Pozdě, ale přece? Lex OZE III přináší tolik potřebné instituty moderní energetiky

Energetika zažívá v posledních letech doslova revoluci. Na tu reaguje jak evropská, tak národní regulace, které obě naznačují pozvolný, ale zřejmě nevratný konec tradičním energetickým koncepcím založeným na fosilních palivech a centralizované výrobě energie. Evropská unie, a s ní také Česká republika, se postupně odklání od fosilních modelů a směřuje k flexibilním, ekologickým a decentralizovaným řešením energetiky.

Česká republika připravuje na tuto éru také svůj energetický legislativní rámec. Poslední významné změny představily například mediálně velice populární sdílení elektřiny nebo aukce na provozní podporu pro obnovitelné zdroje. Je patrné, že tyto změny pomohly znovu oživit sektor obnovitelných zdrojů. Po letech například získaly provozní podporu nové větrné elektrárny na území Česka. Zatím se sice jedná o relativně malý objem výkonu, ale po letech stagnace je to jistě pozitivní signál. O mnoho pozitivnější je poslední nárůst instalovaného výkonu solárních elektráren. Stačí se podívat na čísla: dnes máme ve fotovoltaice již více než 3,6 gigawattu instalovaného výkonu, přičemž jen loni přibyl cca 1 gigawatt. Dlouhé roky přitom platilo, že výkon obnovitelných zdrojů se od neslavného solárního boomu v roce 2009 a 2010 prakticky nezměnil.

Stalo se pravidlem, že se neustále objevují další nové technologie a levnější a efektivnější technická využití technologií stávajících. Ačkoli tato „energetická renesance“ přináší nespočet výhod, jako je nižší uhlíková stopa nebo energetická soběstačnost, nese s sebou i nové výzvy. Takovou výzvou je mimo jiné flexibilita soustavy a s tím související fenomén záporných cen elektřiny. Ačkoli je představa záporných cen na papíře pro zákazníky lákavá, jedná se o prvek s řadou negativních dlouhodobých dopadů. Tím hlavním je, že destabilizuje trh s elektřinou a odrazuje investory od investic do výrobních zdrojů.

Právě na otázku flexibility soustavy a související otázky reaguje unijní legislativa. V českém prostředí klíčové instituty transponuje novela energetických předpisů, pro kterou se zažilo označení „lex OZE III“. S transpozicí unijní legislativy má Česko již nyní téměř čtyřleté zpoždění. Poslední výtku zaslala Evropská komise na začátku října, ve které Českou republiku vyzývá ke sjednání nápravy a přijetí patřičných ustanovení evropských směrnic z oblasti energetiky, jinak bude věc postoupena Soudnímu dvoru EU. Lex OZE III tak má především napravit dlouhodobě nevyhovující stav vyvolaný nedodržením transpoziční lhůty unijních směrnic, a to právě v oblasti obnovitelných zdrojů energie a unijního uspořádání energetického trhu, představeného zimním energetickým balíčkem EU.

Cílem lexu OZE III je zajištění větší flexibility a účinnosti energetických soustav, především prostřednictvím decentralizace výroby energie a podpory moderních energetických technologií, jako je akumulace elektřiny a tzv. agregace flexibility. Vzhledem k rostoucímu podílu výroby z obnovitelných zdrojů, zejména té solární a v budoucnu snad i v Česku té větrné, je zajištění stability a efektivity soustavy klíčovou prioritou. Ostatně, řada lidí z oboru má nepochybně stále v paměti loňské Velikonoční pondělí, kdy v důsledku vysoké výroby solárních elektráren a nízké spotřeby došlo k nucenému odpojování solárních elektráren.

Novinkami, které lex OZE III konečně přináší do českého energetického mixu, je potřebný právní rámec pro služby agregace flexibility a akumulaci energie. Právě na zakotvení právního rámce akumulace energie se čeká již několik let. Do této doby sice v Česku vzniklo hned několik velkokapacitních úložišť, absence právního rámce ovšem situaci jejich provozovatelů rozhodně neulehčila. Je otázkou, jakou podobu by česká energetika měla, pokud by byla úprava akumulace přijata v termínu stanoveném evropskými směrnicemi. Nelze vyloučit, že bychom díky akumulaci již nyní nakupovali energie za stabilnější a lépe předvídatelné ceny.

O nezbytnosti akumulace není pochyb. S rostoucím podílem obnovitelných zdrojů nejen v české, ale i zahraničních soustavách její role dále posiluje. Musíme si ovšem uvědomit, že zanesení akumulace do energetického zákona je pouze prvním krokem. Neméně důležité bude vhodné nastavení prováděcích předpisů, podmínek pro připojení k soustavám a také případné zohlednění akumulace v cenové regulaci. Tyto předpisy by měly být nastaveny tak, aby pro investory byly dostatečně jasné a vytvářely stabilní a předvídatelné právní prostředí.

Vedle akumulace elektřiny je klíčovým tématem lexu OZE III také agregace flexibility. Agregaci flexibility se již věnuje řada účastníků trhu s elektřinou a lze ji vnímat jako klíčovou součást moderní energetiky. Stejně jako v případě akumulace energie i v tomto případě česká legislativa teprve dohání skutečný stav v české energetice.

Lex OZE III je v současné době po prvním čtení v Poslanecké sněmovně, kde k němu nyní přibývají rozsáhlé pozměňovací návrhy a legislativní přílepky. Za poměrně přínosný pozměňovací návrh lze považovat například rozšíření úpravy agrovoltaiky i na bateriová úložiště, která z takových zařízení energii ukládají. K současnému návrhu se také přidala další novelizovaná ustanovení nového stavebního zákoníku, která se zaměřují převážně na nové povinnosti pro vlastníky staveb a zařízení ve vztahu k dobíjecím stanicím a některým systémům energetické účinnosti budov.

Je otázka, zda praxe, kdy se energetické předpisy zcela zásadně mění až při projednání v Poslanecké sněmovně, je dlouhodobě udržitelná. Taková praxe totiž nutně znamená, že právní předpis neprošel úplným legislativním procesem, zpravidla k němu není ucelená důvodová zpráva ani vyhodnocení dopadů. Pro praxi je pak takový zákon jen složitě uchopitelný. Nicméně věřím, že tento postup je pouze pozůstatkem dobíhající energetické krize, která nutně vyžadovala rychlé řešení, včetně rychlých legislativních řešení.