Proč je naše hlavní město tak zakonzervované?

Největší náš problém je, že my se snažíme vyhovět všem, jenomže ono toho vlastně nejde. Když budete hrát pexeso, vítěz bude jeden, nemůžou vyhrát všichni hráči. U nás se snažíme, aby měl každý možnost vyjádřit se k nové výstavbě, odvolávat se. Že necháme někomu možnost vyjádřit se k cizímu majetku odvoláním, to je ještě legitimní. Ale my dopustíme, aby se odvolání vleklo třeba dva roky. Přitom to vede ke znehodnocení majetku. Vezměte si třeba případ naší školy. Bylo pro mě strašně frustrující, když se místní lidé proti projektu odvolali. Zdrželo nás to o dva a půl roku. Původně jsme školu rozpočtovali na 300 milionů. Dostavěli jsme ji před dvěma lety za 570 milionů. Ty necelé tři roky zdržení nás stály více než 150 milionů korun. To je šílené. Když si představíte, že soukromý investor je na tom stejně… Tahle naše neschopnost vyřídit odvolačky včas, ten prostor, který dáváme snad úplně každému, nás jako společnost stojí strašně moc peněz a úsilí.

Co se s tím dá dělat?

Podívejte, jak se s tím poprala Varšava – některé odvolací orgány škrtla a bylo po ptákách. Vyjadřování k projektu se musí dělat rychleji a musí se omezit možnost někoho tímto způsobem vydírat. Musíme si říct, co je pro nás prioritou, jestli rychlost výstavby, nebo že do ní může mluvit kdekdo a jakkoliv dlouho. Proto když se navrhovala centralizace stavebních úřadů, byl jsem – pro někoho trochu paradoxně – pro. Myslím totiž, že se politika a úřady mají oddělit. Navíc to vede ke korupčnímu prostředí. Znám spoustu případů, že si někdo koupí malý pozemek vedle stavební parcely, aby začal zlobit ve vztahu k investorovi. Nakonec to znamená zbytečné kompromisy u urbanismu výstavby a investory to stojí peníze, které ve finále zaplatí lidé v cenách bydlení.

Bude k takovým změnám ale někdo mít odvahu?

Těžko říct. Chceme být civilizovanější než všichni ostatní v okolních zemích, a tím se z nás ale stali neandertálci.

Stavební zákon a digitalizace: všechno špatně

Například nezávislost stavebních úřadů nebo počty „razítek“ a možných odvolání měl změnit nový stavební zákon. Nakonec se to asi moc nepovedlo.

Ne. Nový zákon není o moc lepší než ten z roku 2010, a když se podíváte na statistiku, tehdy se stavělo i více bytů. Žádný zákon nebude dokonalý, ale vyškrtnutí těchto věcí a zrychlení procesů je podle mě naprosto zásadní. A bude se to muset stát velice brzy. Někdo tohle tabu prolomí a půjde proti proudu.

Když jsme u nového stavebního zákona, jak hodnotíte digitalizaci stavebního řízení? Sice tedy chodíte na stavební odbor jednou ročně, ale tohle asi víte.

Máme na stavebním úřadě vedoucí, která má zkušenosti s povolováním pražského okruhu, má za sebou ostrou stavební praxi. A teď mi hrozila, že kvůli digitalizaci dá výpověď. Nelidské na tom bylo, že jsem jí to vlastně nemohl rozmlouvat, když jsem viděl, v jakém je to stavu. Mohl jsem ji jenom prosit, aby to nedělala, ale neměl jsem žádný racionální důvod, kterým bych ji mohl přesvědčit. Protože ten způsob nepřipravenosti, nepropojenosti na katastry… Dokonce nám jeden žadatel hlásil, že se může dívat i do žádostí jiných lidí a měnit je. Měli jsme hromadu připomínek od samého začátku, ale soudruzi Piráti byli hluší a slepí, protože politika je asi to nejdůležitější, hlavně aby neměli ostudu. Trvali na tom, že to spustí za každou cenu. Ta jejich nabubřelost a nepokora byly neuvěřitelné. Takže jsme sice podle Ivana Baroše ušetřili asi 750 milionů, ale kolik jsme ztratili a ztrácíme na tom, že se celý povolovací proces zdržel, to nikdo neví.